29 Cdo 1964/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. M. L., LL. M., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590, proti žalované SOUDEK s. r. o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Skautská 1532/7, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 25222589, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, Pasáž Alfa, PSČ 601 00, o zaplacení částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 101/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č. j. 25 Co 315/2008-140, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobou doručenou soudu 10. května 2006 se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně SKYWALKER, s. r. o.) po žalované (společnosti SOUDEK s. r. o.) domáhal zaplacení částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že „součástí“ konkursní podstaty úpadkyně je pohledávka za žalovanou v uvedené výši, představující nárok úpadkyně na vrácení finančních prostředků, které od ní žalovaný dříve obdržel a jež byly deklarovány jako splátky půjček, ve skutečnosti však byly žalovanému vyplaceny bez právního důvodu.
Dále poukázal na to, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se „dnem prohlášení konkursu stávají pohledávky úpadce splatnými“, uplatněnou pohledávku však žalovaná neuhradila. Usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 14 C 101/2007-127, Okresní soud Plzeň - město zamítl návrh na spojení projednávané věci s věcí vedenou u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok I.), zčásti (ohledně nároku na zaplacení částky 16,822.908,50 Kč „s úrokem z prodlení od 8.
11. 2005 do zaplacení“) řízení zastavil (výrok II.) a ve zbývající části (ohledně „úroku z prodlení z částky 16,822.908,50 Kč od 29. 3. 2005 do 7. 11. 2005“) řízení přerušil do doby pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok III.). Odkazuje na ustanovení § 83 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že projednání věci brání překážka zahájeného řízení. Dovodil, že účastníci řízení v projednávané věci jsou totožní s účastníky řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 70/2006 (zahájeného žalobou doručenou Městskému soudu v Praze 7.
listopadu 2005 - dále též jen „jiné řízení“). V jiném řízení se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že totožné smlouvy o půjčkách jsou vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinné, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci z tohoto důvodu částku 16,822.908,50 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné sazbě“ od 8. listopadu 1995 do zaplacení. Jelikož nárok na zaplacení stejné částky je uplatněn i v projednávané věci, měl soud za totožný i předmět obou řízení. Protože v projednávané věci žalobce uplatnil nárok na zaplacení úroku z prodlení za delší časové období (již od 29.
března 1995), soud prvního stupně „v rozsahu rozdílu“ neshledal důvod pro zastavení řízení a v této části s poukazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. řízení v projednávané věci do pravomocného skončení jiného řízení přerušil. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalobce proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o zastavení a přerušení řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, že jak v projednávané věci, tak v jiném řízení vystupují totožní účastníci ve stejném procesním postavení a že „v obou případech“ je částka 16,822.908,50 Kč „nárokována na základě shodného skutkového děje“ - jde tedy o totožné věci. Pokračování řízení v projednávané věci proto podle odvolacího soudu brání překážka zahájeného řízení (litispendence). Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.
s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a nápravu nezjednal ani odvolací soud. Přitom poukazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2007“), kterým se soudy nižších stupňů (podle jeho názoru) neřídily, a na to, že Ústavní soud při výkladu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do rámce základního práva na zákonného soudce zahrnul i dodržení zákonných podmínek určení věcné příslušnosti soudu. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatel zpochybňuje správnost závěru o překážce věci zahájené, maje za to, že v řízení v projednávané věci a v jiném řízení jde o dva „samostatné předměty řízení“, a to „jednak odporovatelnost právních úkonů a jednak o zaplacení příslušné částky z důvodu neplatnosti právních úkonů provedených žalovaným“.
To, že by důsledkem případného rozhodnutí soudu o neúčinnosti právních úkonů žalovaného byla rovněž povinnost žalovaného vrátit do konkursní podstaty vše, o co byl neúčinnými právními úkony zkrácen úpadcův majetek (§ 16 odst. 4 ZKV), podle dovolatele neznamená, „že se jedná o litispendenci“, neboť jde o dvě samostatná řízení s odlišným předmětem řízení. Neúčinnost nelze podle dovolatele zaměňovat za neplatnost. Závěr, že neplatný právní úkon nelze prohlásit neúčinným, respektive odporovatelným, vystihuje „podstatu rozdílu“ v předmětu obou řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné. Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Dle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. Již odvolací soud v napadeném usnesení dovolatele upozornil, že o věcné příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl (a závazně ji tak ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř. určil) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2007, č. j. Ncp 3441/2006-90. Dovolací námitka, podle níž o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný (okresní) soud, je tudíž pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná, a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak zjevně dán není. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Otázkou, zda řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty) vůči osobě, jež odporovatelným právním úkonem získala majetkový prospěch, domáhá - vedle určení neúčinnosti odporovatelného právního úkonu - i zaplacení částky odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, je totožné s řízením, v němž se žalobce (správce konkursní podstaty) vůči stejné osobě domáhá zaplacení částky představující peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného právního úkonu, s argumentem, že jde o právní úkon neplatný, se Nejvyšší soud naposledy podrobně zabýval v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a které se shodou okolností týká téhož dovolatele. V tomto rozhodnutí - vycházeje z obdobného skutkového stavu - dovodil, že jde o řízení totožná, a podle § 83 odst. 1 o. s. ř. tedy zahájení jednoho z řízení brání tomu, aby u soudu probíhalo druhé z řízení. Skutečnost, že v jiném řízení žalobce požaduje i „určení právní neúčinnosti“ smluv o půjčce, rozdílnost obou řízení ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. nezakládá. V případech, kdy žalovaná získala z odporovatelných právních úkonů dlužníka majetkový prospěch, může (měla by) mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo k vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem. Posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy. Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je - při identickém skutkovém základu věci - bez významu, jaké bude právní posouzení dotčených smluv o půjčce; tj. zda budou posouzeny jako absolutně neplatné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), nebo zda budou posouzeny jako platné, ale neúčinné (§ 16 ZKV a rovněž i § 42a obč. zák.). V odkazovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud dále uzavřel, že odpůrčí žaloba ve smyslu § 16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem), k jehož projednání a rozhodnutí je podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, v prvním stupni věcně příslušný krajský soud (k tomu srov. závěry R 74/2007). Oproti tomu věcná příslušnost soudu k tomu, aby v prvním stupni projednal a rozhodl spor, ve kterém správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadkyně z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním před prohlášením konkursu, se určuje podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti (nejde o spor vyvolaný konkursem). Věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci zde vyplývá z právní kvalifikace (téhož) skutku, jenž je předmětem žaloby. Skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu). Nejvyšší soud konečně doplnil R 74/2007 o závěr, podle něhož přichází-li v úvahu posouzení sporu zahájeného jako odpůrčí žaloba podle § 16 ZKV i v rovině bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného (neplatného) právního úkonu, pak soud přikročí k zastavení řízení (ve vztahu k původním účastníkům sporu), jen když dospěje k závěru, že požadované plnění nelze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěje-li soud naopak k závěru, že příslušný právní úkon není (nemůže být) neúčinný, ale je neplatný, může i po zrušení konkursu ve sporu pokračovat s tím, že na místo původního žalobce (správce konkursní podstaty) vstupuje (dřívější) úpadce. Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud v projednávané věci uzavírá, že skutkový základ žaloby v projednávané věci a odpůrčí žaloby v jiném řízení je shodný a je dána i obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách. V projednávané věci a v jiném řízení je proto vedle totožnosti účastníků řízení dána i totožnost předmětu řízení; jde tedy o věci totožné ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. Překážka věci zahájené proto (v rozsahu již dříve uplatněného nároku) brání tomu, aby u soudu probíhalo řízení o projednávané věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně stále probíhá - byť je nyní přerušeno - ohledně části požadovaného příslušenství). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu