U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky M. T., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v
Karlových Varech -Drahovicích, Polská 61/4, PSČ 360 01, za účasti 1) B. K., 2)
R. K., obou zastoupených JUDr. Janou Peclovou, advokátkou, se sídlem v Brně,
Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, a 3) Bytového družstva Kamýcká 910 - 911, Praha
6 - Suchdol, družstva, se sídlem v Praze 6, Kamýcká 69/911, PSČ 165 00,
identifikační číslo osoby 27077608, o určení členství v družstvu a práva nájmu
družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 252/2012,
o dovolání B. a R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října
2015, č. j. 7 Cmo 44/2014-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. B. K. a R. K. jsou povinni zaplatit navrhovatelce společně a
nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi družstvem a ostatními účastníky nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. července 2013, č. j. 73 Cm
252/2012-68, určil, že navrhovatelka je členkou Bytového družstva Kamýcká 910 -
911, Praha 6 - Suchdol, družstva (dále jen „družstvo“) [výrok I.], a nájemkyní
ve výroku blíže specifikovaného družstevního bytu (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).
Odvolání B. a R. K. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl v
části směřující proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně (první výrok);
dále usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a V. potvrdil, ve výroku
III. je změnil co do výše navrhovatelce přiznané náhrady nákladů řízení, jinak
je potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podali B. a R. K. dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelé ohlašují, že dovolání
podávají „do výroku II. napadeného usnesení“, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; tou částí druhého
výroku usnesení odvolacího soudu, kterou bylo změněno usnesení soudu prvního
stupně ve výroku III. o nákladech řízení a kterou bylo usnesení soudu prvního
stupně potvrzeno ve výroku V. o nákladech řízení, se dovolací soud proto
nezabýval. Závěr odvolacího soudu, podle něhož si navrhovatelka (převodkyně) a dovolatelé
(nabyvatelé) platně sjednali v příloze č. 1 k dohodě o převodu členských práv a
povinností ze dne 21. července 2005 (dále též jen „dohoda“ a „příloha dohody“)
právo navrhovatelky odstoupit od dohody v případě, že dovolatelé poruší svou
povinnost (ujednanou v její příloze) „zachovat“ navrhovatelce právo užívat
družstevní byt v dosavadním rozsahu až do konce jejího života, pročež z důvodu
porušení tohoto závazku byla navrhovatelka oprávněna od dohody odstoupit (což
také platně učinila), je v souladu s výkladovými pravidly určenými § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásadami pro výklad
právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (který je veřejnosti dostupný – stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách
Nejvyššího soudu), či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku
37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Napadené usnesení odvolacího soudu je rovněž v souladu s usnesením velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. září
2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněným pod číslem 7/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z něhož se podává, že na základě dohody o převodu práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené podle § 230
obch. zák. na nabyvatele přechází též práva a povinnosti vyplývající z
dosavadního nájemního vztahu (právo nájmu družstevního bytu). Předestřením podrobně popsané vlastní verze skutkového stavu projednávané věci
(odlišné od skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud
ztotožnil) dovolatelé přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkový stav
zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím,
nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn, neboť k tomu dovolatelé nemají s
účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §
241a odst. 1 o. s. ř.).
Způsobilým dovolacím důvodem není ani dovolateli namítaná vada řízení (srov. opět § 241a odst. 1 o. s. ř.) spočívající v neprovedení důkazu výslechem svědka
Ing. Z. A. (tehdejšího předsedy družstva). Dovolatelé v souvislosti s ní
Nejvyššímu soudu nepředkládají žádnou otázku hmotného či procesního práva, na
jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady
vymezené v § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu