29 Cdo 1583/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce L. T., proti žalovanému J.N., zast.
advokátem, o zaplacení 129.302,- Kč, k dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 6.4.2000, č.j.
15 Co 921/99-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne
6.4.2000, č.j. 15 Co 921/99-120 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6. 4.
2000, č.j. 15 Co 921/99-120 změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne
12. října 1999, č.j. 1 C 483/99-111 tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci částku 129.302,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud
dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v daném případě se
podstata sporu zúžila na otázku, zda je ujednání o zaplacení úroku ve výši 1 %
z dlužné částky denně v souladu s dobrými mravy.
Podle názoru soudu druhého stupně je jednou z hlavních zásad právní úpravy
závazkových vztahů v obchodním zákoníku zásada smluvní volnosti, která se
projevuje mj. i při sjednávání úroků z prodlení ve smyslu § 369 obch. zák.
Sjednání úroku ve výši 1 % denně neodporuje žádnému zákonnému ustanovení.
Aplikace § 39 obč. zák. na daný případ by podle soudu znamenala popření
principu smluvní volnosti.
Odvolací soud proto dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně, který
konstatoval neplatnost ujednání o smluvním úroku pro rozpor s dobrými mravy - k
závěru, že toto ujednání je platné, a návrhu žalovaného, který se domáhal
zaplacení úroku, vyhověl v plném rozsahu.
Dovoláním ze dne 8.6. 2000 napadl žalovaný uvedený rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu. Při vymezení dovolacích důvodů odkázal na ustanovení § 241 odst.
3, písm. d) o. s. ř.
V dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, zejména s ohledem na ustanovení § 265 obch. zák. Při podpisu smlouvy
o dílo, ve které se zejména zavázal k placení úroku z prodlení ve výši 1 %
denně, si žalovaný neuvědomil, že se fakticky jedná o roční úrok z prodlení ve
výši 365 %. Navíc v době, kdy zmíněnou smlouvu podepisoval vycházel z toho, že
cena sjednaného díla bude zaplacena majitelem objektu. Ten však po provedení
díla odmítl zaplatit, čímž se žalovaný nezaviněně dostal do prodlení.
Podle názoru dovolatele se odvolací soud vůbec nezabýval souladem ujednání o
úrocích s ustanovením § 265 obch. zák. Každý případ je samozřejmě třeba
posuzovat individuálně, ovšem pro sjednání úroků musí existovat určitá
maximální hranice. Z rozhodnutí odvolacího soudu by bylo možno dovodit, že si
účastníci mohou sjednat výši úroků z prodlení ve zcela neomezené výši.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí
zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání žalobce bylo podáno proti
rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2001, proto se podle
části dvanácté hlavy I., bod 17 zák č. 30/2000 Sb. dovolání projedná a rozhodne
se podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení § 240
odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupena
advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je důvodné.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v
tom, že soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis, anebo
si právní předpis nesprávně vyložil.
V daném případě dospěl odvolací soudu k závěru, že ujednání o úrocích z
prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně není v rozporu se zákonem, když
aplikace § 39 obč. zák. by podle něj byla popřením principu smluvní volnosti.
Tento názor nepovažuje dovolací soud za správný.
Podle § 39 obč. zák. je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný.
V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který neodpovídá mravním zásadám,
popř. kulturním a společenským normám, které jsou obecně přijímány v určité
společnosti a vytváří tak obecné mínění o tom, co je společností akceptovatelné
a pokládané za poctivé a slušné jednání. K rozporu s dobrými mravy proto
dochází tehdy, jestliže se obsah právního úkonu ocitne v rozporu s uvedeným
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích je pak kritériem
určujícím, jaký obsah jejich jednání je z tohoto hlediska přijatelný.
Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše
měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně
uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s
dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k
jejich tehdejšímu postavení.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací
soud vychází, a které nebyly zpochybňovány, vyplývá, že mezi účastníky byla
uzavřena smlouva o dílo ze dne 26. 3. 1995, která se řídí podle příslušných
ustanovení obchodního zákoníku. Ve smlouvě bylo mj. ujednáno, že pro případ
nesplnění bude zaplaceno smluvní penále ve výši 1 % z dlužné částky denně.
Termín „penále„ soudy vyložily podle závěrů Nejvyššího soudu, který již ve věci
jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 31. srpna 1999, č.j. 33 Cdo 1148/98-98 tak,
že se jednalo o sjednání úroku z prodlení.
Nejvyšší soud dospěl s ohledem na uvedené k závěru, že v situaci, kdy se
zákonný úrok z prodlení pohyboval v době uzavření smlouvy o dílo kolem částky
20 % ročně, je ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1 % denně tak, jak to bylo
vyloženo výše v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Sjednaná denní sazba
úroků z prodlení by totiž odpovídala roční úrokové sazbě 365 % ročně, což
představuje více než 18-ti násobek zákonné úrokové míry v době uzavření smlouvy
o dílo, což je sankce ve výši, která není obecně akceptovatelná, a to i s
ohledem na to, že konkrétní okolnosti posuzovaného případu, zejména event.
hrozící škoda nijak neodůvodňovaly sjednání úroků z prodlení v tak rozdílné
výši oproti zákonným úrokům.
Názor odvolacího soudu, podle kterého by aplikace ust. § 39 obč. zákoníku na
daný případ byla popřením smluvní volnosti nepovažuje dovolací soud správný.
Zásada smluvní volnosti, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje soud druhého
stupně, se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní
volnost vyjádřená v určitém právním úkonu však podléhá posouzení podle
ustanovení § 39 obč. zák., a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního
úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu
smluvních stran.
Soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě smlouvy) s dobrými mravy
musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného
ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo
případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při
uzavírání smlouvy v dobré víře.
Nejvyšší soud přitom na daný případ neaplikoval ustanovení § 265 obch. zák. (na
které poukazuje žalovaný ve svém dovolání), podle kterého výkon práva, který je
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ujednání o výši úroků z prodlení v daném případě totiž nabylo již intenzity
rozporu s dobrými mravy a dovolací soud je proto považoval podle § 39 obč. zák.
(jehož působnost zůstává i pro oblast obchodních závazkových vztahů úpravou v §
265 nedotčena), za neplatné.
Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když
dospěl k závěru, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky
denně je platné a ustanovení § 39 obč. zák. nelze na daný skutkový stav
aplikovat. Ujednání o úrocích z prodlení je třeba považovat za neplatné pro
rozpor s dobrými mravy. Žalobě bude proto možno vyhovět jen v části, kterou byl
uplatněn nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení; jejich konkrétní výši
bude třeba určit v dalším řízení ve věci.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 39 obč. zák., § 238 odst. 1
písm. a), § 241 odst. 3 písm. d), § 242 odst. 3, § 243b odst. 1 o. s. ř.
rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení ve věci.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ust. § 243d odst. 1 o. s.
ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2001
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v.r.
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová předseda senátu