29 Cdo 164/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému JUDr.
D. Š., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 103/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 5 Cmo 320/2004 –
101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 24. října 2003, č. j. 47 Cm 103/2003 – 43, kterým tento soud ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. dubna 2003, č. j. 60 Sm 6/2003 –
11 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.),
a současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že důvod směnky, ze které
se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), je založen směnečnou smlouvou,
která je součástí dodatku č. 2 k leasingové smlouvě. Obsahem tohoto dodatku je
ještě další smlouva a to úmluva o vyplnění směnky, neboť ta byla vydána jako
směnka nevyplněná (blanko směnka). Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně konstatoval, že podle směnečné smlouvy je zcela zřejmě důvodem směnky
zajištění nároků, které náleží podle leasingové smlouvy pronajímateli proti
nájemci v případě, že pronajímatel z některého z důvodů smluvených v čl. 4.5
Smluvních podmínek smlouvu vypoví. Tento důvod směnky dle názoru odvolacího
soudu nepochybně existuje a je zcela přípustný. Dle názoru odvolacího soudu je
nutné, „aby bylo na směnečnou smlouvu nahlíženo v okamžiku jejího vzniku“, tedy
z toho pohledu, zda nároky, které v té době byly jen latentní a nemohlo být ani
známo zda nastanou okolnosti předvídané uvedeným ustanovením Smluvních
podmínek, ani jaká bude případně jejich výše a skladba, bylo přípustné směnkou
zajistit. Podle odvolacího soudu z ničeho nevyplývá, že by to možné nebylo.
Směnka zajišťovala všechny „tam uvedené nároky“, tedy i nárok tak nepochybný,
jakým je právo na dlužné splátky do skončení leasingu. Podle odvolacího soudu
nelze existenci důvodu směnky posuzovat až následně podle toho, jak se vztahy
účastníků vyvinou. Pak již může jít jen o to, zda má skutečně pronajímatel
právo na všechno, co prostřednictvím zajišťovací směnky požaduje uhradit.
Z konečného vyúčtování odvolací soud zjistil, že neuhrazeny zůstaly právě jen
nároky na splátky v době skončení leasingu ještě nesplatné. To však je jen
shoda okolností, mohly být neuhrazeny i jakékoliv jiné nároky, s nimiž čl. 4.5
Smluvních podmínek počítá. Co se týká této části nároků pronajímatele na
budoucí splátky, jde svou podstatou o náhradu škody. Nepochybně nájemce proti
těmto splátkám žádné užívací právo k předmětu leasingu nevykonával a neměl z
toho žádný prospěch. Nicméně pronajímatel musel do pořízení předmětu leasingu
investoval svůj kapitál (lhostejno, zda získaný z vlastních zdrojů nebo třeba u
úvěru) a tento se mu nevrací a dále samozřejmě zcela právem očekává, že se mu
tato investice také zhodnotí. Uchází mu zisk. To by předčasným skončením
leasingu, zde jasně pro okolnosti na straně žalovaného, ztratil. Dohoda o
náhradě i nesplatných splátek v tomto případě jest dohodou, která paušalizuje
výši škody a to, jak rozvedeno shora, i ušlého zisku. Taková dohoda je možná,
když ustanovení o výši škody, tj. § 379 až § 381 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) jsou jen dispozitivní povahy. Jako každá paušalizace nároků, tak
i paušalizace náhrady škody vždy znamená, že smluvené plnění se pravidla
odchyluje od reálných okolností, tj. jednou může „vydělat“ poškozený, jindy
škůdce. Jde o okolnosti, které při uzavírání dohody lze jen těžko přesně
předvídat.
K námitce odvolatele, že by nemělo být možné obcházet prostřednictvím směnky
ustanovení § 301 obch. zák. ani dosáhnout jejím prostřednictvím výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že funkci paušalizované náhrady
škody zpravidla také plní smluvní pokuta. Dokonce celý tento právní institut
původně vznikl právě za účelem paušalizace náhrady škody. Dodnes se tato
úhradová funkce smluvní pokuty projevuje v četných ustanoveních mimo jiné také
v § 301 obch. zák., když soud nemůže snížit smluvní pokutu pod výši vzniklé
nebo očekávané škody. Dnes ovšem plní smluvní pokuta i funkce jiné a není s
náhradou škody vždy tak bezprostředně spjata. I když lze otázku paušalizace
řešit i cestou dohody o smluvní pokutě, neznamená to na druhou stranu, že každá
dohoda o paušalizované škodě je nutně dohodou o smluvní pokutě. Taková vůle
účastníků by se musela z uzavřené dohody jasně podávat. Ostatně i zákon někdy s
paušalizací náhrady škody počítá, aniž by opouštěl institut náhrady škody
(např. § 381 obch. zák.). V tomto případě nelze dle názoru odvolacího soudu ze
smlouvy ani ze smluvních podmínek takovou vůli účastníků dovodit. Naopak čl. 5
Smluvních podmínek, kde se zvláště upravují smluvní pokuty, ukazuje, že
účastníci to na mysli vůbec neměli. Směnka tedy má existující a přípustný
důvod.
Dále pak odvolací soud dovodil, že nárok na smluvní pokutu není předmětem
směnečného řízení a že tedy použití § 301 obch. zák. je ve směnečných věcech
vyloučeno.
Co se dohody o vyplnění týká, ta podle odvolacího soudu vymezuje jednoznačně,
které doložky mají být do směnky doplňovány. Stanoví jasně, za jakých okolností
se má směnka vyplnit, to znamená, dojde-li ke zmíněné výpovědi. Výše směnečné
sumy má odrážet všechny vzniklé a ve dvacetidenní lhůtě neuhrazené nároky z
důvodu předčasného skončení leasingu. Jasně stanoví také, jak se ve směnce určí
splatnost. Okamžik výzvy k zaplacení, od něhož běží lhůta dvaceti dnů, nemůže
být jiným okamžikem, než je okamžik, kdy výzva dojde povinnému, to je zde
žalovanému, když výzva k zaplacení jako každý projev vůle jedné strany, aby měl
právní následky, musí dojít druhé straně. Z uvedených důvodů shledal odvolací
soud dohodu o vyplnění směnky zcela určitou.
Konečně k otázce výše doplněné směnečné sumy, již shledává odvolatel nesprávnou
s ohledem na „rozpory ohledně tržní ceny předmětu leasingu při jeho skončení“,
odvolací soud uzavřel, že smlouva ani obchodní podmínky okolnost, zda vůbec, a
případně kolik, by se mělo z důvodu prodeje předmětu leasingu odečíst,
neuvádějí. Přitom Smluvní podmínky v jiných souvislostech „zohlednění“
přijatých částek uvažují, třeba v čl. 3.3 v souvislosti s pojistnými událostmi.
Je však třeba si povšimnout, že zde (při pojistných událostech) se neuvažuje se
žádnou paušalizací. Naproti tomu v případě výpovědi, jsou nároky pronajímatele
značně paušalizovány. Rezignuje-li paušalizace předem vědomě na skutečné
poměry, jak se v budoucnu vyvinou, odpovídá logice věci, že nepočítá ani s
reálnými výnosy z případného zpeněžení předmětu leasingu, i kdyby bylo možné.
Závěr soudu prvního stupně, že nárok na odečet výnosu prodeje předmětu leasingu
není ve smlouvě upraven shledal odvolací soud odpovídajícím nejen výkladu
smluvního textu jen úzce jazykovému, ale i logickému. K tomu poznamenal, že
není vůbec jasné, jaký prospěch by žalobkyně měla z prodeje předmětu leasingu
pod cenou. Rozumnému postupu naopak odpovídá prodej za cenu co možná nejvyšší,
a to zdaleka nikoliv jen s ohledem na nájemce, ale zejména proto, aby se
pronajímatel dostal k co největším penězům co nejdříve, když ve vztahu k
dobytnosti žalovaného nemohl si přece již při skončení leasingu činit žádné
přemrštěné naděje. Nikdy však nelze naproti tomu vyloučit neobratnost při
prodeji. To vše však není, jak plyne z výše uvedeného, podstatné. Podle
odvolacího soudu byla směnka vyplněna v souladu s úmluvou o vyplnění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení; specifikuje tedy
dovolací důvod, jež je podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav
právní normy a dospěl tak k k chybnému závěru, že:
- směnka má existující a přípustný důvod, resp. že žalovaným vznesené
kauzální námitky (námitka nepřípustné kauzy, námitka neexistující kauzy a v
nich implicitně obsažené námitky) nejsou opodstatněné, a že
- výkon zajištěného práva uplatněním zajišťovací směnky není v
posuzovaném případě (minimálně částečně) výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy, případně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel především v
tom, že odvolací soud nepovažoval čl. 4.5.4 všeobecných smluvních podmínek,
resp. ustanovení čl. 4.5.4 písm. b), za dohodu odporující dobrým mravům a
zákonu, jak namítá dovolatel, a tudíž jím vznesené námitky nepřípustnosti a
neexistence směnky odmítl. Nesprávné právní posouzení dále spatřuje i v tom, že
odvolací soud nekvalifikoval smluvní ujednání podle čl. 4.5.4 písm. b)
smluvních podmínek jako ujednání o smluvní pokutě a vyloučil ve směnečném
řízení postup dle ustanovení § 301 obch. zák.
Dovolatel namítá, že bylo povinností soudu zvážit snížení smluvní pokuty dle
ustanovení § 301 obch. zák., neboť v posuzovaném případě je zajištěným
závazkem závazek zaplatit smluvní pokutu. Argumentuje tím, že námitka
nepřiměřenosti smluvní pokuty, která je dle konstantní judikatury přípustná i
ve směnečných věcech, je nepochybně implicitně obsažena v námitce rozporu
ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy, jež jednoznačně plyne z odůvodnění
námitky nepřípustné kauzy směnky, jež byla řádně a včas namítnuta.
Otázky zásadního právního významu tak dovolatel spatřuje v posouzení:
- zda stanovení povinnosti leasingového nájemce uhradit pro případ
předčasného ukončení smlouvy ze strany leasingového pronajímatele nesplatné
splátky (tj. splátky, k nimž leasingový nájemce není vzhledem ukončení
smluvního vztahu povinen), pokud je současně povinen vydat pronajímateli
předmět leasingu zpět, uhradit pronajímateli veškerou škodu, jež mu předčasným
ukončením smlouvy vznikne (včetně nákladů za další prodej odebraného předmětu
leasingu), zaplatit leasingovému pronajímateli veškeré sjednané sankce, to vše
při neexistenci právní povinnosti leasingového pronajímatele odečíst od závazku
leasingového nájemce částku, jež odpovídá obvyklé prodejní ceně odebraného
předmětu leasingu v následném (dalším) prodeji, je či není v souladu s dobrými
mravy,
- zda ujednání o povinnosti uhradit pro případ předčasného ukončení
leasingové smlouvy ze strany leasingového pronajímatele pro porušení
specifikovaných povinností leasingového nájemce určitou peněžní částku,
mechanismus jejíhož výpočtu smlouva stanoví, je či není smluvní pokutou,
- zda soud je v případě, kdy je předmětem řízení smluvní pokuta, která
je nepřiměřeně vysoká ve smyslu ustanovení § 301 obch. zák., povinen smluvní
pokutu snížit jen k návrhu účastníka řízení,
- zda kauzální námitka tzv. nepřiměřenosti smluvní pokuty, která je dle
konstantní judikatury ve směnečném řízení přípustná, je či není implicitně
obsažena v námitce rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy,
- zda posouzení právní otázky přípustnosti kauzální námitky tzv.
nepřiměřenosti smluvní pokuty odvolacím soudem v rozporu s konstantní
judikaturou vyšších soudů je či není správné.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud
jde o výklad leasingové a směnečné smlouvy a dohody o vyplnění
směnky ve vztahu ke způsobu vyplnění směnky a k závěru, že sjednaná sankce
nebyla smluvní pokutou (a navazující předestřené otázky, vycházející z toho, že
smluvní pokuta sjednána byla), postrádají potřebný judikatorní přesah, když
jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Pokud pak jde o otázku, zda je soud povinen v případě, kdy je předmětem řízení
smluvní pokuta, která je nepřiměřeně vysoká ve smyslu ustanovení § 301 obch.
zák., smluvní pokutu snížit jen k návrhu účastníka řízení, nelze ji hodnotit
jako zásadně právně významnou, neboť na ni odvolací soud své rozhodnutí
nezaložil.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na
výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu