U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem v
Karviné, Karola Śliwky 621/5, PSČ 733 01, proti žalované J. P., zastoupené
JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů
1272/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 371/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 12 Cmo
93/2012-518, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9.
listopadu 2011, č. j. 24 Cm 371/2005-485, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. dubna 2005, č. j. 24 Sm 114/2004-46,
kterým původně žalované uložil zaplatit žalobci částku 6.842.000,- Kč s 6%
úrokem od 1. září 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 22.806,- Kč a
náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo v řízení
prokázáno, že žalovaná směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto směnečným
platebním rozkazem (šlo o dvě směnky vlastní vystavené dne 20. října 2000 a 20.
ledna 2002, znějící na směnečný peníz 5.980.000,- Kč a 862.000,- Kč), jako
jejich výstavce nepodepsala.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší
soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné - z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov.
shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu závěry, na nichž právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nenapadá.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v řízení bylo prokázáno,
že podpisy výstavce na uplatněných směnkách nejsou pravými podpisy žalované,
totiž dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, jak je
provedly soudy nižších stupňů.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. ovšem nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího
důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty sestávají z
paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 8., §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, dále z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve
výši 2.163,- Kč. Celkem tedy činí 12.463,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. dubna 2013
Mgr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu