29 Cdo 1408/2024-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Lékárny Morava s. r. o., se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 79, PSČ 739 11, identifikační číslo osoby 29449511, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Markem Škráškem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 043 180 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 100/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. ledna 2024, č. j. 60 Co 22/2024-325 , takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 6. května 2020 se původní žalobce (Ing. Borek Placr, LL.M., jako insolvenční správce dlužníka Lékárny Morava s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Z. K.) zaplacení částky 1 043 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 13. října 2019 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady nákladů vynaložených dlužníkem na zhodnocení nebytových prostor v majetku žalovaného.
2. Usnesením ze dne 23. října 2023, č.j. 15 C 100/2020-308, soud prvního stupně řízení zastavil.
3. Soud prvního stupně ? cituje § 107 odst. 1 větu první a § 104 odst. 1 větu první a odst. 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ? především uvedl, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou insolvenčním správcem dlužníka; následně byla pohledávka dlužníka vyňata z majetkové podstaty dlužníka, a proto soud nadále jednal s dlužníkem (jenž vyjádřil zájem na pokračování řízení v podání z 14. června 2022) jako s žalobcem. Z výpisu z veřejného rejstříku ze dne 19. října 2023 vyplynulo, že usnesením ze dne 15. března 2023, č. j. KSOS 40 INS 2869/2019-B-75, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zrušil konkurs na majetek žalobce (usnesení nabylo právní moci 31. března 2023) a žalobce byl k datu 3. července 2023 z veřejného rejstříku vymazán. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru o nutnosti řízení zastavit, když po zahájení řízení žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení (zanikl a k 3. červenci 2023 byl vymazán z veřejného rejstříku) a jeho práva a povinnosti žádný subjekt nepřevzal.
4. O nákladech řízení soud prvního stupně nerozhodoval s odůvodněním, že jediným účastníkem řízení se stal žalovaný.
5. Proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. října 2023 podal žalovaný odvolání. Na základě pokynu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (který vrátil soudu prvního stupně spis bez věcného vyřízení) soud prvního stupně rozhodl (doplňujícím) usnesením ze dne 20. prosince 2023, č. j. 15 C 100/2020-317, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 15 C 100/2020-240, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 15. srpna 2023, č. j. 60 Co 75/2023-291, ve znění (opravného) usnesení ze dne 12. září 2023, č. j. 60 Co 75/2023-300, a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Rovněž (doplňující) usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. prosince 2023 napadl žalovaný odvoláním.
7. Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. října 2023 i doplňující usnesení ze dne 20. prosince 2023 (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nejsou opodstatněná. S odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu konstatoval, že ztratí-li účastník procesní „subjektivitu“ v průběhu odvolacího řízení po předložení věci odvolacímu soudu do vydání konečného rozhodnutí o odvolání, má o procesním nástupnictví rozhodnout odvolací soud. V situaci, kdy odvolací soud takto nepostupoval (a v dané věci postupovat měl) a vydal rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, má rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107 o. s. ř., případně rozhodnutí o zastavení řízení “pro nemožnost v řízení pokračovat“ vydat soud prvního stupně. Jestliže soud prvního stupně řízení zastaví, musí současně zrušit všechna rozhodnutí, která nenabyla právní moci.
9. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně správně řízení zastavil, neboť žalobce zanikl (a byl vymazán z veřejného rejstříku) bez právního nástupce v době po skončení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek. Skutečnost, že žalobu podal (v průběhu insolvenčního řízení) insolvenční správce žalobce, je nepodstatná, když „oprávnění vést tento spor se ze zákona přeneslo přímo na žalobce“ bez nutnosti „vydávat o tom zvláštní usnesení“. Insolvenční správce se nestal právním nástupcem žalobce.
10. Závěrem odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, který na
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Uvedl, že v posuzované věci „nebylo lze shledat procesní zavinění na zastavení řízení“. I kdyby bylo dáno zavinění na straně žalobce, nebylo by možno uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení, když žalobce jako zaniklý subjekt již není nositelem práv a povinností.
11. Výslovně proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, jejíž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobce.
13. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 27. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 5641/2017, že vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. nemá v případě, kdy vyloučením pohledávky správce přestává být žalobcem, oporu v zákoně. Míní, že dopad praktické aplikace tohoto rozhodnutí porušuje základní principy civilního procesu.
14. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud na daný případ „použil správný právní předpis (§ 107 o. s. ř.), ale nesprávně jej vyložil nebo jej na daný případ nesprávně aplikoval; respektive nepoužil správný právní předpis, když neaplikoval § 2 o. s. ř. o zákazu zneužívání procesních práv, k němuž ze strany žalobce došlo“. V tomto ohledu zdůrazňuje, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2022 žalobu zamítl a dovolateli (žalovanému) přiznal náhradu nákladů řízení v částce 248 655 Kč, přičemž rozsudek nenabyl právní moci z důvodu zániku žalobce. Dovolatel tedy nemá vůči komu přiznanou pohledávku uplatnit. Přitom již před soudem prvního stupně vyslovil obavu, že vyloučením pohledávky z majetkové podstaty se insolvenční správce snaží vyvázat z povinnosti hradit náklady řízení.
15. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se nevypořádal s tím, zda ve věci došlo ke zneužití procesních práv, respektive k porušení dobrých mravů. K tomu poukazuje na § 2 o. s. ř. a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Tvrdí, že soud měl zkoumat, zda tu je osoba, která po zániku právnické osoby vstoupila do jejích práv a povinností, nebo která převzala práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
16. Podle dovolatele je vyjmutí žalované pohledávky ze soupisu majetkové podstaty zjevným zneužitím práva. Vyjadřuje též přesvědčení, že insolvenční správce podal šikanózní žalobu a zavinil vznik nákladů řízení dovolatele ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
17. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
19. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. 20. Jde-li o aktivní legitimaci k vymáhání pohledávek dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem, neměl Nejvyšší soud v minulosti žádných pochyb o tom, že svědčí (zásadně) insolvenčnímu správci. Současně však dovodil, že nehodlá-li insolvenční správce vymáhat pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem (postupem podle § 294 odst. 1 insolvenčního zákona) a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka. Obdobně to platí i pro situaci, kdy insolvenční správce pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022, včetně v něm zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. 21. Insolvenční správce vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek dlužníka jako žalobce po tu dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu majetkové podstaty. Vyloučením této pohledávky ze soupisu přestává být žalobcem, ať jde o pohledávku, do jejíhož vymáhání vstoupil v důsledku prohlášení konkursu (§ 264 odst. 1 insolvenčního zákona) či o pohledávku, jejíž vymáhání zahájil sám (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona), aniž by se o tom samostatně rozhodovalo. Vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. (či podle § 107a o. s. ř.) nemá v tomto případě oporu v zákoně. K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5641/2017, jehož závěry byly sice přijaty při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, v tomto směru se však obdobně uplatní i v insolvenčních poměrech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 178/2022). 22. Důvod přikročit ke změně takto ustavených (ustálených) judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledává ani v argumentech obsažených v podaném dovolání. Jestliže tedy oba soudy vycházely z toho, že po zahájení řízení insolvenční správce (žalobce) vyňal pohledávku dlužníka za dovolatelem z majetkové podstaty dlužníka, k čemuž mu udělil souhlas insolvenční soud usnesením ze dne 28. března 2022, č. j. KSOS 40 INS 2869/2019-B-50, a namísto s insolvenčním správcem jednaly s dlužníkem jako s žalobcem, aniž by rozhodovaly o procesním nástupnictví na straně žalobce, nijak se neodchýlily od shora citovaných judikatorních závěrů. 23. K dovolací argumentaci o zneužití procesních práv, jehož se měl podle dovolatele dopustit žalobce, Nejvyšší soud uvádí, že vynětí pohledávky z majetkové podstaty dlužníka se souhlasem insolvenčního soudu nelze v poměrech dané věci považovat za šikanózní výkon práva. Naopak, jde o postup insolvenčním zákonem předvídaný (srov. § 227 insolvenčního zákona). 24. Zbývá dodat, že již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 5641/2017 Nejvyšší soud dovodil, že důvodná není ani obava dovolatele, že vyloučením pohledávky ze soupisu se správce konkursní podstaty snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení. Obecně totiž platí, že případná náhrada nákladů, které vznikly za dobu, po kterou v řízení vystupoval jako žalobce správce konkursní podstaty, se uspokojuje stejně jako náhrada nákladů řízení účastníků v případě, kdy by v řízení vystupoval správce konkursní podstaty až do konečného rozhodnutí (tj. z konkursní podstaty). Není-li taková náhrada možná (např. proto, že v mezidobí došlo ke zrušení konkursu), je poškozený oprávněn žádat náhradu újmy, jež mu takovým jednáním vznikla, po těch, kdo ji způsobili (k tomu srov. obdobně závěry formulované Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené platí nepochybně i v insolvenčních poměrech (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 178/2022). 25. K námitce dovolatele, že dovolateli by měl uhradit soudem prvního stupně přiznané náklady řízení insolvenční správce žalobce, neboť zavinil jejich vznik ve smyslu § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, lze dodat, že daný spor není sporem o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky. Jde o spor zahájený insolvenčním správcem k vymožení pohledávky dlužníka (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona). 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu