Nejvyšší soud Usnesení obchodní

29 Cdo 1606/2011

ze dne 2013-02-28
ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1606.2011.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra

Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobkyně Investiční fond Dialog-Invest, a. s. "v likvidaci", se sídlem v Praze

7, V Závětří 4, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 45245266, zastoupené Mgr.

Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00,

proti žalovaným 1) Ing. P. R., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou,

advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, a 2) Ing. P.

P., zastoupenému JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2,

Anglická 4, PSČ 120 00, o zaplacení 17,655.952,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 7 Cmo

244/2009-406, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 52 Cm 64/2001-364, zamítl Městský soud v

Praze žalobu o zaplacení částky Kč 17,655.952,- (výrok I.) a rozhodl o

nákladech řízení (výroky II. až IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně

rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího

řízení (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala

žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc naplnění dovolacího důvodu

vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu

k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle

kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z

části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného

rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve

výrocích o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o

nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod

číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může

být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci

předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že

dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich

obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené

rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Je tomu tak proto, že otázku, v jejímž zodpovězení dovolatelka spatřuje zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze

dne 20. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2139/2011 (dostupném, stejně jako ostatní

rozhodnutí dále citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu). V označeném

rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že nehospodařil-li investiční fond se svým

majetkem sám, ale uzavřel-li obhospodařovatelskou smlouvu s investiční

společností, členové jeho představenstva nebyli povinni jednat s odbornou péčí

ve smyslu § 17a zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a

investičních fondech, ale byli povinni jednat (pouze) s náležitou péčí ve

smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění

účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“). Povinnost odborné péče

při obhospodařování majetku investičního fondu pak měla obhospodařovatelská

společnost. Z uvedeného je patrno, že zákon o investičních společnostech a

investičních fondech počítal s tím, že členové představenstva investičního

fondu nemusí mít potřebné znalosti k obhospodařování jeho majetku – v takovém

případě však nesměli obhospodařovat majetek fondu sami, ale museli svěřit jeho

obhospodařování investiční společnosti.

Při výběru investiční společnosti, při

vytváření předpokladů pro její činnost, při (případném) udělování pokynů a při

kontrole jejich dodržování pak byli povinni postupovat s náležitou péčí. Napadené rozhodnutí je přitom s uvedenými závěry v souladu. K námitce dovolatelky, podle níž do rámce náležité péče spadá „ověření, zda

majetek není zcizován za nepřiměřeně nízkou cenu či nabýván za nepřiměřeně

vysokou cenu“, dovolací soud uvádí, že zásadně tomu tak je (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008). V

projednávané věci však byla cena akcií, nabývaných dovolatelkou, stanovena na

základě posudků zpracovaných soudním znalcem. Jestliže v řízení nebylo

zjištěno, že žalovaní (jakožto členové představenstva dovolatelky) nepřípustným

způsobem ovlivnili závěry znalce, nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož

jednání žalovaných nebylo v rozporu s povinností náležité péče podle § 194

odst. 5 obch. zák., nic vytýkat (srov. k tomu obdobně důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4356/2009). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5,

§ 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně

bylo odmítnuto a žalovaným náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu

nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Petr Š u k

předseda senátu