29 Cdo 1943/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce D., s. s r. o., proti
žalovanému W. C. I., spol. s r. o., nyní W. C., s. r. o., o zaplacení 236 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 29
Cm 366/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
dubna 1999 č. j. 8 Cmo 442/98-38, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 5 925 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení..
úrokem z prodlení z částky 153 900 Kč od 20. 8. 1992 do zaplacení, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce objednal u
žalovaného dne 13. 5. 1992 natron papír ve formátu A0 a B1. Mezi žalovaným a
společností D., d. o. o. byla dne 17. 4. 1992 uzavřena smlouva o dodávce a
odběru natron papíru v množství 10 t formátu A0 a 10 t formátu B1. Uzavření
této smlouvy potvrdila společnost D. faxem dne 21. 8. 1992. Dne 24. 5. 1992
sdělila tato společnost žalovanému, že jí má zaslat "pro forma" fakturu na
předmětné zboží s tím, že vývozcem je žalobce, a proto musí doklady znít na
jeho jméno. V dalším faxu společnosti D. ze dne 14. 6. 1992 byla jako dovozce
uvedena společnost D. a jako příjemce zboží společnost K. s tím, že vývozní
faktura má být předána žalobci, který bude poukazovat platbu. Fakturou č. 927/F
žalovaný vyúčtoval žalobci předmětné zboží částkou 417 125 Kč, faktura byla
žalobcem proplacena dne 10. 6. 1992. Žalovanému bylo zboží vyúčtováno výrobcem,
společností K., spol. s. r. o., dne 23. 6. 1992 fakturou č. 33/92 znějící na
částku 376 820 Kč. Tato faktura byla zaplacena dne 24. 6. 1992. Zboží přešlo
státní hranici přes hraniční přechod Š. dne 7. 6. 1992, přičemž na celní
deklaraci byl jako deklarant a vývozce uveden žalobce a jako příjemce
společnost K., na mezinárodním nákladním listu č. CS A 021722 byl shodně jako
odesílatel uveden žalobce a místo vykládky společnost K. Dne 10. 7. 1992 bylo
zboží reklamováno společností K. vůči společnosti D., dne 23. 7. 1992 oznamuje
žalobce žalovanému, že pro opožděnou expedici zboží a z důvodu nižšího množství
žádá o vrácení částky 56 622,50 Kč. Žalobce potom dopisem reklamuje u
společnosti K. menší množství dodaného papíru a jeho vady a žádá slevu z ceny
ve výši 236 600 Kč. Uvádí též, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a
společností D. Dne 7. 8. 1992 reklamuje žalobce vady množství a kvality u
žalovaného a žádá vrácení částky 236 000 Kč. Z uvedených skutkových zjištění
vyvodil soud prvního stupně právní závěr, že mezi účastníky řízení nedošlo k
uzavření kupní smlouvy ohledně dodávky předmětného papíru. Žalovaný nikdy
nedodal a neměl v úmyslu dodat žalobci zboží, není ani výrobcem tohoto zboží a
byl v dané případě pouze prostředníkem a figuroval jako platební místo
zahraničních společností. Žalovaný ani nikdy neumožnil žalobci nakládat se
zbožím a nepřevedl na něho vlastnické právo. Jestliže tedy mezi účastníky
nedošlo k uzavření kupní smlouvy, potom ani žalobce nemohl po žalovaném
uplatňovat nároky vyplývající z porušení smlouvy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.
dubna 1999 č. j. 8 Cmo 442/98-38 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání pro otázku, zda z dokladů předložených ve sporu vyplývá,
že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva. Odvolací soud konstatoval, že se
žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 236 000 Kč, která představuje
slevu z ceny dodávky podle kupní smlouvy na 20 tun rýhovaného sulfátového
papíru určeného pro zahraničního partnera žalobce, společnost D., d. o. o. V.,
S. Vady dodávky měly spočívat ve vadách jakosti a množství papíru, kterého bylo
dodáno pouze 17,1 tuny. Žalobce svoje právo na zaplacení vymáhané částky opírá
o porušení závazku ze strany žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a
žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy ve smyslu § 409 obchodního zákoníku.
Žalobce sice dopisem ze dne 13. 5. 1992 objednal u žalovaného dodávku 20 t
rýhovaného sulfátového papíru, avšak v řízení nebylo prokázáno přijetí tohoto
návrhu žalovaným. Vznik kupní smlouvy postupem podle ustanovení § 275 odst. 4
obchodního zákoníku nebyl žalobcem v řízení tvrzen ani prokázán. Potvrzení
návrhu smlouvy nelze odvodit ani z faxu s. partnera ze dne 24. 5. 1992
obsahujícím též vyjádření žalovaného, neboť tento projev vůle nebyl učiněn ve
vztahu k žalobci. Odvolací soud nepřiznal vymáhanou částku ani z jiného
právního důvodu, neboť žalobce nezměnil své tvrzení o tom, že částka
představuje slevu z kupní ceny v důsledku dodání zboží s vadami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovolání odůvodnil ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř., přičemž zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v otázce posouzení způsobu
uzavírání smluv. Namítá, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení
došlo konkludentně, když žalobce zaslal žalovanému písemnou objednávku,
žalovaný vystavil fakturu a po zaplacení faktury žalobcem zboží dodal. Odvolací
soud rovněž pochybil, když žalobci nepřiznal žalovanou částku z jiného právního
důvodu. Pokud soud došel k názoru, že na zaplacení žalované částky nemá žalobce
nárok z titulu uzavřené kupní smlouvy, ale z jiného právního důvodu, měl mu
právo na zaplacení žalované částky přiznat, a to i kdyby žalobce tento jiný
právní důvod netvrdil. Žalobce však v podání z 28. 4. 1998 (odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně) navrhl, aby soud pro případ, že dojde k závěru,
že kupní smlouva nebyla uzavřena, přiznal žalobci právo na zaplacení žalované
částky z titulu bezdůvodného obohacení, když bylo bez pochybností prokázáno, že
žalovaný od žalobce žalovanou částku přijal. Názor odvolacího soudu, že musí
být označen pouze jediný právní důvod, o který se žaloba opírá, tj. že žalobce
si musí případně z více právních důvodů definitivně vybrat pouze jediný a že
označení více právních důvodů není možné, považuje žalobce za nesprávný. V
důsledku tohoto nesprávného názoru je řízení zatíženo vadou řízení ve smyslu §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je nepřípustné, protože
odvolací soud vyslovil ve svém rozsudku, že dovolání nepřipouští, protože nejde
o věc zásadního právního významu. Opačný právní názor žalobce nemá právní
význam. Žalovaný dále uvedl, že mezi účastníky nebyla nikdy uzavřena kupní
smlouva, žalobce neprokázal, že žalovaný obdržel jeho objednávku. Splněna byla
naopak smlouva ze dne 17. 4. 1992, v níž byla jako kupující uvedena společnost
D.V. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým se
mění z. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění
platném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.).
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci
2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s.
ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení
těmito vadami trpělo.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy,
jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst.
1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané
věci nenastala.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod
přípustnosti dovolání, který je upraven v § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto
ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání,
odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O
takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku,
která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované věci, nýbrž i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z hlediska obecného dopadu na případy obdobné povahy má rozhodnutí zásadní
význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než
je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto
směru odlišné řešení této právní otázky. Přípustnost dovolání podle ust. § 239
odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
V daném případě žalobce za otázku zásadního právního významu považuje otázku,
zda k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky řízení došlo konkludentně, když
žalobce zaslala žalovanému písemnou objednávku, žalovaný vystavil fakturu a po
zaplacení faktury žalobcem zboží dodal.
Konkludentní uzavření obchodní smlouvy upravuje obchodní zákoník v ustanovení §
275 odst. 4, podle něhož osoba, které je návrh smlouvy určen, může s
přihlédnutím k obsahu návrhu smlouvy nebo k praxi, kterou mezi sebou strany
zavedly, nebo s přihlédnutím k obchodním zvyklostem, vyjádřit svůj souhlas s
návrhem provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele.V tomto případě
je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, jestliže k němu
došlo před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Posouzení, zda byly splněny podmínky uvedené v zákoně a smlouva byla v daném
případě uzavřena nikoli výslovnou akceptací, ale jiným právním úkonem, z něhož
lze akceptaci dovozovat, je však vždy závislé na zhodnocení konkrétních
skutkových okolností. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v daném
případě k uzavření smlouvy nedošlo, nemůže mít jeho závěr právní význam ve
smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť se zabýval a musel zabývat
konkrétními projevy vůle účastníků řízení a okolnostmi, za nichž byly tyto
projevy vůle učiněny. Jeho rozhodnutí tedy nemůže mít obecný dopad na případy
obdobné povahy, přičemž nelze ani dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v
rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání odmítl, přičemž vzhledem k nepřípustnosti dovolání se již nemohl
zabývat námitkou žalobce, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšného
žalovaného spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5
850 Kč /§ 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
vyhl. č. 235/1997 Sb./ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný
navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová