29 Cdo 1809/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatelky Z. L., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, za účasti Družstva DUO 5. května, se sídlem v Praze 4, třída 5. května 1661, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26728052, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 756/14, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 120/2010, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2012, č. j. 7 Cmo 360/2011-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatelka je povinna zaplatit Družstvu DUO 5. května na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. června 2011, č. j. 75 Cm 120/2010-57, zamítl návrh, aby soud vyslovil neplatnost usnesení členské schůze bytového družstva Družstvo DUO 5. května (dále jen „družstvo“), konané dne 11. května 2010, jímž bylo rozhodnuto o přijetí nového člena družstva O.
V. N. a vysloven souhlas s uzavřením nájemní smlouvy mezi družstvem a O.
V. N. k bytu číslo 1 v katastrálním území N. o rozloze 46,9 m2 na dobu neurčitou po splnění podmínky, že O.
V. N. zaplatí družstvu základní členský vklad 3.000,- Kč a další členský
vklad 1,297.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Dovolatelka především žádné otázky zásadního právního významu v dovolání nevymezuje. Z jeho obsahu však vyplývá, že - na rozdíl od odvolacího soudu - dovozuje, že při rozhodování o určení osoby, s níž má být uzavřena smlouva o nájmu bytu ve vlastnictví družstva, orgány družstva porušily článek 9 bod 4 stanov družstva. Pro (stávající) členy družstva pak dovolatelka analogicky - na základě § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - konstruuje předkupní právo k uvolněným bytům družstva, o jejichž pronájmu družstvo rozhoduje, ve smyslu § 140 obč. zák. Výklad článku 9 bodu 4 stanov družstva, přijatý soudy nižších stupňů, podle něhož toto ujednání stanov postupem orgánů družstva v projednávané věci porušeno nebylo, má Nejvyšší soud za souladný s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 (zákona č. 40/1964, občanského zákoníku), a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Názor dovolatelky, podle něhož jí jakožto stávající (bydlící) člence družstva na základě analogické aplikace § 140 obč. zák. svědčí předkupní právo k uvolněnému družstevnímu bytu, který má družstvo pronajmout (resp. k příslušnému členskému vkladu), zcela opomíjí majetkovou a právní samostatnost družstva, jakožto právnické osoby, jež je výlučným vlastníkem bytu.
Jedině orgány družstva jsou oprávněny a povinny v souladu s právní úpravou a vnitřními předpisy družstva rozhodovat o způsobu užívání bytů ve vlastnictví družstva. O vztahy neupravené zákonem (jak pro aplikaci analogie legis vyžaduje § 853 obč. zák.) nejde. Tato úvaha je natolik triviální, že k jejímu řešení není na místě zakládat přípustnost dovolání. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto a zúčastněnému družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 6 odst. 1, 7 (bod 3.), 9 odst. 1 a 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 1.000 Kč,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) ve výši 273,- Kč tak dovolací soud přiznal zúčastněnému družstvu k tíži navrhovatelky celkem 1.573,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat jeho výkonu.