29 Cdo 1671/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobce U.ČR, spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným: 1/ A.J., zastoupenému advokátem, 2/ D.J.p., s. r. o. o
zaplaceni částky 341 529, 98 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod spisovou značkou 8C 29/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 39 Co 290/99 - 65, takto:
I. Dovolání do výroku výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve vztahu k druhému žalovanému
zrušen a věc se vůči tomuto žalovanému postupuje Krajskému obchodnímu soudu v
Praze jako soudu věcně příslušnému, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 39 Co
290/99 - 65 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 341. 529,98 Kč se 14 %
úrokem z prodlení od 17. 12. 1993 do zaplacení, zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu o zaplacení částky 341 529, 98 Kč s přísl. a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce vystavil pro příjemce J. –
D., dne 2. 12. 1993 fakturu, znějící na částku 1 229 069, 40 Kč a dodací list
obsahující dodávku zboží pro J.- D. v hodnotě 1 272 808, 20 Kč, na kterém žádný
žalovaný nepotvrdil dodávku uvedeného zboží. Soud dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že by zboží uvedené v dodacím listě skutečně některému z žalovaných
dodal a bylo převzato a ani neprokázal, že mu žalovaní dluží z uvedené faktury
znějící na částku několikanásobně vyšší, právě částku uplatněnou žalobou ve
výši 341 529, 98 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 1999 č.j. 39 Co 290/99 – 65
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a věc vůči
tomuto žalovanému postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému a v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit
žalobci částku 341 529, 98 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1993 do
zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že
žalobce dodal prvnímu žalovanému zboží za vyfakturovanou cenu celkem 1 272 808,
20 Kč. Bylo též nepochybné, že první žalovaný jako prodávající uzavřel s druhým
žalovaným jako kupujícím smlouvu o prodeji podniku podle § 476 a násl. obch.
zák., na základě které převzal druhý žalovaný vůči žalobci závazek vyčíslený
hodnotou zboží 1 229 069, 40 Kč. K zajištění žalujícího věřitele, jehož
souhlasu k přechodu závazku není třeba, vzniklo podle ust. § 477 odst. 3 obch.
zák. ručení prodávajícího /prvního žalovaného/ za splnění tohoto závazku.
Důkazní břemeno o zaplacení ceny dodaného zboží pak neleží na žalobci, ale na
prvním žalovaném. Poněvadž první žalovaný neprokázal, že by žalobou požadovanou
částku ve výši 341 529, 98 Kč žalobci uhradil, soud žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolává se
důvodů stanovených v ust. § 241 odst. 3 písm. b, c, d) o. s. ř. Dovolatel má za
to, že nebyl důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně vůči druhému
žalovanému pro věcnou nepříslušnost soudu prvého stupně, když na žádost žalobce
připustil soud rozšíření žaloby i na druhého žalovaného. První žalovaný dále
namítá, že nemá oporu v provedeném dokazováním závěr odvolacího soudu, že bylo
nesporné, že žalobce dodal žalovanému zboží za vyfakturovanou cenu 1 272 808,
20 Kč. Vyfakturovaná cena byla dle dokladů předložených soudu 1 229 069, 40 Kč
a nikoliv 1 272 808, 20 Kč. Žalobce nepředložil žádný důkaz o dodání zboží,
předložil pouze dodací list, na němž nebylo potvrzeno převzetí zboží. Stejně
tak nemá oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu, že první
žalovaný neprokázal, že by požadovanou dlužnou částku uhradil. Dovolatel
poukazuje, že podle dokladů, které byly soudem čteny k důkazu a založeny do
spisu, prokázal, že ke dni 20. 1. 1995 zaplatil žalobci nejméně 900 000 Kč na
fakturovanou částku 1 229 069, 40 Kč, zbývalo tedy zaplatit maximálně 329 069,
40 Kč a nikoliv 341 529, 98 Kč, které tak nesprávně uložil zaplatit prvému
žalovanému odvolací soud. Dovolatel dále namítá, že v průběhu odvolacího řízení
nebyl soudem vůbec vyslechnut a nebyl ani nikdy vyzván ke splnění závazku za
dlužníka, kterým je druhý žalovaný. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání prvého žalovaného podal žalobce vyjádření, ve kterém poukazuje, že
první žalovaný v dovolání nespecifikuje vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále uvedl, že považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné, jestliže soud dospěl k závěru, že žalobce zboží
uvedené v dodacím listu příjemci – žalovanému dodal. Žalobce ve vyjádření
zdůraznil, že žalovaný nikdy nenamítal nesprávnost faktury, kterou mu bylo
dodané zboží vyfakturováno a na uvedenou fakturu posílal žalobci splátky, jak
sám v dovolání uvedl. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.
\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že
dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), pouze do
vyhovujícího výroku ve věci samé vůči prvnímu žalovanému, neboť bylo podáno
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá
se o dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř.
K námitce, týkající se výroku rozsudku Krajského soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu vůči druhému žalovanému zrušen věc se postupuje
Krajskému obchodnímu soudu jako soudu věcně příslušnému, není dovolatel
legitimován (subjektivně oprávněn).
92
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že je může
podat (je k němu subjektivně legitimován) jen ten účastník, jemuž byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma v jeho právech odstranitelná tím,
že dovolací soud napadené rozhodnutí ve vztahu k němu zruší. V dovolání proto
může (je subjektivně oprávněn) uplatňovat jen takové okolnosti, které se týkají
jeho právní sféry a které směřují k odstranění újmy způsobené (podle jeho
názoru) v jeho právech. Okolnost, zda vůči žalovanému 2) neměla být žaloba
postoupena jinému věcně příslušnému soudu, se právní sféry dovolatele nedotýká,
námitku v tomto směru by byl subjektivně legitimován uplatnit pouze žalobce či
žalovaný 2), kteří však - jak je zřejmé z obsahu spisu - dovolání proti tomuto
výroku rozhodnutí nepodali.
Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku, jímž odvolací soud
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému a věc vůči
druhému žalovanému postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu
věcně příslušnému, odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
Podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze v dovolání uplatnit, že rozhodnutí
odvolacího soudu trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; k těmto vadám přihlédne dovolací soud i bez návrhu ( § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí takovou vadou trpí. Odvolací soud v dané věci neučinil skutkový
závěr o tom, jaká smlouva a kdy byla mezi účastníky uzavřena, soud se pak ani
nezabýval právním hodnocením podstatných náležitostí takové smlouvy a neučinil
ani právní závěr o její platnosti, což je předpokladem pro rozhodnutí o
oprávněnosti žaloby. Protože z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaká smlouva a
kdy byla mezi účastníky uzavřena, je rozhodnutí odvolacího soudu v této části
nepřezkoumatelné a trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu ust. § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř., kdy dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá
výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 - 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z následujícího skutkového závěru:
„Skutečnost, že žalobce dodal žalovanému zboží za vyfakturovanou cenu celkem 1
272 808, 20 Kč byla nesporná.\" /odůvodnění rozsudku na str. 4/ Podle
provedeného dokazování na č. l. 60 - 61 spisu ale první žalovaný zpochybnil
dodání zboží žalobcem v uvedené výši. Na č. l. 17 spisu byla k důkazu čtena
faktura vystavená na částku 1 229 069, 40 Kč. Skutkový závěr odvolacího soudu,
že žalobce dodal žalovanému zboží za vyfakturovanou cenu celkem 1 272 808, 20
Kč tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Ze soudního spisu vyplývá, že žádný
jiný důkaz o dodání zboží v konkrétní hodnotě nebyl soudu předložen. Skutkový
závěr odvolacího soudu, že bylo nesporné, že žalobce dodal žalovanému zboží za
vyfakturovanou cenu celkem 1 272 808, 20 Kč, tedy neodpovídá zjištěnému
skutkovému stavu. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř. je naplněn.
Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., se Nejvyšší soud ČR
nemohl zabývat, neboť jak bylo výše uvedeno, dospěl dovolací soud k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Nelze proto učinit právní
závěr o případném nesprávném právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) o. s. ř. byl v
dané věci naplněn, proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu, ve
zbývajícím výroku vůči prvnímu žalovanému a ve výroku o náhradě nákladů řízení,
které trpí vadami, zrušit (§ 243b odst.1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a
vrátit věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst.2, věta první,
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová