29 Cdo 1791/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
MUDr. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. S. Z., advokátce,
jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně H. V., zastoupené advokátkou, o
vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 80/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo
141/2006-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo
141/2006-89 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č.j.
58 Cm 80/2003-52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č.j. 58 Cm
80/2003-52, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí
specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z
konkursní podstaty úpadkyně H. V. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zástavní
smlouva ze dne 25. srpna 1992 uzavřená mezi I. b., a. s. (jako zástavní
věřitelkou - dále jen „banka“) a žalobcem a úpadkyní (jako zástavními dlužníky)
„k zajištění úvěru“ poskytnutého bankou úpadkyni dle smlouvy o úvěru ze dne 21.
srpna 1992 ve výši 5,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“), je platným
právním úkonem. Přitom zdůraznil, že u zástavní smlouvy není pochyb o tom, kdo
je zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, přičemž na neplatnost zástavní
smlouvy nelze usuzovat ani z důvodu, že ve smlouvě nejsou uvedeny „ideální
podíly“ spoluvlastníků, když zastavována byla celá nemovitost a zástavní
smlouvu podepsali všichni spoluvlastníci. Opodstatněnou dále neshledal ani
výhradu žalobce, podle které ze zástavní smlouvy není zřejmé, kdo ji za
zástavní věřitelku podepsal. Odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního
stupně uzavřel, že žalovaná správkyně konkursní podstaty sepsala sporné
nemovitosti do soupisu majetku po právu. Připustil sice, že výzva správkyně
konkursní podstaty (§ 27 odst. 5 ZKV) neobsahovala údaj ohledně „ceny
věci“ (rozuměj ceny zástavy), nicméně zmíněnou vadu výzvy nepovažoval za důvod,
který by byl způsobilý správnost postupu správkyně konkursní podstaty
zpochybnit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo
141/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožňuje se s jeho
skutkovými i právními závěry.
Odvolací soud co do náležitostí výzvy správkyně konkursní podstaty podle
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV akcentoval, že „námitku žalobce vůči neuvedení
správcem konkursní podstaty požadovaného plnění (tj. ceny zástavy) nelze za
stavu, kdy žalobce do konkursní podstaty z tohoto titulu nesložil ničeho,
považovat za právně významnou“, když o její relevanci by bylo možno uvažovat
pouze tehdy, uhradil-li by žalobce do konkursní podstaty částku, která dle jeho
názoru odpovídá ceně zástavy a ve sporu „o vyloučení věci ze soupisu“ by bylo
následně prokázáno, že složená částka uvedené ceně skutečně odpovídá. Proto
pochybení žalované, která žalobci nesdělila, „jakým konkrétním plněním složeným
do konkursní podstaty může hrozbu zapsání odvrátit“, nemá za následek
nedůvodnost soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že: a) řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o platnosti zástavní
smlouvy a s poukazem na ustanovení § 40 odst. 1 a 3, § 40a a § 151b občanského
zákoníku ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy (dále jen „obč.
zák.“), považuje zástavní smlouvu za absolutně neplatnou pro nedostatek písemné
formy.
Dále polemizuje se soudy nižších stupňů co do výkladu ustanovení § 27 odst. 5
ZKV, zdůrazňuje, že odvolací soud „nepřiměřeně extenzivně“ vyložil závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
176/2004 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 72/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 72/2005“). Přitom
upozorňuje, že správkyně konkursní podstaty ve výzvě učiněné podle § 27 odst. 5
ZKV vůbec neuvedla „cenu zastavené věci“, v důsledku čehož se stalo „jeho
postavení nepřijatelně nejistým“.
Konečně dovolatel upozorňuje, že žalovaná sporné nemovitosti sepsala do
soupisu majetku konkursní podstaty „ještě před samotnou výzvou“ a s tímto
„faktem“ se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
a je i důvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné - ve výkladu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV co do náležitostí výzvy
správce konkursní podstaty úpadce vůči osobě, jejíž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky vůči úpadci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV (ve znění účinném k datu prohlášení konkursu
na majetek úpadkyně a výzvy správkyně konkursní podstaty úpadkyně) osoby,
jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28 ZKV) vůči
úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty
zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo
pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby
zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše
správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu konkursní podstaty (§ 18 ZKV).
Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné
dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní
záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky
poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Otázkou náležitostí výzvy podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV se Nejvyšší soud
zabýval již ve zmíněném R 72/2005. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého smyslem ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je, aby byl zástavní dlužník
uvědoměn o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věci
tvořící předmět zástavy a o tom, jakým plněním do konkursní podstaty může
zahrnutí předmětu zástavy do soupisu konkursní podstaty zabránit. Současně
zdůraznil, že byť zákon o konkursu a vyrovnání výslovně náležitosti výzvy podle
§ 27 odst. 5 ZKV neupravuje, lze z tohoto ustanovení dovodit, že z této výzvy,
popř. z okolností, za nichž byla realizována, a z dalších úkonů učiněných v
souvislosti s touto výzvou (a v návaznosti na ni), musí být zřejmé, kdo ji činí
a komu je určena, označení dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs,
jakož i specifikace věci, práva nebo pohledávky, jimiž jsou zajištěny
pohledávky vůči úpadci (specifikace předmětu zástavy), včetně uvedení, o jaké
pohledávky jde, a záměr správce konkursní podstaty úpadce sepsat předmět
zástavy do konkursní podstaty. Dále musí být z výzvy seznatelné, jakým plněním
(úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve
prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy
adresátu), může osoba, které je výzva určena, odvrátit sepsání předmětu zástavy
do konkursní podstaty. Posledně zmíněný požadavek v sobě zpravidla zahrnuje i
uvedení výše plnění (s výjimkou případů, kdy správce konkursní podstaty i při
vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, a splnění
povinností postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí /srov. § 8 odst. 2
ZKV/, nebude schopen výši neuhrazené pohledávky, popřípadě cenu zástavy z
dostupných informací zjistit), když absence tohoto údaje by zástavnímu dlužníku
v podstatě znemožňovala výzvě správce konkursní podstaty vyhovět a činila by
tak jeho postavení nepřijatelně nejistým.
Ve shora uvedeném rozhodnutí dále Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzení, podle
něhož částka požadovaná výzvou podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV neodpovídá
výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně zástavy, je ve sporu o vyloučení
majetku z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) právně významná, jen jestliže
osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty
částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je
pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci na závěru, podle něhož námitku
žalobce „vůči neuvedení správcem konkursní podstaty požadovaného plnění (tj.
ceny zástavy) nelze za stavu, kdy žalobce do konkursní podstaty z tohoto titulu
nesložil ničeho, považovat za právně významnou“, učinil tak v rozporu s výše
zmíněným R 72/2005. Zaměnil totiž námitku nesprávné výše ve výzvě požadovaného
plnění s námitkou absence údaje o výši požadovaného plnění, v důsledku čehož
následně věc nesprávně právně posoudil. Přitom nezbytnost uvést ve výzvě podle
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV hodnotu zástavy je v projednávané věci umocněna i
tím, že - posuzováno podle obsahu spisu - v řízení nezpochybněná výše
zajištěné pohledávky (4,666.700,- Kč) výrazně přesahuje cenu zástavy (viz
hodnota zástavy uvedená v zástavní smlouvě částkou 669.762,- Kč, jakož i
skutečnost, že předmětem vylučovací žaloby jsou pouze ideální 2/3 předmětu
zástavy).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení § 27 odst.
5 ZKV není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř..).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu