U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem v
Praze 9, Krausova 605/6, PSČ 199 00, proti žalované Mgr. H. I., zastoupené
JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh
95/97, PSČ 140 00, o určení neplatnosti smlouvy o půjčce cenných papírů, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 19/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 5 Cmo 95/2010-127,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však důvody pro připuštění
dovolání neshledal. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož má-li být určena (ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.) neplatnost smlouvy, musí se řízení
(ať již jako žalobci nebo žalovaní) účastnit všichni, kdož ji uzavřeli,
případně jejich právní nástupci, plyne z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz
61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, číslo 2, ročník
1988, pod číslem 36, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněný pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
a napadené rozhodnutí tudíž zásadně právně významným nečiní. Jelikož uvedený závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace obstojí jako
samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemohou rozhodnutí odvolacího soudu
činit zásadně právně významným ani ostatní námitky dovolatelky, směřující proti
posouzení jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; jejich
přezkoumání by nemohlo vést k jinému výsledku řízení, a tudíž by se nemohlo ani
projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně dovolání nelze připustit ani k posouzení námitek, jimiž dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tomu tak již proto, že uvedenou námitku, jež
nezahrnuje právní otázku zásadního právního významu, dovolatelka nemá u
dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko postupem podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.) a k jejímuž
posouzení tudíž dovolání připustit nelze. Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak
Nejvyšší soud podotýká, že vytýkanou vadou ani napadené rozhodnutí netrpí. Jak
plyne z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. důvody nálezu
Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněného ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn.
29 Cdo 2494/99,
uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soud
není povinen (a ani nesmí) poučovat žalobce o tom, že ve věci má či může být
žalován ještě další subjekt. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu