29 Cdo 1708/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl s senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce J.B., zastoupeného advokátem, proti žalované M.B., zastoupené
advokátem, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C
1971/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 929/98 - 40, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl návrh na vrácení daru žalobkyní žalobci a zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dne 27.
4: 1993 darovací smlouva, kterou žalobce daroval žalobkyni ideální čtvrtinu
nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 524 pro kat. území a obec Š. u
kat. úřadu v D. a dospěl k závěru, že žalovaná se svým jednáním vůči žalobci
nedopustila hrubého porušení dobrých mravů, čímž nebyla naplněna podmínka pro
vrácení daru, ke kterému byla žalovaná vyzvána žalobcem.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. ledna 2000 č.j. 9 Co 929/98
- 40 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, neboť shledal
výklad ust. § 630 obč. zák. v návaznosti na ust. § 3 a § 39 obč. zák. za řešení
otázky po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vrácení
darovaných nemovitostí ve smyslu ust. § 630 obč. zák., protože jednání žalované
nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů a nemůže proto dojít k
zániku darovacího vztahu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §
239 odst. 1 a v doplnění odvolání i o ust. § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Domnívá se, že rozhodnutí krajského soudu je postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází z nesprávného právní
posouzení /ust. § 241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř./ Dovolatel namítá, že soud
nepostupoval podle ust. § 132 o. s. ř., protože nehodnotil spis Okresního soudu
v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95, který byl bezprostřední příčinou zrušení darovací
smlouvy a osvědčující jednání žalované, která vyvoláním tohoto sporu vystavila
žalobce a jeho děti negativnímu tlaku s pohnutkou vyzískat za darovaný podíl
peněžitou náhradu ve větší výši než činila hodnota daru. Žalobce poukazuje na
ust. § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož právní jednání nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. Žalobce připouští, že samotná jednání žalované by nemusela
kvalifikovaně naplňovat znak hrubého porušení dobrých mravů, ale při opakovaném
nevděčném chování vůči dárci jde o jednání ve smyslu ust. § 630 obč. zák.
Dovolatel poukazuje, že posouzení konkrétního jednání obdarované vůči dárci a
jeho dětem může mít dopad na výklad porušení dobrých mravů pro další případy
darování. V doplnění dovolání žalobce uvedl, že dcera žalované M. K. je
zaměstnankyně Okresního soudu v Děčíně, což bylo při jejím výslechu jako
svědkyně zamlčeno. Žalobce má za to, že byla na místě delegace věci jinému
soudu ve smyslu ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., a pokud se tak nestalo, je řízení
postiženo vadou. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí krajského soudu i soudu prvního
stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Dovolací soud uvážil, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 1 a § 237 odst. 1 písm. g) o. s.
ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovolatelem uplatněnou přípustností dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z gramatického
výkladu tohoto ustanovení vyplývá jediný závěr, podle něhož přípustnost
dovolání je založena proti rozhodnutí odvolacího soudu (lhostejno, zda šlo o
rozsudek nebo usnesení), jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Podmínky pro
vyloučení soudce definuje ust. § 14 až 16 o. s. ř. Důsledky vyplývající ze
skutečnosti dané tím, že soudce je ve věci (z důvodů uvedených ve shora
uvedených ustanoveních) podjatý a tedy z dalších úkonů soudu vyloučen, rozvádí
pak ust. § 12 odst. 1 o. s. ř. tak, že pro ten případ musí být věc přikázána
jinému soudu téhož stupně. Tím je určena skutková podstata nutného přikázání
věci.
Na rozdíl od popsaných důsledků upravuje ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., na něž
dovolatel ve svém dovolání poukazuje, případ delegace jinému soudu z důvodů
vhodnosti. Zákon tím má na mysli podstatně širší okruh případů, dokonce
takových, u nichž se existence předchozí zjištěné podjatosti soudců ani
nepředpokládá.
Logicky z toho vyplývající závěr z hlediska aplikace přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je pak jedině ten, že zmíněná přípustnost
dovolání (která je současně dovolacím důvodem vzhledem k ust. § 241 odst. 1
písm. a) o. s. ř.) je založena pouze tehdy, došlo-li v řízení k vydání
rozhodnutí soudcem, ohledně něhož byly splněny podmínky ustanovení § 14 až 16
o. s. ř. Samotný procesní návrh účastníka domáhajícího se přikázání věci jinému
soudu z důvodů vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. k založení přípustnosti
dovolání podle shora citovaného ustanovení postačovat nemůže /srov. Rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1182/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura seš. č. 3/1998/.
Protože pak v dané věci nebylo ani zjištěno, ani účastníky namítáno, že by ve
vztahu k odvolacímu soudu byly zjištěny či dány okolnosti uvedené v § 14 až 16
o. s. ř., nemůže se dovolatel platně dovolávat přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Z obsahu spisu se jinak nepodává existence jiných
důvodů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. a) - f) o. s. ř. a ostatně ani
dovolatel takové skutečnosti neuplatňuje.
Přípustnost dovolání pak může být založena i dovolatelem uplatněnou
přípustností dovolání podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud zjistil,
že dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř ) podle ust. § 239
odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a odvolací soud
ve výroku rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací
důvod /241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./, neboť dovolání může být odvolacím soudem
připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je
například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud nepostupoval ve smyslu ust. § 132
o. s. ř., protože nehodnotil spis okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95,
který byl bezprostřední příčinou zrušení darovací smlouvy.
Podle ust. § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Námitka k výsledku hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř. směřuje na pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /ust. §
241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./. Dovolání je ale v dané věci přípustné podle
ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., a tím je současně vymezen i dovolací důvod podle
ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pro řešení právních otázek, nikoliv pro
jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění.
Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími
důvody představují výjimku vady řízení podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a
je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední
povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny /§ 241 odst. 3 písm.
b) o. s. ř./. Vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z
pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. V daném
případě odvolací soud vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního
stupně, proto nebylo třeba, aby odvolací soud postupoval podle ust. § 213 odst.
2 o. s .ř., nemusel opakovat důkazy, na nichž soud prvního stupně založil svá
zjištění, resp. doplňovat dokazování. Jestliže tedy v dané věci soud prvního
stupně provedl důkaz konstatováním podstatného obsahu přílohového spisu
Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 C 560/95 na č. l. 26 spisu a učinil
skutkový závěr, se kterým se odvolací soud ztotožnil, pak v tomto postupu
odvolacího soudu nelze spatřovat vadu řízení, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále otázka, zda z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., odvolací soud správně
vyložil otázku hrubého porušení dobrých mravů.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování
obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny
okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých
mravů. Jde buď o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. Ne
každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.,
nýbrž předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení
morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je
hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru
dárce.
Právní názor, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, je v souladu s tím,
co bylo shora uvedeno a odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný výklad § 630
obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody uplatněné dovolatelem nebyly naplněny a
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
§ 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §
243b odst.1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a ze spisu se nepodává, že by žalované, která měla ve věci plný
úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová