29 Cdo 1744/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivany
Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně CH. spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. D., advokátem, proti žalovanému
Č. s. ch., zastoupenému JUDr. M. S., advokátem, o uložení povinnosti žalovanému
zdržet se vydávání časopisu Chovatel a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 208/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 3
Cmo 102/2007-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 3 Cmo
102/2007-211, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně
rozsudek ze dne 13. prosince 2006, č. j. 19 Cm 208/2004-153, jímž Městský soud
v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se vydávání
časopisu Ch., zdržet se vydavatelské a nakladatelské činnosti, objednat a
zaplatit dle ceníku inzerce uveřejnění prohlášení formou plošné placené inzerce
v časopisu Ch. – R. a uveřejněný text na vlastní náklad doručit všem
předplatitelům časopisu Ch.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z titulu porušení zákazu konkurence nelze
žalobě vyhovět, neboť při porušení zákazu konkurence se lze, a to ve lhůtě
stanovené v ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), domáhat toliko nároků vymezených v ustanovení § 65
odst. 2 obch. zák. Žalobce se však nedomáhá ani náhrady škody, ani vydání
prospěchu z obchodu, ani převedení práva, a žaloba nebyla uplatněna ve lhůtě
stanovené v § 65 odst. 3 obch. zák.
Porušení zákazu konkurence za splnění podmínek ustanovení § 44 odst. 1 obch.
zák. sice může být dle odvolacího soudu nekalou soutěží, v projednávané věci
však nebyla – s ohledem na skutkové okolnosti případu – naplněna podmínka
rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy soutěže. Naopak shledal odvolací
soud nárok uplatněný žalobkyní „spíše jako odporující dobrým mravům“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání.
V rovině právního posouzení dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
podle kterého lze uplatnit vůči rušiteli pouze nároky vyjmenované v ustanovení
§ 65 odst. 2 obch. zák., uzavírajíc, že společnost je oprávněna vynutit si
plnění právní povinnosti nekonkurovat soudně, přičemž nároky vymezené v § 65
odst. 2 obch. zák. jdou nad rámec tohoto – pro ochranu před protiprávní
konkurencí základního – práva.
Za první otázku zásadního právního významu proto považuje, zda společnost je
oprávněna požadovat na společníkovi (nebo jednateli) porušujícím zákaz
konkurence dle ustanovení § 65 obch. zák. zdržení se tohoto jednání, a to bez
ohledu na to, zda uplatnila nároky uvedené v odstavci 2 označeného ustanovení a
bez ohledu na jejich případnou prekluzi dle odstavce 3.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dále dovolatelka spatřuje –
polemizujíc se závěry odvolacího soudu – v posouzení otázek, zda
- jednání jinak splňující podmínky nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1
obch. zák. není nekalou soutěží na základě toho, že si jednající osoba nebyla
jeho protiprávnosti vědoma;
- způsobuje skutečnost, že podnikatel prodávající zboží není majitelem ochranné
známky a vydavatelských práv k časopisu a že převážná většina jeho zákazníků je
sdružena v majiteli ochranné známky to, že zákazníky podnikatele, resp. jejich
seznam, nelze považovat za statek (klientelu) podnikatele a
- rozhoduje-li soud o zdržovacím nároku podle ustanovení § 53 obch. zák. a § 80
písmeno b/ o. s. ř. proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání, lze při
posouzení, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy, přihlížet pouze ke
skutečnostem, které k nastolení tohoto stavu v minulosti vedly, popřípadě jak
dlouho tyto skutečnosti trvaly a nevzít v úvahu případnou pozdější změnu těchto
skutečností, respektive skutkový stav v době vyhlášení rozsudku podle
ustanovení § 154 o. s. ř.
Dále dovolatelka vytýká napadenému rozsudku, že vychází ze zjištění, jež nemá
oporu v provedeném dokazování a že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy uplatňuje
dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s.
ř.).
Ačkoliv dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k obsahové změně
rozsudku soudu prvního stupně (který na rozdíl od odvolacího soudu uzavřel, že
žalobkyně má právo domáhat se vůči žalovanému zdržení se konkurenčního jednání,
nicméně výkon tohoto práva shledal rozporným se zásadami poctivého obchodního
styku a dobrými mravy), a dovolání by tudíž mělo být přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tomu tak
není.
Pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím či potvrzujícím, je
rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod čísly 47/1998 a 27/1999). V projednávané věci soudy obou stupňů
dospěly ke stejnému závěru, že žalobkyně (v této věci) nemůže z titulu zákazu
konkurenčního jednání uplatnit zdržovací nárok, a práva a povinnosti v právních
vztazích mezi účastníky tak posoudily shodně. Dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu proto může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., tedy pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp.
zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2006,
pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Námitky dovolatelky vystihující dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.
Taktéž k posouzení druhé až čtvrté otázky nelze otevřít přípustnost dovolání,
neboť na jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však Nejvyšší soud
shledává – a tomto rozsahu má dovolání za přípustné – ve výkladu ustanovení §
65 odst. 2, odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud založil své právní posouzení žalobou uplatněných nároků z
pohledu zákazu konkurence na závěru, podle něhož ustanovení § 65 odst. 2 obch.
zák. vylučuje, aby se společnost domáhala vůči společníku porušujícímu zákaz
konkurence jiných nároků než v tomto ustanovení vypočtených.
Podle ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák. je společnost oprávněna požadovat, aby
osoba, která porušila zákaz konkurence, vydala prospěch z obchodu, při kterém
porušila zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na
společnost. Tím není dotčeno právo na náhradu škody.
Uvedená práva společnosti zanikají, nebyla-li uplatněna u odpovědné osoby do
tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dověděla, nejpozději
však uplynutím jednoho roku od jejich vzniku. Tím není dotčeno právo na náhradu
škody (§ 65 odst. 3 obch. zák.).
V obecné rovině platí, že každý má právo domáhat se u soudu ochrany
práva, které bylo ohroženo nebo porušeno (článek 90 Ústavy České republiky,
článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 3 o. s. ř.). Osoba, jež
se domnívá, že její právo je (bylo) (po)rušeno, tudíž může – neplyne-li ze
zákona něco jiného – podat žalobu o splnění odpovídající povinnosti či o
zdržení se jednání, jímž je její právo rušeno.
Z ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák. pak nelze podle přesvědčení
Nejvyššího soudu dovodit, že by bránilo společnosti uplatnit v případě porušení
zákazu konkurence jiná než v tomto ustanovení vypočtená práva. Naopak, citované
ustanovení dává společnosti, vedle práva domáhat se splnění povinnosti
vyplývající ze zákona a společenské smlouvy (povinnosti nekonkurovat) podle
ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. a práva na náhradu škody způsobené
konkurenčním jednáním, další specifická oprávnění, jež by jinak, nebýt
výslovného zákonného ustanovení, neměla k dispozici. Pouze na tato specifická
oprávnění se pak vztahuje preklusivní lhůta upravená v § 65 odst. 3 obch. zák.
Ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák. tudíž nebrání společnosti, aby se
domáhala uložení povinnosti osobě porušující zákaz konkurence zdržet se
jednání, jímž zákaz konkurence porušuje.
Závěr, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy správný není.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 a §
226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu