29 Cdo 1964/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
JUDr. M. L., LL. M., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně
SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590, proti žalované SOUDEK
s. r. o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Skautská 1532/7, PSČ 323 00,
identifikační číslo osoby 25222589, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským,
advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, Pasáž Alfa, PSČ 601 00, o zaplacení
částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 14 C 101/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2008, č. j. 25 Co 315/2008-140, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobou doručenou soudu 10. května 2006 se žalobce (správce konkursní podstaty
úpadkyně SKYWALKER, s. r. o.) po žalované (společnosti SOUDEK s. r. o.) domáhal
zaplacení částky 16,822.908,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že „součástí“ konkursní podstaty úpadkyně je pohledávka
za žalovanou v uvedené výši, představující nárok úpadkyně na vrácení finančních
prostředků, které od ní žalovaný dříve obdržel a jež byly deklarovány jako
splátky půjček, ve skutečnosti však byly žalovanému vyplaceny bez právního
důvodu. Dále poukázal na to, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g/ zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), se „dnem
prohlášení konkursu stávají pohledávky úpadce splatnými“, uplatněnou pohledávku
však žalovaná neuhradila. Usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 14 C 101/2007-127, Okresní
soud Plzeň - město zamítl návrh na spojení projednávané věci
s věcí vedenou u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok
I.), zčásti (ohledně nároku na zaplacení částky 16,822.908,50 Kč „s úrokem z
prodlení od 8. 11. 2005 do zaplacení“) řízení zastavil (výrok II.) a ve
zbývající části (ohledně „úroku z prodlení z částky 16,822.908,50
Kč od 29. 3. 2005 do 7. 11. 2005“) řízení přerušil do doby
pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 21 C 70/2006 (výrok III.). Odkazuje na ustanovení § 83 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl soud prvního stupně k závěru,
že projednání věci brání překážka zahájeného řízení. Dovodil, že účastníci řízení v projednávané věci jsou totožní s účastníky
řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 70/2006 (zahájeného žalobou
doručenou Městskému soudu v Praze 7. listopadu 2005 - dále též jen „jiné
řízení“). V jiném řízení se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že totožné smlouvy
o půjčkách jsou vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinné, a žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit žalobci z tohoto důvodu částku 16,822.908,50 Kč s
úrokem z prodlení „v zákonné sazbě“ od 8. listopadu 1995 do zaplacení. Jelikož
nárok na zaplacení stejné částky je uplatněn i v projednávané věci, měl soud za
totožný i předmět obou řízení. Protože v projednávané věci žalobce uplatnil nárok na zaplacení úroku z
prodlení za delší časové období (již od 29. března 1995), soud prvního stupně
„v rozsahu rozdílu“ neshledal důvod pro zastavení řízení a v této části s
poukazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. řízení v projednávané
věci do pravomocného skončení jiného řízení přerušil. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením odmítl
odvolání žalobce proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok),
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o zastavení a
přerušení řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí
výrok).
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, že jak v projednávané
věci, tak v jiném řízení vystupují totožní účastníci ve stejném procesním
postavení a že „v obou případech“ je částka 16,822.908,50 Kč „nárokována na
základě shodného skutkového děje“ - jde tedy o totožné věci. Pokračování řízení
v projednávané věci proto podle odvolacího soudu brání překážka zahájeného
řízení (litispendence). Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podal žalobce dovolání, jež
má za přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v
Praze jako soudu věcně a místně příslušnému. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a
nápravu nezjednal ani odvolací soud. Přitom poukazuje na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2007“), kterým se soudy nižších
stupňů (podle jeho názoru) neřídily, a na to, že Ústavní soud při výkladu
článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do rámce základního práva na
zákonného soudce zahrnul i dodržení zákonných podmínek určení věcné
příslušnosti soudu. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatel
zpochybňuje správnost závěru o překážce věci zahájené, maje za to, že v řízení
v projednávané věci a v jiném řízení jde o dva „samostatné předměty řízení“, a
to „jednak odporovatelnost právních úkonů a jednak o zaplacení příslušné částky
z důvodu neplatnosti právních úkonů provedených žalovaným“. To, že by důsledkem
případného rozhodnutí soudu o neúčinnosti právních úkonů žalovaného byla rovněž
povinnost žalovaného vrátit do konkursní podstaty vše, o co byl neúčinnými
právními úkony zkrácen úpadcův majetek (§ 16 odst. 4 ZKV), podle dovolatele
neznamená, „že se jedná o litispendenci“, neboť jde o dvě samostatná řízení s
odlišným předmětem řízení. Neúčinnost nelze podle dovolatele zaměňovat za neplatnost. Závěr, že neplatný
právní úkon nelze prohlásit neúčinným, respektive odporovatelným, vystihuje
„podstatu rozdílu“ v předmětu obou řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
Dle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu
o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Již odvolací soud v napadeném usnesení dovolatele upozornil, že o věcné
příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl (a závazně ji
tak ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř. určil) Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 19. ledna 2007, č. j. Ncp 3441/2006-90.
Dovolací námitka, podle níž o věci v prvním stupni rozhodl věcně nepříslušný
(okresní) soud, je tudíž pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná, a
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak zjevně dán není.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.
Otázkou, zda řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní
podstaty) vůči osobě, jež odporovatelným právním úkonem získala majetkový
prospěch, domáhá - vedle určení neúčinnosti odporovatelného právního úkonu - i
zaplacení částky odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního
úkonu, je totožné s řízením, v němž se žalobce (správce konkursní podstaty)
vůči stejné osobě domáhá zaplacení částky představující peněžitou náhradu
bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného právního úkonu, s
argumentem, že jde o právní úkon neplatný, se Nejvyšší soud naposledy podrobně
zabýval v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu, a které se shodou okolností týká téhož
dovolatele.
V tomto rozhodnutí - vycházeje z obdobného skutkového stavu - dovodil, že jde o
řízení totožná, a podle § 83 odst. 1 o. s. ř. tedy zahájení jednoho z řízení
brání tomu, aby u soudu probíhalo druhé z řízení.
Skutečnost, že v jiném řízení žalobce požaduje i „určení právní neúčinnosti“
smluv o půjčce, rozdílnost obou řízení ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř.
nezakládá. V případech, kdy žalovaná získala z odporovatelných právních úkonů
dlužníka majetkový prospěch, může (měla by) mít odpůrčí žaloba jen podobu
žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo k
vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu získaného odporovatelným právním
úkonem. Posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v
těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy.
Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je - při identickém
skutkovém základu věci - bez významu, jaké bude právní posouzení dotčených
smluv o půjčce; tj. zda budou posouzeny jako absolutně neplatné (§ 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), nebo zda budou
posouzeny jako platné, ale neúčinné (§ 16 ZKV a rovněž i § 42a obč. zák.).
V odkazovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud dále uzavřel, že odpůrčí
žaloba ve smyslu § 16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem), k
jehož projednání a rozhodnutí je podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. t/ o. s.
ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, v prvním stupni věcně příslušný
krajský soud (k tomu srov. závěry R 74/2007). Oproti tomu věcná příslušnost
soudu k tomu, aby v prvním stupni projednal a rozhodl spor, ve kterém správce
konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávku úpadkyně z titulu
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním před prohlášením konkursu, se určuje
podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti (nejde o spor vyvolaný
konkursem).
Věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci zde vyplývá z právní
kvalifikace (téhož) skutku, jenž je předmětem žaloby. Skutečnost, že odlišné
právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně
příslušného soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř.
(jen proto nejde o odlišný předmět sporu).
Nejvyšší soud konečně doplnil R 74/2007 o závěr, podle něhož přichází-li v
úvahu posouzení sporu zahájeného jako odpůrčí žaloba podle § 16 ZKV i v rovině
bezdůvodného obohacení získaného plněním ze stejného (neplatného) právního
úkonu, pak soud přikročí k zastavení řízení (ve vztahu k původním účastníkům
sporu), jen když dospěje k závěru, že požadované plnění nelze přiznat z titulu
bezdůvodného obohacení. Dospěje-li soud naopak k závěru, že příslušný právní
úkon není (nemůže být) neúčinný, ale je neplatný, může i po zrušení konkursu ve
sporu pokračovat s tím, že na místo původního žalobce (správce konkursní
podstaty) vstupuje (dřívější) úpadce.
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud v projednávané věci uzavírá, že skutkový
základ žaloby v projednávané věci a odpůrčí žaloby v jiném řízení je shodný a
je dána i obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách. V
projednávané věci a v jiném řízení je proto vedle totožnosti účastníků řízení
dána i totožnost předmětu řízení; jde tedy o věci totožné ve smyslu § 83 odst.
1 o. s. ř.
Překážka věci zahájené proto (v rozsahu již dříve uplatněného nároku) brání
tomu, aby u soudu probíhalo řízení o projednávané věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými
v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (řízení před soudem prvního stupně stále probíhá - byť
je nyní přerušeno - ohledně části požadovaného příslušenství).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Zdeněk K r č m
á ř
předseda
senátu