29 Cdo 1725/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140
00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Romanem Majerem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti
žalovanému Ing. J. V., zastoupenému JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se
sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 161/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 161/2009-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo
161/2009-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek ze dne 18. března 2009, č. j. 47 Cm 161/2007-84, ve znění opravného
usnesení ze dne 8. dubna 2009, č. j. 47 Cm 161/2007-91, jímž Městský soud v
Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. října 2007, č. j. 47 Sm
57/2007-22, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku
199.321,- Kč s 6% úrokem od 16. března 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 664,- Kč a náhradu nákladů řízení, tak, že směnečný platební rozkaz
ponechal v platnosti. Odvolací soud vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) ze skutkových zjištění,
podle kterých:
1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá (jde o směnku vlastní
vystavenou žalovaným dne 17. ledna 2005 ve prospěch žalobkyně, znějící na
částku 199.321,- Kč) byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem
směnečné sumy a data splatnosti. Podle vyplňovacího směnečného prohlášení ze
dne 17. ledna 2005, podepsaného žalobkyní „jako věřitelem“ a žalovaným jako
„dlužníkem“, měla zajišťovat „závazky dlužníka“ ze smlouvy o poskytnutí
obchodního úvěru č. ..., případně dalších smluv o úvěru uzavřených oběma
stranami později. 2/ Dne 30. srpna 2004 byly uzavřeny smlouvy o změně subjektu smlouvy o
poskytnutí obchodního úvěru
č. ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ...., .... a ... (dále též jen „smlouvy o změně subjektu“), jejímiž účastníky měli být žalobkyně
(jako „věřitelka“), R. K. („jako dlužník“) a žalovaný (jako „nový dlužník“). Podle ujednání smluvních stran dnem účinnosti jednotlivých smluv přecházejí
všechna práva a povinnosti vyplývající z označených smluv o poskytnutí
obchodního úvěru (na jejichž základě poskytla žalobkyně R. K. peněžní
prostředky na úhradu kupní ceny ve smlouvách blíže specifikovaných vozidel) na
žalovaného a nový dlužník tímto dnem vstupuje „v plném rozsahu místo dlužníka
do všech jeho práv a povinností“ z těchto smluv vyplývajících. Nový dlužník se
zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit věřiteli nejpozději do 13. prosince 2004 a zaplatit též úroky ve výši, jež je v jednotlivých smlouvách o
změně subjektu určena. Dlužník (R. K.) se dále zavázal předat předmětná vozidla
(jejichž kupní cena byla uhrazena z peněžních prostředků poskytnutých na
základě jednotlivých úvěrových smluv) novému dlužníku nejpozději do tří dnů od
nabytí účinnosti smlouvy (čl. IV smluv o změně subjektu). 3/ R. K. žádnou ze smluv o změně subjektu nepodepsal. Odkazuje na ustanovení 41a odst. 1 a § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu
prvního stupně – k závěru, že žalovaným uplatněná kauzální námitka, podle níž
se nestal na základě neplatných smluv o změně subjektu dlužníkem pohledávek
zajištěných spornou směnkou, není důvodná. Přitom zdůraznil, že jakkoli lze mít
za správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého mezi R. K. a žalovaným
nebyla uzavřena smlouva o převzetí dluhu ve smyslu § 531 odst. 1 obč. zák.,
neboť R. K.
žádnou ze smluv o změně subjektu nepodepsal, nelze v poměrech dané
věci jen z této skutečnosti dovozovat, že neplatným je „celý obsah právního
úkonu“. V situaci, kdy je „z obsahu smluv o změně subjektu zřejmý projev vůle
žalovaného stát se dlužníkem ze smluv o úvěru a projev vůle žalobkyně jako
věřitele, který souhlasil s tím, že se žalovaný stane dlužníkem“, bylo podle
přesvědčení odvolacího soudu na místě dospět k závěru, že tento právní úkon
vyhovuje náležitostem „smlouvy o přistoupení k závazku“ podle § 531 odst. 2
obč. zák. „a žalovaný se tak stal dlužníkem vedle původního dlužníka R. K.“. Z obsahu „směnečné a zároveň vyplňovací dohody“ (obsažené ve vyplňovacím
směnečném prohlášení ze dne 17. ledna 2005) se přitom nepodává, že „by
žalobkyně nebyla oprávněna směnku vyplnit a uplatnit ji vůči žalovanému, pokud
by žalovaný nebyl jediným dlužníkem (tedy pokud by na straně dlužníků ze smluv
o úvěru byly dvě pasivně legitimované osoby – žalovaný a R. K.)“. Taková dohoda
by ostatně podle odvolacího soudu byla „absurdní a k neprospěchu obou
účastníků“. Za opodstatněné pak odvolací soud neměl ani výhrady žalovaného, podle nichž
žalobkyně nesplnila povinnost plynoucí jí z čl. IV smluv o změně subjektu
(předat žalovanému automobily, na jejichž pořízení byly použity peněžní
prostředky poskytnuté na základě uzavřených úvěrových smluv), zdůrazňuje, že
označené ustanovení smluv o změně subjektu žalobkyni žádnou povinnost
nezakládalo. Nebyla-li tudíž předmětná vozidla žalovanému předána, nelze to
považovat za porušení smluvního závazku žalobkyně, které by žalovaného
zbavovalo povinnosti dluh z úvěru uhradit. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje že
jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.,
tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 2 písm.
b/) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (odst. 3).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je smlouva o
převzetí dluhu sice neplatná, splňuje však veškeré náležitosti smlouvy o
přistoupení k závazku dle § 531 odst. 2 obč. zák. Pro správné posouzení dané
věci má za stěžejní, že jak z pojmenování daných smluv, tak zejména z jejich
obsahu jednoznačně vyplývá, že jejich účastníci měli v úmyslu docílit toho, aby
namísto původního dlužníka úvěrových smluv R. K. vstoupil (do všech jeho práv a
povinností) žalovaný. Uvedený účel uzavřených smluv o změně subjektu pak podle
dovolatele vylučuje – v situaci, kdy původní dlužník tyto smlouvy nepodepsal –
uvažovat toliko o částečné neplatnosti učiněného právního úkonu.
Dále zdůrazňuje, že žalovaný neměl v úmyslu stát se dlužníkem vedle R. K., ale
vstoupit na jeho místo, s tím, že současně převezme i dlužníkova práva z
úvěrových smluv plynoucí, tj. stane se též vlastníkem předmětných automobilů.
Jelikož peněžité závazky původního dlužníka dovolatel ani nepřevzal, ani k nim
nepřistoupil, uzavírá, že smlouvy o změně subjekty jsou neplatné „celé“,
přičemž jejich posouzení jen jako přistoupení k závazkům původního dlužníka
není – se zřetelem k výše vymezenému účelu a povaze uzavřených smluv –
přípustné.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem (pro úplnost Nejvyšší soud
poznamenává, že jakkoli dovolatel formálně ohlašuje rovněž uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., z obsahového hlediska v tomto směru žádné
výhrady ke skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud napadené rozhodnutí
založil, nevznáší).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 531 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho
dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas.
Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal
(odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem,
stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2). Smlouva o převzetí
dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3).
K převzetí dluhu dochází buď tak, že namísto dosavadního dlužníka vstupuje do
existujícího právního vztahu třetí osoba (§ 531 odst. 1 obč. zák.), anebo se
stává dlužníkem vedle dosavadního dlužníka (§ 531 odst. 2 obč. zák.). V prvním
z uvedených případů dochází k převzetí dluhu na základě písemné smlouvy mezi
dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem), k jejíž účinnosti je třeba souhlasu
věřitele. Ve druhém z těchto případů je upraveno převzetí dluhu třetí osobou,
která se stává dalším dlužníkem vedle dlužníka původního; původní dlužník
účastníkem této smlouvy není a jeho souhlas se nevyžaduje. Jeho závazek – na
rozdíl od privativní intercese (§ 531 odst. 1 obč. zák. ) – nezaniká a trvá
dál a vedle něho vzniká další závazek toho, kdo dluh převzal. Zásadní rozdíl
mezi převzetím dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. a podle
ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. je především v tom, že v prvém případě je
zavázán nový dlužník, kdežto v druhém se mění počet subjektů na straně
dlužníků, neboť jsou zavázáni oba.
V projednávané věci nebylo pochyb (jak také shodně uzavřely soudy nižších
stupňů) o tom, že uzavření smluv o změně subjektu nemohlo vyvolat účinky
převzetí dluhu z úvěrových smluv podle § 531 odst. 1 obč. zák. již proto, že
dosavadní dlužník tyto smlouvy nepodepsal. Odvolací soud pak – opíraje své
úvahy o tu část obsahu smluv o změně subjektu, v níž žalovaný vyjadřuje vůli
stát se dlužníkem ze smluv o úvěru a žalobkyně vyslovuje se změnou v osobě
dlužníka souhlas – dovodil, že ujednání žalobkyně a žalovaného obsažené v
uzavřených smlouvách o změně subjektu nicméně vyhovuje náležitostem smlouvy o
převzetí dluhu podle § 531 odst. 2 obč. zák. a žalovaný se tudíž stal dlužníkem
z úvěrových smluv vedle dlužníka původního.
Nejvyšší soud závěry, k nimž odvolací soud při výkladu uvedených sporných
právních úkonů účastníků dospěl, za správné nepovažuje.
Při respektování zásad pro výklad právních úkonů vyjádřených v ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák. a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a
formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. ÚS 625/03, nemá – ve shodě s dovolatelem – Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že z obsahu jednotlivých smluv o změně subjektu (jak byl
soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je zřejmé, že úmyslem jednajících
osob (zevně projeveným dostatečně jasně a srozumitelně v textu smluv) bylo
docílit jednak změny v osobě dlužníka úvěrových smluv (tj. nahradit dosavadního
dlužníka dlužníkem novým), jednak přivodit (mezi týmiž subjekty) změnu v osobě
vlastníka vozidel pořízených z finančních prostředků, jež byly poskytnuty na
základě (dohodami o změně subjektu dotčených) úvěrových smluv. Oba tyto cíle, k
jejichž naplnění směřovaly projevy vůle smluvních stran, přitom spolu zjevně
souvisely; jinak řečeno, žádný z účastníků smlouvy s ohledem na její obsah
nepochybně nezamýšlel, že by se žalovaný stal jen dlužníkem ze smluv o úvěru
(vedle dosavadního dlužníka), aniž by měl možnost převzít také předmětné
automobily, stejně tak jako nemohli zamýšlet ani opačný výsledek, kdy by
dosavadní dlužník převedl vlastnické právo k vozidlům na žalovaného, sám by
však zůstal i nadále dlužníkem žalobkyně).
Lze tedy uzavřít, že smlouvy o změně subjektu není možné v poměrech
projednávané věci považovat ani za platné smlouvy o převzetí dluhu podle § 531
odst. 1 obč. zák. (proto, že nebyly podepsány původním dlužníkem), ale ani za
smlouvy o převzetí dluhu třetí osobou podle § 531 odst. 2 obč. zák. (neboť k
uzavření takové smlouvy skutečná vůle smluvních stran nesměřovala). Jestliže
pak sporná směnka měla (podle dohody účastníků obsažené ve vyplňovacím
směnečném prohlášení ze dne 17. listopadu 2005) zajišťovat splnění povinnosti
žalovaného (jako dlužníka) vrátit úvěr (spolu se sjednanými úroky) poskytnutý
na základě úvěrových smluv, jejichž stranou (dlužníkem) se žalovaný nestal,
nemůže se žalobkyně s úspěchem po žalovaném domáhat ani zaplacení této směnky.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu