U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v
právní věci žalobců a) K. B. a b) RNDr. P. W., obou zastoupených JUDr.
Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, PSČ 110 00,
proti žalovaným 1) Investiční společnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v
Praze 6, Dejvicích, Evropská 2690/17, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby
44796188, 2) Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., se sídlem v Praze 1,
Dlouhá 34/713, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 60196769, obou
zastoupených JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 859/22, PSČ 110 00, a 3) Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 257/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu
2009, č. j. 6 Cmo 217/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první a druhé
žalované k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.870,- Kč, k rukám jejich
zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobci a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobců
rozsudek ze dne 6. května 2009, č. j. 51 Cm 257/2005-52, ve výroku ve věci
samé, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu,
vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky dne 29. listopadu 2002, sp. zn. Rsp 64/02.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného
usnesení, nepředkládají.
Závěr, podle něhož ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), upravuje
toliko důvody, pro které může být rozhodčí nález zrušen soudem, a nikoliv i
lhůtu k podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, plyne jednoznačně z
označeného ustanovení. Proto i tehdy, domáhá-li se žalobce zrušení rozhodčího
nálezu z některého z důvodů, pro které lze v občanském soudním řízení žádat
obnovu řízení (§ 31 písm. g/ zákona o rozhodčím řízení), musí být žaloba podána
ve lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení (srov. v
teorii např. i Bělohlávek, A., J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů: komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2004, s. 244 a 249). Nejvyšší
soud nevidí důvodu připouštět dovolání k formulování tohoto jednoznačného
závěru.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, třetí žalované
žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly a první a druhé
žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z
odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení),
jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z
náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 19a vyhlášky činí
sazba odměny 5.850,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky
snižuje o 50 %, tj. na částku 2.925,- Kč, jelikož zástupce první a druhé
žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k
dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši
645,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal
první a druhé žalované k tíži dovolatelů celkem 3.870,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. srpna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu