29 Cdo 1830/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. J.F., zastoupeného Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, za účasti Ing. M. K., insolvenčního správce společnosti RAVELA Velká Bystřice a. s., identifikační číslo osoby 60 79 33 25, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 4, PSČ 604 12, o náhradu škody 50.000,- Kč a zadostiučinění 150.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 81/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 2009, č. j. 5 Cmo 89/2009-65, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2008, č. j. 41 Cm 81/2005-27 ve výroku I. v rozsahu, kterým tento soud zamítl návrh na zaplacení 2.500,- Kč na náhradu škody a návrh na zaplacení přiměřeného zadostiučinění 150.000,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní. V průběhu dovolacího řízení prohlásil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. února 2012, č. j. KSOL 16 INS 243/2012-A6, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 8. února 2012, v 10.36 hodin, konkurs na majetek společnosti. Okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo dovolací řízení přerušeno.
Usnesením ze dne 17. srpna 2012, č. j. KSOL 16 INS 243/2012-B6, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci povolil pokračování v dovolacím řízení. Rozhodnutím o pokračování v řízení se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo dlužníka (§ 265 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Usnesením ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 3485/2008, Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2008, č. j. 8 Cmo 59/2007-74, kterým Vrchní soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti o odvolání navrhovatele z funkce.
Již v tomto usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že námitkou, podle níž v řízení za společnost jednali zástupci, kteří k tomu neměli potřebné oprávnění, vystihuje dovolatel dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Pokud pak dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. 8 Cmo 59/2007-74 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o odvolání navrhovatele z funkce, přičemž „nedošlo k tomu, že by neplatnost usnesení nebyla vyslovena z důvodů uvedených v ustanovení § 131 odst. 3 obch. zák.“, napadá skutková zjištění, která odvolací soud učinil z jiného spisu a uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu