29 Cdo 178/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. B. proti
žalované společnosti I., s. r. o., zast. advokátem, o zaplacení částky
249.102,- Kč s příslušenstvím, k dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 25. června 1999, č. j. 1 Cmo 127/99-24, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 6. 1999, č.
j. 1 Cmo 127/99-24 odmítl jako opožděné [§ 218 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.] odvolání žalované společnosti proti usnesení Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, č. j. 82 Ro
1845/98-18, jímž tento soud odmítnul její odpor do platebního rozkazu ze dne
18. 1. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-14.
Odvolací soud ve svém usnesení považoval za den doručení usnesení soudu prvního
stupně den 26. 3. 1999. Posledním dnem patnáctidenní lhůty podle § 204 odst. 1
o. s. ř. k podání odvolání byl den 12. 4. 1999. Jestliže odvolání bylo podáno
žalovanou u soudu prvního stupně až 14. 4. 1999, bylo opožděné, proto odvolací
soud odvolání odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že
„přípustnost dovolání spatřuje v ust. 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.\", když
dovolání podává z toho důvodu, že žalované byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalovaná má za to, že odnětí
možnosti jednat před soudem je každý nesprávný postup soudu, kterým se
účastníku řízení brání v uplatnění jeho práv podle občanského soudního řádu,
nedošlo - li k nápravě pochybení soudem odvolacím. V daném případě spočívá
uvedená nesprávnost v tom, že soud prvního stupně nedoručil vydaný platební
rozkaz žalované do vlastních rukou a znemožnil jí tak včasné podání odporu
proti platebnímu rozkazu, který byl vydán Krajským obchodním soudem v Praze ze
dne 18. 1. 1999, č. j. 82 Ro 1845/98-14.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako účastník řízení řádně
zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jenž dovolání sepsal.
Dovolání je v daném případě přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.,
neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
V dovolání žalovaná uvedla, že přípustnost dovolání „spatřuje v ust. § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.\"; z obsahu dovolání je však nepochybné, že žalovaná
uplatňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod dle ust. § 237 odst. 1 písm. f)
o. s. ř., neboť napadá to, že jí byla odňata možnost jednat před soudem.
Z dovolání je dále zřejmé, že argumenty dovolatelky týkající se odnětí možnosti
jednat před soudem směřují proti usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud
odmítl odpor žalované proti vydanému platebnímu rozkazu, resp. směřují proti
tomu, že jí nabyl řádně doručen platební rozkaz z 18. 1. 1999, č. j. 82 Ro
1845/98-14.
Podle ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., o odnětí možnosti jednat před soudem,
jenž měla dovolatelka ve svém podání na mysli, jde tehdy, jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl - li tento
postup nesprávný.
V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, Nejvyšší soud
opakovaně zaujal stanovisko, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996
doznalo ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. (tím, že za slovo „byla\" byla
vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\") je za „postup soudu v průběhu
řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního
rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh
řízení zhodnocen (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna
1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud odvolání odmítl proto, že podle jeho názoru
bylo podáno opožděně, a tento jeho hodnotící úsudek se promítl přímo do
rozhodnutí, a proto nesprávný postup soudu „v průběhu řízení\" nezakládá. Vadou
podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. řízení tudíž netrpí.
Dovolací soud s ohledem na to, že dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1
písm. e) o. s. ř. se dále ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím,
zda řízení netrpí jinou vadou, která by mohla míz za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyla uplatněna v dovolání. Ze spisu vyplývá, že
odvolací soud učinil zjištění týkající se doručování usnesení soudu prvního
stupně z hlediska ustanovení § 48 odst. 1, § 204 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. přímo ze spisu (ze založené doručenky), a dospěl k závěru, že
odvolání bylo podáno opožděně, odmítnul je, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2
písm. a) o. s. ř.).
Místo, den a způsob doručení se při doručování poštou prokazuje zásadně
doručenkou, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka je listinou,
jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní
silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno
(§ 134 o. s. ř.).
Ve spisu je založena doručenka, z níž vyplývá, že usnesení soudu prvního stupně
proti němuž směřovalo odvolání bylo doručeno žalované dne 26. 3. 1999;
obsahuje razítko I. s. r. o. a podpis potvrzující převzetí této zásilky
pracovnicí žalované a dále „razítko dodací pošty a podpis vydávajícího
pracovníka\". Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odesláno jako tzv. obyčejná
zásilka (tj. s hnědým pruhem). Jestliže za těchto okolností odvolací soud určil
za den doručení shora uvedený den, je jeho závěr s uvedenými údaji v souladu.
Zároveň je tento závěr v souladu s ust. § 48 odst. 1, 2. věta o. s. ř., neboť
písemnost, která nebyla určena do vlastních rukou (tj. ostatní písemnost) byla
převzata pracovnicí žalované dne 26. 3. 1999 s účinky s tím spojenými.
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově
potvrzuje je, že na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v
doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato
opačná tvrzení prokázal.
Žádné takové tvrzení však dovolatelka ve svém podání nevznáší.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům shledal dovolací soud, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalované odmítnuto pro opožděnost, je
správné a dovolací důvod tvrzený dovolatelkou není dán,
popř. dovolací soud neshledal, že by byly dány jiné důvody dovolání ve smyslu
ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř. pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti
na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z
účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť dovolatelka neměla
úspěch ve věci a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. července 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková