29 Cdo 1903/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce TOWARZYSTWO UBEZPIECZEŃ EULER HERMES SPÓLKA AKCYJNA, se sídlem ve
Varšavě, Domaniewska 50B, Polská republika, zastoupeného JUDr. Pavlem Novickým,
advokátem, se sídlem v Praze, Malá Štupartská 635/6, PSČ 110 00, proti
žalovanému JUDr. M. L., LL.M., Ph.D., jako správci konkursní podstaty úpadkyně
PROVIO a. s., identifikační číslo osoby 25 97 71 81, zastoupenému Mgr. Ing.
Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze, Konviktská 297/12, PSČ 110 00,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm
40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
února 2011, č. j. 13 Cmo 56/2010-186, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 13 Cmo 56/2010-186,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. února 2011, č. j. 13 Cmo 56/2010-186, změnil rozsudek ze dne 8. ledna 2010, č. j. 4 Cm
40/2007-159, jímž Městský soud v Praze určil, že pohledávka žalobce v celkové
výši 23.299,60 PLN, sestávající z pohledávky ve výši 23.184,94 PLN (166.166,47
Kč), vzniklé z právního důvodu nezaplacené kupní ceny a z pohledávky ve výši
114,66 PLN (821,77 Kč), vzniklé z právního důvodu nezaplacených úroků z
prodlení, přihlášená žalobcem přihláškou ze dne 6. února 2007 (doručenou 8. února 2007) do konkursního řízení vedeného na majetek PROVIO a. s., je po
právu, tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky zamítl. Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první
rozsudek ze dne 23. ledna 2008, č. j. 4 Cm 40/2007-119, jímž soud prvního
stupně žalobu zamítl, odvolací soud usnesením ze dne 11. května 2009, č. j. 13
Cmo 159/2008-138, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Úpadkyně si u společnosti CIECHANOWSKIE ZAKLADY DROBIARSKIE CEDROB S. A. (dále jen „společnost CEDROB“) objednala dodávku zboží, které bylo společností
CEDROB úpadkyni dodáno a jehož cena byla vyúčtována fakturami specifikovanými v
žalobě úhrnnou částkou 212.799,51 PLN; úpadkyně cenu dodaného zboží neuhradila. 2) Společnost CEDROB a žalobce uzavřeli 28. října 2005 pojistnou smlouvu o
pojištění rizika úvěru, podle níž se žalobce zavázal poskytnout společnosti
„pojišťovací ochranu zahrnující pohledávky z titulu prodeje zboží a služeb“ se
spoluúčastí společnosti ve výši 10 %; smlouva se vztahuje i na prodej zboží a
služeb do České republiky. 3) Na základě shora uvedené pojistné smlouvy žalobce uhradil společnosti
CEDROB částku 191.519,56 PLN, přičemž dle potvrzení „o realizaci
převodu“ (datovaného 6. listopadu 2006) byl převod uskutečněn dne 6. listopadu
2006. K datu platby (vedle údaje shora zmíněného) soud prvního stupně v
důvodech rozhodnutí dále uvedl, že „odškodnění bylo uhrazeno 7. září 2006“. 4) Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2006, sp. zn. 98 K 38/2006,
prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil
žalovaného. 5) Společnost CEDROB přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně
(přihláškou doručenou konkursnímu soudu 25. října 2006) pohledávku ve výši
25.761,06 PLN, a to z titulu nezaplacené kupní ceny, vyúčtované úpadkyni
fakturou č. 20060116230; na přezkumném jednání byla tato pohledávka zjištěna. 6) Následně (po prvním přezkumném jednání) žalobce přihlásil do konkursu (mimo
jiné) pohledávku z titulu poskytnutého pojistného plnění ve výši 23.184,94 PLN
(90 % z vyfakturované ceny ve výši 25.761,06 PLN po odpočtu spoluúčasti) a
pohledávku ve výši 114,66 PLN z titulu nezaplacených úroků z prodlení, kterou
žalovaný u zvláštního přezkumného jednání konaného 13. března 2007 popřel „z
důvodu nároku a právního důvodu“. 7) Žalobce podal proti žalovanému žalobu na určení pravosti pohledávky ve
lhůtě určené ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“). 8) Podle článku 828, § 1 Ústawy z dnia 23.
kwietnia 1964 r., kodeksu cywilnego
(Dz.U. 1964 Nr 16 Poz.93), není-li dohodnuto jinak, nárok pojistníka vůči třetí
osobě zodpovědné za škodu přechází ze zákona na pojistitele v den zaplacení
odškodnění pojistitelem, a to až do výše zaplaceného odškodnění. Byla-li
pokryta pouze část škody, má pojistník v rozsahu zbývající části přednostní
právo na uspokojení svého nároku před nárokem pojistitele. Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který vzal
za prokázané, že pohledávka žalobce na náhradu vyplaceného odškodnění
existovala ke dni prohlášení konkursu, byla do konkursu řádně přihlášena a v
právu co do základu i výše existuje – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Jakkoli shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že „v rozsahu plnění
poskytnutého pojistitelem pojistníkovi vstupuje pojistitel do práv
pojistníkových a že sporná pohledávka, byť představuje jen 90 % pohledávky
uplatněné pojistníkem, je pohledávkou shodnou, jež je vymezena shodnými
skutkovými tvrzeními“, za rozhodující považoval, že jde „o zákonný přechod
pohledávky, podobně jako v případě uzavření postupní smlouvy, a pokud nastane k
zákonnému přechodu pohledávky za řízení, je třeba právní nástupnictví, ke
kterému došlo na základě práva hmotného, vyřešit i v rovině procesní“. V
projednávané věci došlo k zákonnému přechodu práva na pojistitele po prohlášení
konkursu vedeného na majetek úpadkyně, a proto bylo třeba, aby pojistník, který
k 6. listopadu 2006 přestal být věřitelem úpadkyně, navrhl podle ustanovení §
107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v
konkursním řízení, aby soud připustil právní nástupnictví žalobce v rozsahu
pojistného plnění do procesních práv pojistníka. „Pokud žalobce přihlásil svou
pohledávku do konkursu až v době, kdy byla zjištěna ve prospěch pojistníka,
nebylo lze k ní přihlížet a brát ji na přezkum; její popření tak nemohlo mít
zákonných účinků. Pokud pojistník návrh podle § 107a o. s. ř. nepodal, jedná se
o jednání zakládající nároky žalobce vůči němu“. Nad rámec uvedeného doplnil, že i v případě, že by pojistník přihlásil do
konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku, která mu ve skutečnosti z
důvodu výše uvedeného zákonného přechodu již nesvědčí, nebylo by možné
zjištěnou pohledávku v rozvrhu neuspokojit (potud odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 579/2003 – jde o usnesení ze dne 26. ledna
2006, uveřejněné pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –
dále jen „R 21/2007“). „Za takové situace by pak bylo třeba vážit, komu k tíži
nastalou situaci přičítat, když žalovaný nepochybně žádnou svou povinnost
neporušil a nastalá situace pramení výlučně ze vztahu pojistitele a pojistníka“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje existenci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel popisuje skutkový stav věci (včetně toho, že „odškodnění“ uhradil
společnosti CEDROB dne 7. září 2006) a vyjadřuje přesvědčení, že výplatou
pojistného plnění na něj přešly pohledávky společnosti CEDROB v plné výši
vyplaceného pojistného plnění. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje
za rozporné, když odvolací soud na jedné straně připouští, že nárok žalobce
vůči úpadkyni je po právu a na straně druhé mu odmítá poskytnout právní
ochranu. Poukaz odvolacího soudu na ustanovení § 107a o. s. ř. považuje za
nepřípadný, s tím, že „podle tohoto ustanovení nemá sám žalobce možnost
jakoukoli svou pohledávku uplatnit“, přičemž vzniklou situaci nelze v rámci
konkursního řízení řešit ani postupem předvídaným ustanovením § 91a o. s. ř. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, respektive jako nedůvodné
zamítl. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne
11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) ? v prvé řadě předesílá, že
dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkové zjištění ohledně obsahu článku 828, § 1
kodeksu cywilnego, ani závěr odvolacího soudu ohledně aplikace tohoto
ustanovení na vztah vzniklý mezi žalobcem a společností CEDROB v důsledku
výplaty pojistného plnění. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkursní řízení se člení na několik
relativně samostatných fází. První, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na
prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v
době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní
podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku
patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí,
závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, zahrnuje vlastní rozvrh
výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu
(srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přitom v jednotlivých fázích konkursního řízení je okruh účastníků řízení
upraven odlišně.
V době od podání návrhu do právní moci usnesení o prohlášení
konkursu jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé, kteří podali
návrh, případně další osoby, jimž zvláštní zákon přiznává legitimaci k podání
návrhu, jestliže takový návrh podaly (srov. § 4 odst. 1 a § 7 ZKV). Uvedené
obdobně platí i tehdy, jestliže soud prvního stupně návrh na prohlášení
konkursu zamítl, popřípadě řízení zastavil. V případě, že konkurs na majetek
dlužníka byl prohlášen, jsou nadále účastníky konkursního řízení dlužník, jenž
se stal úpadcem (srov. § 13 odst. 4, větu druhou, ZKV), a věřitelé, kteří
přihlásili své pohledávky do konkursu (konkursní věřitelé). Společné mají tyto
fáze konkursního řízení, že účastníkem řízení tu je (a vždy musí být) dlužník
(úpadce). Ani věřitel, k jehož návrhu byl konkurs na majetek dlužníka
prohlášen, se nestane účastníkem té části konkursního řízení, jež počíná běžet
prohlášením konkursu, jestliže včas (srov. § 22 odst. 2 ZKV) nepřihlásil svou
pohledávku u konkursního soudu. Opomenul-li přihlášku podat, končí účast tohoto
věřitele v řízení právní mocí usnesení o prohlášení konkursu. Protože účast
věřitelů v řízení po prohlášení konkursu se zakládá okamžikem, kdy se stali
„konkursními věřiteli”, a protože konkursními věřiteli jsou věřitelé, kteří
uplatňují v konkursu své nároky (srov. § 7 ZKV), považují se konkursní věřitelé
za účastníky konkursního řízení ode dne, kdy jejich přihláška došla soudu. Srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XVIII., jako i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 155/97. Konečně, jde-li o výklad ustanovení § 107a o. s. ř. pro konkursní poměry, je
judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěru, že označené ustanovení platí
přiměřeně (ve smyslu § 66a odst. 1 ZKV) i pro konkursní řízení. Jde-li o tu
fázi konkursního řízení, v níž se účastenství konkursních věřitelů zakládá
podáním přihlášky pohledávky do konkursu (§ 20 ZKV), je k podání návrhu podle §
107a o. s. ř. legitimován dosavadní konkursní věřitel (přihlašovatel
pohledávky). I v konkursních poměrech přitom platí, že předmětem řízení o
návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost),
jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku
svědčí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29
Cdo 209/2010, uveřejněné pod číslem 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož k přihlášce žalobce „nebylo
lze přihlížet a brát ji na přezkum“, a bylo nutné postupovat podle ustanovení §
107a o. s. ř. (jde-li o případnou změnu v osobě konkursního věřitele v situaci,
kdy jak společnost CEDROB, tak i žalobce přihlásili do konkursu stejnou
pohledávku) není správné.
Přihlásil-li totiž žalobce spornou pohledávku (jejímž věřitelem se
stal v důsledku úhrady pojistného plnění společnosti CEDROB) do konkursu
vedeného na majetek úpadkyně ve lhůtě do dvou měsíců od prvního přezkumného
jednání (jinými slovy, nešlo-li o pohledávku, ke které se ve smyslu ustanovení
§ 22 odst. 2 ZKV nepřihlíží), potom skutečnost, že stejnou pohledávku
přihlásila do konkursu společnost CEDROB (a tato pohledávka byla na prvním
přezkumném jednání zjištěna), relevantním důvodem pro popření pohledávky
žalobkyně, odůvodněným nezbytností postupovat podle ustanovení § 107a o. s. ř.,
není. O tom, že žalobkyně, jde-li o přihlášení sporné pohledávky, postupovala v
souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání a výsledek řízení v dané věci nemůže
být závislý na případné procesní aktivitě (§ 107a o. s. ř.) společnosti CEDROB,
tak nemůže být pochyb. Jinými slovy, závěr odvolacího soudu, podle něhož pohledávka
žalobce neměla být přezkoumána a nemělo k ní být přihlíženo, by mohl obstát jen
tehdy, přihlásil-li by žalobce pohledávku do konkursu po uplynutí lhůty dvou
měsíců od prvního přezkumného jednání, žalovaný by (byť opožděnou) přihlášku
(nesprávně) přezkoumal (a popřel) a žalobce by podal žalobu o určení pravosti
pohledávky. O takovou situaci však zjevně nejde. Konečně nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí
ani v rovině jeho vlastní argumentace. Vychází totiž z neúplného a tudíž
nesprávného skutkového závěru, podle něhož právní skutečnost, se kterou právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení,
nastala 6. listopadu 2006, tj. poté, kdy společnost CEDROB pohledávku z titulu
nezaplacené kupní ceny přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a
stala se tak účastníkem druhé fáze konkursního řízení (po 25. říjnu 2006). Jde-li o datum plnění žalobce společnosti CEDROB z titulu pojistné smlouvy,
obsahuje spis i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně rozdílné údaje. Tak
v žalobě žalobce tvrdí, že částku 191.519,56 PLN uhradil společnosti CEDROB dne
7. září 2006, na čísle listu 48 a 49 je žurnalizováno „potvrzení realizace
převodu“ datované 6. listopadu 2006, s tím, že v příloze je zasláno potvrzení
realizace převodu v částce 191.519,56 PLN společnosti CEDROB dne 7. září 2006,
v přihlášce pohledávky (č. l. 55 – 57) žalobce tvrdí výplatu pojistného plnění
dne 7. září 2006 a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je obsaženo
jednak zjištění o platbě dne 7. září 2006, jednak zjištění o „převodu“ dne 6. listopadu 2006 (posledně zmíněný údaj o datu plnění – 6. listopadu 2006 převzal
bez dalšího i odvolací soud). Ačkoli dovolatel avizoval pouze uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (tím, že výslovně zopakoval, že
„odškodnění ve výši 191.519,56 PLN“ společnosti CEDROB uhradil dne 7. září
2006) zpochybnil i správnost skutkového zjištění ohledně data platby. Odvolací
soud přitom – bez bližšího zdůvodnění (a přes rozporná zjištění soudu prvního
stupně) – po skutkové stránce uzavřel, že pojistné plnění bylo žalobcem
společnosti CEDROB poskytnuto 6.
listopadu 2006 (tj. dne, kdy bylo vystaveno
potvrzení o realizaci převodu), aniž se jakkoli vypořádal s odlišným tvrzením
žalobce, podle něhož byla platba realizována 7. září 2006 a s obsahem shora
zmíněných listin (rozuměj přihlášky pohledávky, potvrzení realizace převodu,
vystaveného 6. listopadu 2006, včetně připojené přílohy). Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud (při respektování závěrů obsažených v R
21/2007) zohlední i oprávnění konkursního soudu, aby za stavu, kdy by tatáž
pohledávka byla jednak zjištěna (ve prospěch společnosti CEDROB), jednak určena
rozhodnutím soudu (v řízení o žalobě podle ustanovení § 24 odst. 1 ZKV) [ve
prospěch žalobkyně], v rozvrhovém usnesení odepřel společnosti CEDROB výkon
práva na byť jen částečnou (a poměrnou) úhradu pohledávky. V této souvislosti
Nejvyšší soud dále podotýká, že v dané věci jsou splněny podmínky
litisdenunciace (§ 93 odst. 2 o. s. ř.) ve vztahu ke společnosti CEDROB;
případný postup dle označeného ustanovení je věcí odvolacího soudu. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.
června 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu