29 Cdo 1801/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele S. P., M. B. A., Ph. D., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36,
PSČ 370 01, za účasti ENVI a. s., se sídlem v Třeboni, Dukelská 145, PSČ 379
01, identifikační číslo osoby 47217731, zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem,
advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ 390 01, o vyslovení
neplatnosti rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu, vedené u Krajského soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 194/2006, o dovolání navrhovatele
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 14 Cmo
400/2012-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. května 2012, č. j. 13
Cm 194/2006-272, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníků
společnosti ENVI s. r. o. učiněné mimo valnou hromadu, kterým společníci
schválili přijetí bankovního úvěru ENVI s. r. o. ve výši 5.000.000,- Kč, blíže
specifikovaného ve výroku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil výrok I. ve věci
samé usnesení soudu prvního stupně, výrok II. o nákladech řízení změnil (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší
soud, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v
němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k
předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „(dovolatel)
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (v podrobnostech
viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, jež jsou
veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po
1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jiný výklad by vedl k zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu
odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy,
když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, jakož i usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak dovolatel
v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál. Namítá-li dovolatel v obecné rovině, že soudy obou stupňů „nesprávně právně
posoudily otázky procesního práva“, aniž by tyto „otázky“ blíže specifikoval
pomocí hledisek stanovených § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nevymezuje předpoklady
přípustnosti dovolání, ale ve skutečnosti soudům vytýká údajné vady řízení
(blíže specifikované v dovolání), jež žádnou otázku procesního práva nezahrnují
a které od 1. ledna 2013 nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu