29 Cdo 1553/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobce Ing. J.R., jako správce konkursní podstaty R. spol. s r. o.,
zastoupeného JUDr. M. R., advokátem, proti žalovanému Mgr. I. K., ,
zastoupenému JUDr. P. V., advokátem, o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 240/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č.
j. 14 Cmo 379/2006 - 98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 14 Cmo 379/2006 –
98 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 10. července 2006, č. j. 61 Cm 240/2004 - 69, kterým tento soud
zamítl žalobu o zaplacení částky 105.000,- Kč a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení je požadavek
žalobce jako správce konkursní podstaty společnosti R. spol. s r. o. (dále jen
„úpadkyně“), aby žalovaný zaplatil částku představující hodnotu nepeněžitého
vkladu, který se zavázal vložit do úpadkyně. Podle § 261 odst. 3 písm. a)
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jde o obchodní závazkový vztah,
který se řídí částí třetí obchodního zákoníku. Práva ze závazkových obchodních
vztahů podléhají promlčení (§ 387 odst. 2 obch. zák.) a platí tak úprava § 387
až § 408 obch. zák. Obecná promlčecí doba činí čtyři roky.
Úpadkyně vznikla dne 27. června 1994. Ustanovení § 59 obch. zák. ve znění před
1. červencem 1996, nestanovilo povinnost splatit celý nepeněžitý vklad před
vznikem společnosti. Pamatovalo však v odstavci 5 na případ, kdy v době vzniku
společnosti nedosáhne hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím
založení; potom společnost může požadovat rozdíl v penězích. Podle odvolacího
soudu uvedené ustanovení dopadá i na případ, že by na společnost majetkové
právo k nepeněžitému vkladu nepřešlo, ač se považuje za splacený (tak, jak
upravila v § 59 odst. 2 obch. zák. novela provedená zákonem č. 142/1996 Sb. a s
určitou modifikací i novela provedená zákonem č. 30/2000 Sb.). V daném případě
správce vkladu při založení společnosti prohlásil, že všechny vklady jsou
splaceny. Společnost se mohla podle § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění tehdy
účinném, domáhat zaplacení hodnoty nepeněžitého vkladu v penězích. Potom je
počátek promlčecí doby třeba počítat od vzniku společnosti a nikoli až od
uplynutí pětileté lhůty podle § 113 odst. 1 obch. zák. v tehdy platném znění.
Uvedené ustanovení stanovilo maximální lhůtu pro splácení peněžitých i
nepeněžitých vkladů (dnes již musí být nepeněžitý vklad splacen před zápisem
společnosti do obchodního rejstříku). Prohlásí-li správce vkladu před vznikem
společnosti, že veškeré vklady byly splaceny, potom podle odvolacího soudu běží
promlčecí doba od vzniku společnosti.I kdyby se však připustila nejzazší doba
splatnosti vkladu podle § 113 odst. 1 obch. zák., jak uvažoval soud prvního
stupně, je uplatněný nárok stejně promlčen.
Žalobce v odvolání nově namítl, že jde o škodu vzniklou úpadkyni, u níž
subjektivní promlčecí doba se počítá ode dne prohlášení konkursu. V tom mu
odvolací soud nepřisvědčil s odůvodněním, že tvrzený stav o tom, že společnosti
se nedostalo hodnoty odpovídající nepeněžitému vkladu, zde byl již v okamžiku
jejího vzniku a nikoli až prohlášením konkursu.
Rovněž tak odvolací soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že námitka promlčení
je uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Námitka promlčení zásadně dobrým mravům
neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem
zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které včas své právo
neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04). Institut promlčení přispívající k
jistotě v právních vztazích je institutem zákonným. Okolnosti, kdy by se
uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům, musí být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Takové okolnosti v
daném případě odvolací soud neshledal. Žalovaný nebyl jediným společníkem ani
jediným jednatelem společnosti a pokud by byla pravda, že do majetku
společnosti nepřešly věci tvořící nepeněžitý vklad – což ovšem žalovaný
důrazně popírá – byl zde prostor pro to, aby se společnost vůči žalovanému
svého práva domáhala. Žalovaný se primárně brání tím, že jako nepeněžitý vklad
vložil do základního kapitálu úpadkyně věci, které získal na vyrovnání svého
podílu ve společnosti R. s. r. o. Tomuto tvrzení se soud prvního stupně s
ohledem na svůj závěr blíže nevěnoval a nemohl tak činit ani odvolací soud;
ostatně jakýkoli závěr o tomto skutkovém tvrzení by s ohledem na promlčená
práva neměl na výsledek sporu vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do jeho důvodů na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v posouzení otázky promlčení závazku
společníka společnosti s ručením omezeným vložit do společnosti vklad dle § 59
odst. 1 obch. zák. ve znění účinném ke dni vzniku společnosti, dnešní úpadkyně,
tj. ke dni 27. června 1994 ve vazbě na tehdejší ustanovení § 59 odst. 5 obch.
zák. a ve vazbě na současné znění § 59 odst. 7 (resp. mezitím 6) obch. zák. a
konečně ve vazbě na tehdejší i současné „mírně pozměněné“ znění ustanovení §
113 odst. 1 obch. zák.
Dovolatel argumentuje tím, že ustanovení § 105 a násl. obch. zák. jsou
speciálními ustanoveními k obecným ustanovením v § 56 a násl. obch. zák. a mají
oproti nim přednost. Z § 113 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že splatit vklad za
podmínek a ve lhůtě určené ve společenské smlouvě je povinnost, která vychází
z primárního závazku dle § 59 odst. 1 obch. zák.
Dovolatel vyslovuje právní názor, že povinnost splatit vklad není jednorázovou
povinností, ale ve smyslu věty „Této povinnosti nemůže být společník
zproštěn…“ (§ 113 odst. 1 věta druhá obch. zák.) se jedná o povinnost trvající
i po vzniku společnosti. Rovněž tak je názoru, že pětiletá lhůta v § 113 odst.
1 obch. zák. není maximální lhůtou pro splácení vkladů, jak toto ustanovení
chápal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, ale je to nejdelší
lhůta, jaká může být pro splacení vkladů stanovena ve společenské smlouvě.
Dovolatel akcentuje, že „promlčecí lhůta možného práva vzniklého z porušení
povinnosti se rozebíhá každým dnem vždy znovu a znovu, dokud není povinnost
splněna nebo jinak zákonným způsobem nezanikne“.
Dovolatel má za to, že nepravdivé (ať již úmyslně či neúmyslně) prohlášení
správce vkladu, má dopad na ručení společníka dle § 106 odst. 2 obch. zák. a
samozřejmě podává nepravdivou informaci o společnosti třetím osobám. Dospěl k
názoru, že nezaplacením či nedoplacením vkladu došlo ke škodě na majetku
úpadkyně. Takovou škodu shledává v přímé souvislosti s konáním žalovaného jako
správce vkladu a následně jako jednatele a rozhodujícího společníka. K
hodnocení odvolacího soudu, že přišel v odvolání s novou skutkovou verzí, pak
namítá, že se jedná o právní kvalifikaci uplatněného nároku, která je výhradně
věcí soudu.
Další otázku zásadního významu dovolatel spatřuje v posouzení, zda nezaplacení
či nedoplacení hodnoty vkladu doprovázené vědomě nepravdivým prohlášením o
splacení vkladu a především následným nevymáháním jeho doplacení může být
hodnoceno jako porušení povinnosti statutárního orgánu vykonávat svou působnost
s péčí řádného hospodáře (dříve s náležitou péčí) – dle § 194 odst. 5 obch.
zák. – v jehož důsledku byla společnosti způsobena škoda, za niž – pokud se při
zjišťování skutkové podstaty dokáže příčinná souvislost – je statutární orgán
odpovědný.
Otázku zásadního významu spatřuje rovněž v posouzení vztahu mezi ustanovením §
22 odst. 2 občanského zákoníku a ustanoveními § 13 obch. zák. o jednání
podnikatele, přesněji, zda případný rozpor mezi zájmem statutárního orgánu a
mezi zájmem „zastupované společnosti“ může být důvodem k tomu, aby se
„nerozeběhly“ zákonné lhůty (např. subjektivní lhůta dle § 398 obch. zák.),
které se v případě nerozporného (shodného) zájmu „rozebíhají“.
Dovolatel uzavírá, že subjektivní lhůta se „rozeběhla“ až dnem prohlášení
konkursu, neboť žalobce je první osobou, jejíž zájem na doplacení vkladu je
shodný se zájmem úpadkyně.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu
řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda se závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu
společnosti promlčuje, či zda jde o „trvající“ závazek, který nepodléhá
promlčení.
K tomu dovolací soud uzavírá, že závazek společníka splatit vklad do základního
kapitálu společnosti je jeho závazkem ze společenské smlouvy. Podle ustanovení
§ 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se závazkové vztahy mezi zakladateli
obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi
společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na
společnosti, řídí bez ohledu na povahu účastníků, třetí částí obchodního
zákoníku. Podle ustanovení § 387 odst. 2 obch. zák. podléhají promlčení všechna
práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na
dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník nevyjímá závazek
společníka splatit vklad z právní úpravy promlčení (a nestanoví pro něj
zvláštní promlčecí dobu), promlčí se tento závazek v obecné čtyřleté promlčecí
době, jak správně uzavřel odvolací soud.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává i v řešení otázky, ve kterém
okamžiku počala podle obchodního zákoníku účinného ke dni 27. června 1994 běžet
promlčecí lhůta na splacení nepeněžitého vkladu, učinil-li správce vkladu
nepravdivé prohlášení o tom, že byl vklad splacen.
Jak správně konstatoval odvolací soud, v době vzniku společnosti obchodní
zákoník neupravoval povinnost splatit nepeněžitý vklad do základního kapitálu
společnosti s ručením omezeným před jejím vznikem. V ustanovení § 113 odst. 1
však určoval, že společník je povinen splatit vklad za podmínek a ve lhůtě
určené ve společenské smlouvě, popřípadě ve stanovách, nejpozději však do pěti
let od vzniku společnosti nebo od jeho vstupu do společnosti. V projednávané
věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by společenská
smlouva určila dobu splatnosti vkladu, společník proto byl povinen splatit
vklad do pěti let od vzniku společnosti. Teprve od tohoto okamžiku pak počala
běžet lhůta pro promlčení této povinnosti. Na tom nic nemění to, že správce
vkladu vydal prohlášení o tom, že byl vklad splacen ke dni vzniku společnosti.
Nebyl-li totiž k tomuto dni vklad splacen, nemohla se společnost za situace,
kdy vkladateli ještě nevznikla povinnost k jeho splacení, domáhat splacení
vkladu dříve, než se stal vklad splatným.
Odlišný právní názor dovolacího soudu však nemá vliv na rozhodnutí v
projednávané věci když dle názoru odvolacího soudu byla povinnost splatit vklad
promlčena i tehdy, počala-li promlčecí doba běžet až po uplynutí pěti let od
vzniku společnosti.
Přesto však není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V projednávané věci obsahuje odvolání nové tvrzení odvolatele, že uplatňuje
náhradu škody vzniklé úpadkyni porušením povinnosti žalovaného jednat s
náležitou péčí, u níž se subjektivní promlčecí doba počítá ode dne prohlášení
konkursu. Žaloba na doplacení hodnoty vkladu a žaloba na náhradu škody vzniklé
porušením povinnosti žalovaného jako správce vkladu a následně i jednatele
úpadkyně nepravdivým prohlášením o splacení vkladu a následným „nevymáháním“
jeho doplacení v rozsahu částky odpovídající nesplacenému vkladu, jsou založeny
na jiných skutkových základech (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003). Povinností odvolacího
soudu tak bylo o „nově“ uplatněném požadavku z titulu náhrady škody – při
respektování § 95 o. s. ř. a § 216 odst. 2 o. s. ř. – rozhodnout a teprve poté
posuzovat důvodnost odvolání meritorně.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2,
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta
druhá a § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu