29 Cdo 141/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně H. M., zastoupené Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem v
Chomutově, Školní 5335, PSČ 430 01, proti žalovanému Ing. J. R., jako správci
konkursní podstaty úpadce F. M., o vyloučení spoluvlastnického podílu k
nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 37/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 15 Cmo 98/2009-145,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 3. dubna 2009, č. j. 45 Cm 37/2005-125, zamítl Krajský soud v
Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobkyně (H. M.) domáhala vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadce F. M.) vyloučení spoluvlastnického podílu ve
výši ideální jedné poloviny ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné
nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Oba soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z
toho, že:
1/ Investiční banka, akciová společnost (dále jen „banka“) uzavřela dne 1.
července 1992 s pozdějším úpadcem smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“),
na jejímž základě se zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr ve výši
70.000.000,- Kč.
2/ Téhož dne uzavřela banka, pozdější úpadce a žalobkyně k zajištění pohledávky
z úvěrové smlouvy smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem
(dále též jen „zástavní smlouva“).
3/ Sporné nemovitosti byly v době uzavření zástavní smlouvy v rovnodílném
podílovém spoluvlastnictví pozdějšího úpadce a žalobkyně.
4/ Žalovaný po prohlášení konkursu na majetek úpadce zahrnul sporné nemovitosti
do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a písemně vyzval žalobkyni (17.
května 2006), odkazuje na ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), aby ve prospěch konkursní podstaty
vyplatila ve lhůtě 30 dnů pohledávky ve výši 221.221.960,- Kč nebo aby složila
částku 1.190.410,- Kč jako cenu spoluvlastnického podílu sporných nemovitostí.
Na tomto základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle
kterého postup žalovaného v posuzovaném případě neodporoval ustanovení § 27
odst. 5 ZKV a že úvěrová i zástavní smlouva jsou platnými právními úkony, s
tím, že předmětem zástavy byly „sporné nemovitosti jako celek, tedy ne jen
jedna ideální polovina ze sporných nemovitostí ve vlastnictví úpadce“, jak
nesprávně dovozovala žalobkyně.
Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani námitku promlčení zástavního práva
uplatněnou žalobkyní až v průběhu odvolacího řízení. Přitom zdůraznil, že z
důkazů, které účastníci předložili či navrhli v souladu s ustanovením § 118b a
§ 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
nelze dovodit, že by nároky vyplývající ze zástavního práva byly promlčeny a k
novým skutečnostem a důkazům nelze (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 205a
o. s. ř.) při posuzování důvodnosti vznesené námitky promlčení přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v této věci může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak,
že dovolací soud - jsa přitom ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov.
např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS
560/08) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž
by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení
nepředkládá.
Námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (podle kterého lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. již proto, že dovolatelkou vytýkaná vada řízení (spočívající
v tom, že soudy nižších stupňů „neprovedly dokazování v rozsahu nabízených
důkazů“) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje
(dovolatelka ostatně ani nevymezuje, v čem by měl zásadní právní význam tvrzené
vady řízení spočívat).
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ani v
řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, jíž bylo zřízeno zástavní právo
ke sporným nemovitostem, když právní posouzení věci v tomto směru odpovídá
výkladovým pravidlům určeným ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v
důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 a v nálezu Ústavního soudu
ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
V posouzení předpokladů, za nichž lze až v odvolacím řízení omezeném principem
neúplné apelace účinně uplatnit námitku promlčení, je napadené rozhodnutí v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde jednak o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod
číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále o rozsudek ze dne
27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 101/2008“). V R
101/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že k promlčení práva na základě námitky
vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace
lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností,
jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze
zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.
Námitka promlčení je bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění
soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení
práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba.
Jinak řečeno, jestliže skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky
promlčení nevylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze
skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k
uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již
takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné
koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) nebo k principům neúplné apelace (§ 205a,
§ 211a o. s. ř.).
V témže duchu ostatně vyznívá i argumentace obsažená v usnesení ze dne 27.
ledna 2010, sp. zn. III. ÚS 1803/09, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost
podanou proti R 101/2008 (shodně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročníku 2012, pod číslem 32).
Z obsahu spisu je přitom zřejmé (srov. doplnění odvolání žalobkyně ze dne 20.
května 2009, na č. l. 134), že žalobkyně námitku promlčení zástavního práva (na
rozdíl od námitky promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky -
srov. podání žalobkyně ze dne 29. března 2006, č. l. 60 - 61 spisu a protokol o
jednání konaném dne 16. května 2006, č. l. 73 spisu) vskutku uplatnila až v
odvolacím řízení.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. jsou právně bezcenné rovněž výhrady žalobkyně k řešení otázky
promlčení (zástavním právem zajištěné) pohledávky z úvěrové smlouvy. Z
ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31.
srpna 1998, se totiž jednoznačně podává, že promlčení zajištěné pohledávky
nebrání zástavnímu věřiteli v tom, aby se domáhal uspokojení ze zástavy (k
rozhodnému znění, kterým se řídí právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn.
21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21 Cdo
1162/2001, uveřejněné pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Žádnou otázku zásadního právního významu konečně dovolatelka neformuluje ani v
souvislosti s námitkami, podle nichž byla „přesvědčena, že zástavní smlouva se
jejích vlastnických práv netýká“ a že podmínky vymezené ustanovením § 27 odst.
5 ZKV nelze mít za splněné, neboť z výzvy správce konkursní podstaty podle
uvedeného ustanovení není zřejmé, zda žalobkyni vyzývá k plnění „z důvodu
závazku zástavní smlouvy“, nebo ke splnění povinnosti „z důvodu neuskutečněné
již ohlášené dražby nemovitostí“ (argumentace k druhé z uvedených námitek se
navíc zjevně míjí s obsahem výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV, učiněné žalovaným dne
17. května 2006, jenž žádný důvod k pochybnostem o smyslu a účelu tohoto podání
nezakládá, o čemž ostatně svědčí i vlastní reakce žalobkyně na výzvu, obsažené
v podání ze dne 12. června 2006 /č. l. 83 spisu/).
K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
až uplynutím 31. prosince 2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady tohoto
řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu