29 Cdo 1809/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
navrhovatelky Z. L., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v
Praze 6, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, za účasti Družstva DUO 5. května, se
sídlem v Praze 4, třída 5. května 1661, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
26728052, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slezská 756/14, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze
družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 120/2010, o
dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna
2012, č. j. 7 Cmo 360/2011-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Družstvu DUO 5. května na náhradu
nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. června 2011, č. j. 75 Cm 120/2010-57,
zamítl návrh, aby soud vyslovil neplatnost usnesení členské schůze bytového
družstva Družstvo DUO 5. května (dále jen „družstvo“), konané dne 11. května
2010, jímž bylo rozhodnuto o přijetí nového člena družstva O. V. N. a vysloven
souhlas s uzavřením nájemní smlouvy mezi družstvem a O. V. N. k bytu číslo 1 v
katastrálním území N. o rozloze 46,9 m2 na dobu neurčitou po splnění podmínky,
že O. V. N. zaplatí družstvu základní členský vklad 3.000,- Kč a další členský
vklad 1,297.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené
rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Dovolatelka především žádné otázky zásadního právního významu v dovolání
nevymezuje. Z jeho obsahu však vyplývá, že - na rozdíl od odvolacího soudu -
dovozuje, že při rozhodování o určení osoby, s níž má být uzavřena smlouva o
nájmu bytu ve vlastnictví družstva, orgány družstva porušily článek 9 bod 4
stanov družstva. Pro (stávající) členy družstva pak dovolatelka analogicky - na
základě § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
- konstruuje předkupní právo k uvolněným bytům družstva, o jejichž pronájmu
družstvo rozhoduje, ve smyslu § 140 obč. zák. Výklad článku 9 bodu 4 stanov družstva, přijatý soudy nižších stupňů, podle
něhož toto ujednání stanov postupem orgánů družstva v projednávané věci
porušeno nebylo, má Nejvyšší soud za souladný s výkladovými pravidly určenými
ustanoveními § 35 odst. 2 (zákona č. 40/1964, občanského zákoníku), a § 266
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i se
zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného
pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu
Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I.,
pod pořadovým číslem 84. Názor dovolatelky, podle něhož jí jakožto stávající (bydlící) člence družstva
na základě analogické aplikace § 140 obč. zák. svědčí předkupní právo k
uvolněnému družstevnímu bytu, který má družstvo pronajmout (resp. k příslušnému
členskému vkladu), zcela opomíjí majetkovou a právní samostatnost družstva,
jakožto právnické osoby, jež je výlučným vlastníkem bytu. Jedině orgány
družstva jsou oprávněny a povinny v souladu s právní úpravou a vnitřními
předpisy družstva rozhodovat o způsobu užívání bytů ve vlastnictví družstva. O
vztahy neupravené zákonem (jak pro aplikaci analogie legis vyžaduje § 853 obč. zák.) nejde. Tato úvaha je natolik triviální, že k jejímu řešení není na místě
zakládat přípustnost dovolání. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a
zúčastněnému družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 6 odst. 1, 7 (bod 3.), 9 odst. 1 a 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince
2012, ve výši 1.000 Kč,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 273,- Kč tak dovolací soud přiznal zúčastněnému
družstvu k tíži navrhovatelky celkem 1.573,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ,
uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné
domáhat jeho výkonu.