29 Cdo 1672/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A., občanské
sdružení, proti žalovanému Č. k. u., zájmové sdružení právnických osob, o
neplatnost rozhodnutí valné hromady, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 1999, č.j. 17 Co 587/99-17, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 1999, č.j. 17 Co
587/99-17 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. září 1999, čj. 31 C
20/99-8 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 3.září 1999, čj. 31 C 20/99-8, kterým tento soud zastavil řízení ve věci.
Odvolací soud uzavřel, že z obsahu odvolání vyplývá, že žalobce je členem
žalovaného, který je sdružením právnických osob podle ustanovení § 20f a násl.
obč. zák. Žalobce se domáhá určení, že „valná hromada žalovaného konaná dne
20.2.1999 v Praze, usnesení na ní přijatá a volba předsednictva a dozorčí rady
jsou neplatná\". Jde tedy o spor člena sdružení se sdružením, který se týká
vnitřních záležitostí sdružení a jímž se člen sdružení domáhá soudní ochrany
proti rozhodnutí orgánu sdružení.
Podle čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina\") je
zaručeno právo svobodně se sdružovat ve spolcích společnostech a jiných
sdruženích.
Podle § 20f obč. zák. mohou právnické osoba k ochraně svých zájmů nebo k
dosažení jiného účelu vytvářet zájmová sdružení právnických osob. Sdružení
právnických osob jsou právnickými osobami a jsou „jinými sdruženími\" podle čl.
20 odst. 1 věta druhá Listiny.
Podle čl. 20 odst. 4 Listiny, politické strany, politická hnutí, jakož i jiná
družení jsou oddělena od státu. Tento ústavně zaručený princip zajišťuje
sdružením plnou autonomii pokud jde o zasahování státních orgánů do jejich
záležitostí. Promítá se nejen ve způsobu vzniku sdružení a v neexistenci vztahu
ke státnímu rozpočtu, ale i v zásadě členské samosprávy, do níž stát
nesmí zasahovat. Do postavení a činnosti sdružení mohou proto státní orgány
zasahovat jen v mezích stanovených Listinou a zákony. Právo člena na soudní
ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, o němž tvrdí, že je v rozporu se
zákonem nebo stanovami, je v našem právu zakotveno jen pro právnické osoby, na
něž se vztahuje zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, kde toto právo
upravuje ustanovení § 15 tohoto zákona. (srov. Pavlíček, Hřebejk, Knapp,
Kostečka, Sovák: Ústava a ústavní řád České republiky, Linde Praha 1995, str.
178 - 185, I. Telec: K pojetí společností občanského a spolkového práva, Právní
praxe v podnikání, 2/1998, s. 1). Pouze člen sdružení založeného podle zákona
č. 83/1990 Sb. se může podle § 15 tohoto zákona domáhat ochrany proti
rozhodnutí orgánu sdružení.
Listina, občanský zákoník ani jiný zákon neupravují soudní ochranu členů
sdružení podle § 20f a násl. obč. zák. proti tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
orgánů sdružení, případně jeho rozporu se stanovami. Bez takového zmocnění by
soud projednáním a rozhodnutím takové věci porušil ústavně zaručenou odluku
sdružení od státu.
Tento spor je sporem o vnitřní věc jediné právnické osoby, nikoli sporem dvou
právnických osob, jak dovozuje žalobce. Na tom nic nemění skutečnost, že
žalobce, člen této právnické osoby je současně samostatnou osobou. Nejde o věc
občanskoprávní ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. byť vznik a zánik sdružení
právnických osob upravuje občanský zákoník, neboť nejde o věc vyplývající z
majetkových vztahů mezi právnickými osobami nebo právnickými osobami a státem,
ani ze vztahu vyplývajícího z práva na ochranu osob, popřípadě ze vztahu
vznikajícího z výsledků duševní tvořivé činnosti, jak má na mysli ustanovení §
1 a 2 obč. zák. Nejde zcela zjevně ani o věc vyplývající z pracovních,
rodinných, družstevních a obchodních vztahů, což ostatně žalobce ani netvrdí.
Žádný zákon nestanoví, že takovouto ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř.
„jinou věc\" projednává a rozhoduje soud. Není tedy dána pravomoc soudu k
projednání a rozhodnutí této věci. Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Protože Listina ani žádný zákon nezmocňují žádný orgán státu a ani stanovy
sdružení nestanoví pravomoc žádného orgánu k řešení takovéhoto sporu, nemohl
soud postoupit věc jinému orgánu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce v otevřené lhůtě dovolání.
Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř.
V dovolání uvedl, že nesdílí názor odvolacího soudu že nejde o věc
občanskoprávní ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 7
neomezuje vztahy v něm vypočtené na vztahy majetkové, ale upravuje všechny
občanskoprávní vztahy bez ohledu na jejich subjekty a funkci a uplatňuje se
téměř ve všech oblastech hospodářského a společenského života. Žalobce je toho
názoru, že předmětný právní vztah je vztahem občanskoprávním ve smyslu § 7
odst. 1 o. s. ř. Není proto třeba zvláštního zákona, který by soudu výslovně
svěřil pravomoc o tomto vztahu rozhodovat.
Důvodem sporu je porušení stanov žalovaného, kterého se dopustil žalovaný,
resp. jeho předsednictvo při svolání valné hromady a kterého se dopustila valná
hromada. Protože valná hromada je nejvyšším orgánem sdružení a nejde o sdružení
hierarchicky uspořádané, není uvnitř sdružení možnost k nápravě takových
opatření valné hromady, která porušují stanovy. Protož jde o vztahy
občanskoprávní, které podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány, je
orgánem, v jehož pravomoci je poskytnout ochranu porušeným právům soud.
Dovolatel dále namítá, že pokud oba soudy shledaly, že věc nespadá do pravomoci
soudu, bylo jejich povinností po zastavení řízení postoupit věc příslušnému
orgánu. Výrok o postoupení věci jinému však obě rozhodnutí postrádají,
„což se rovná účinkům denegationis iustitiae.\"
Dovolatel dále uvedl, že jeho účast v žalovaném sdružení má závažné majetkové
důsledky, neboť bez této účasti by nemohli jeho členové získat potřebný
mezinárodní průkaz původu chovaných psů, který podstatně zvyšuje jejich cenu.
Kromě toho napadaná valná hromada určila podstatně vyšší členské příspěvky - i
z tohoto hlediska jde podle mínění dovolatele o občanskoprávní majetkový vztah.
Z uvedeného je podle dovolatel zřejmé, „že pokud stanovy něco jiného nestanoví
(a ony nic jiného nestanoví), jde mezi žalobcem a žalovaným o soukromoprávní
vztah, kde je dána rozhodovací pravomoc soudu, protože rozhodovací pravomoc
jiného orgánu zákon nestanoví.\"
Dovolatel rovněž tvrdí, že čl. 10 Listiny se vztahuje na sdružení založená za
účelem realizace základních lidských práv a svobod, zatímco žalované sdružení
bylo založeno za účelem zájmové kynologické činnosti. Dovolatel se proto
domnívá, že zájmové sdružení právnických osob založené za účelem „zabývat se
výhradně zájmovou kynologickou činností\" není „jiným sdružením\" ve smyslu čl.
20 odst. 1 Listiny, byť byl použitý pojem „sdružení\" shodný, a proto na ně
nelze vztáhnout pravidlo vyslovené v čl. 20 odst. 4
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.
V ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. se určuje, že soudy projednávají a rozhodují
v občanském soudním řízení věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Vztah mezi zájmovým sdružením právnických osob založeným podle § 20f a násl.
obč. zák. a členem tohoto sdružení je nepochybně, jako vztah upravený občanským
zákoníkem, vztahem občanskoprávním. Protože žádný předpis nesvěřuje
projednávání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, patří toto
rozhodování podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudu. Protože
právní posouzení věci co do řešení otázky pravomoci soudu, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a
spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243b
odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jinou otázkou pak je, zda z právní úpravy zájmového sdružení právnických osob v
občanském zákoníku či z jiného ustanovení hmotného práva vyplývá oprávnění
soudu rozhodovat k žalobě člena sdružení o neplatnosti usnesení orgánů
zájmového sdružení právnických osob. Jestliže soud při projednávání věci
dospěje k závěru, že tomu tak není, nelze na základě toho učinit závěr o
nedostatku pravomoci soudu, ale je třeba uzavřít, že žaloba není důvodná a
zamítnout ji.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová