29 Cdo 1969/2000-73
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a
JUDr. Františka Faldyny, Csc. v právní věci žalobců A) J.S., a B) J.S., obou
zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. O.M., a 2. E.M., o vyklizení bytu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 146/96, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2000 č. j.
15 Co 420/98-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že žalobce A) jako věřitel a prvý žalovaný jako dlužník platně uzavřeli dne 3.
11. 1995 smlouvu o půjčce částky 150 000 Kč se 16% úrokem, přičemž termín
splatnosti byl sjednán do 3. května 1996 a jako místo úhrady dluhu - bydliště
prvého žalobce. Účastníci smlouvy o půjčce se současné dohodli na zajištění
pohledávky převodem práv dlužníka k družstevnímu bytu na S. ulici v B. s tím,
že po splacení dluhu dojde ke zpětnému převodu bytu na dlužníka. Dne 20. 11.
1995 byla za tímto účelem uzavřena dohoda o převodu členských práv
a povinností ohledně předmětného družstevního bytu mezi žalovanými
jako převodci a žalobci jako nabyvateli. Žalobci pak uzavřeli se Stavebním
bytovým družstvem M. nájemní smlouvu, podle níž se stali společnými nájemci
tohoto bytu. Na základě uvedených skutkových zjištění učinil soud prvního
stupně právní závěr, že žalovaní užívají byt neoprávněně, neboť na základě
zajišťovacího převodu práva žalobci platně nabyli členská práva a
povinnosti ve stavebním bytovém družstvu a stali se řádnými
nájemci předmětného bytu, přičemž rozvazovací podmínka ve smyslu § 553 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) se neuplatnila, neboť dluh nebyl
splněn. K uzavření smlouvy o půjčce nebyl nutný souhlas druhé žalované, neboť
se nejednalo o právní úkon týkající se společné věci, když smlouvou o půjčce
měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví získána; nelze se proto z
toho důvodu dovolávat relativní neplatnosti této smlouvy.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. února
2000 č. j. 15 Co 420/98 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, že účelem smlouvy o převodu
členských práv a povinností ve družstvu M. mezi žalovanými a
žalobci bylo zajištění pohledávky ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím ze
smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem A) a prvým žalovaným.
Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru, pokud jde o platnost smlouvy o
převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu. Podle § 553
odst. 1 ObčZ je zajišťovací převod práva možný výhradně tehdy, jedná-li se o
právo dlužníka, nikoliv tedy též právo osoby třetí. Byla-li předmětem smlouvy o
zajišťovacím převodu společná práva obou žalovaných vyplývající z jejich
společného členství ve družstvu M., přičemž dlužníkem ze smlouvy o půjčce byl
výhradně prvý žalovaný, je tato smlouva neplatná podle § 39 ObčZ, neboť svým
obsahem odporuje § 553 odst. 1 ObčZ. Neplatnou je pak i následně
uzavřená smlouva o převodu členských práv a povinností ve družstvu M. uzavřená
mezi žalovanými a žalobci, neboť tato odporuje zákonu svým účelem, jímž je
právě zajištění výlučného závazku prvého žalovaného převodem společných práv
obou žalovaných. S ohledem na neplatnost smlouvy o převodu členských práv a
povinností nedošlo tedy platně k zániku společného členství obou žalovaných ve
družstvu M. a ani k zániku jejich nájemního vztahu ke spornému bytu. Žalovaní
tedy užívají byt na základě svého trvajícího nájemního práva a žalobcům
nepřísluší ochrana oprávněného detentora (jímž je i nájemce bytu) bránit se
neoprávněným zásahům do svého práva vindikační žalobou podle § 126 odst. 2 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 238 odst. l písm. a) o. s. ř. a podávají jej z důvodů
upravených v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítli, že odvolací soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, zejména
vznik společného závazku k vrácení půjčky na straně žalovaných, což dovozují
především z vědomosti druhé žalované o uzavření smlouvy o půjčce prvým
žalovaným, poukazují na chování druhé žalované, ze kterého vyplývalo, že
závazek k vrácení půjčky považovala i za závazek svůj, když poskytla na tento
závazek zajištění převodem členských práv a povinností ve družstvu M.
ve vztahu k předmětnému bytu. Vznik společného závazku na straně žalovaných
dále podle žalobců vyplývá ze skutečnosti, že u
žalovaných nedošlo k omezení rozsahu nebo zrušení bezpodílového
spoluvlastnictví manželů a dále z toho, že u společného závazku ze smlouvy o
půjčce není předepsána forma, kterou má být udělen souhlas druhého manžela, že
tento souhlas může být dán i dodatečně, a to ústně či konkludentně.
Žalovaní nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o výlučnosti závazku prvého
žalovaného, když dluh žalovaných je kromě jistiny ze smlouvy o půjčce tvořen
také nedoplatkem dlužného nájemného s vysokou penalizací z období, kdy žalovaní
ještě byli řádnými členy družstva D. (správně M.) a společnými
nájemci bytu, přičemž tento byl uhrazen žalobci a podle názoru žalobců byl
rovněž zajišťován převodem „členského podílu a podílu k bytu žalovaných“. Druhá
žalovaná byt nadále výlučně užívá, ale nehradí žádné platby spojené s nájmem
bytu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a
že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti posuzoval, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze
spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí, že by řízení těmito vadami
trpělo.
Nejvyšší soud poté podrobil napadený rozsudek odvolacího soudu přezkumu z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Žalobci uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Tento
důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo; soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; v hodnocení důkazů,
popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo
jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §§
133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto
směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými
závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi
účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Tento dovolací důvod v daném případě naplněn není. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, který je učinil na základě důkazů
popsaných v odůvodnění svého rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že převod
členských práv a povinností spojených s členstvím ve družstvu M. mezi
převodci O.M. a E.M. a nabyvateli J.S. a J.S. sloužil k zajištění pohledávky
J.S. vůči O.M. ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 11. 1995 ve znění dodatku č. 1 k
této smlouvě ze dne 20. 11. 1995. Skutkové zjištění soudu prvního stupně má
oporu v důkazech provedených smlouvou o půjčce ze dne 3. 11. 1995 (srov. článek
III této smlouvy) a smlouvou o převodu členství ze dne 20. 11. 1995.
Žalobci rovněž uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.,
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 553 občanského zákoníku může být splnění závazku zajištěno převodem
práva dlužníka ve prospěch věřitele (jde o tzv. zajišťovací převod práva).
Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Zajišťovací převod práva spočívá v podmíněném převodu práva z dlužníka na
věřitele za účelem zajištění splnění pohledávky věřitele. Jde o převod
uskutečněný s rozvazovací podmínkou, že dlužník zajištěný závazek splní,
popřípadě se závazkem věřitele provést zpětný převod práva na dlužníka po
splnění dluhu. Tento zajišťovací institut má dlužníka motivovat ke splnění
závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného
práva.
Právní skutečností, na základě které může k převodu práva dojít, je smlouva
uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem závazkového vztahu, z něhož vyplývající
závazek dlužníka má být převodem práva zajištěn. Na rozdíl od zajištění
pohledávky postoupením pohledávky (§ 554 občanského zákoníku) nemůže smlouvu
uzavřít jiná osoba než dlužník. Pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva
nestanoví § 553 občanského zákoníku žádné zvláštní obsahové náležitosti.
Smlouva musí vyhovovat alespoň obecným požadavkům, zejména musí být dostatečně
určitá. Ve smlouvě musí být kromě vymezení smluvních stran obsaženo také
vymezení zajišťovaného závazku a určení práva, které dlužník převádí ve
prospěch věřitele. Ve smlouvě by měla být také vyjádřena vůle stran, že smlouvu
uzavírají jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Uzavření smlouvy v písemné
formě je zákonnou podmínkou její platnosti. Bez jejího splnění je smlouva
absolutně neplatná.
K zajištění splnění závazku lze zásadně převést každé právo, které je
převoditelné.
Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu,
zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci
stejného druhu (srov. § 657 občanského zákoníku).
Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 21. 12. 1973 sp. zn. 3 Cz 57/73
vyslovil, že uzavřel-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví
smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, nepotřebuje k tomu souhlas
druhého manžela, a to ani v případě, že nejde o společnou záležitost. Touto
smlouvou jsou peníze, které byly na jejím základě v hotovosti vyplaceny, teprve
nabývány do bezpodílového spoluvlastnictví. K platnosti tohoto právního úkonu
není třeba souhlasu druhého manžela podle ustanovení § 145 odst. 1 občanského
zákoníku. Z takové smlouvy je zavázán jen ten z manželů, který ji jako dlužník
uzavřel, i když ovšem věřitel by za podmínek uvedených v
ustanovení § 147 občanského zákoníku mohl dosáhnout v rámci soudního výkonu
rozhodnutí uspokojení své pohledávky i z majetku patřícího do bezpodílového
spoluvlastnictví. Tento závěr je judikaturou přijímán i v současné době (nyní
samozřejmě v rámci institutu společného jmění manželů).
Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy
o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu
manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství
jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 703
odst. 2 ObčZ).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud danou věc právně posoudil správně.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně sloužila smlouva o převodu
členských práv a povinností mezi žalobci a žalovanými k zajištění závazku
prvního žalovaného ze smlouvy o půjčce mezi žalobcem A) a prvním žalovaným.
Tato smlouva byla uzavřena v návaznosti na dohodu žalobce A) a prvního
žalovaného učiněnou v článku III smlouvy o půjčce ze dne 3. listopadu 1995.
Závazek žalovaného měl být tedy zajištěn převodem společných členských práv a
povinností žalovaných v bytovém družstvu. Předmětem zajišťovacího
převodu podle § 553 ObčZ však může být jen právo dlužníka, nikoliv
osoby třetí. Odvolací soud proto správně dovodil, že byla-li předmětem smlouvy
o zajišťovacím převodu společná práva (a navíc nejen práva, ale i povinnosti)
obou žalovaných vyplývající z jejich společného členství v bytovém družstvu, ač
dlužníkem ze smlouvy o půjčce byl výhradně první žalovaný, je tato smlouva
neplatná podle § 39 ObčZ, neboť svým obsahem odporuje § 553 odst.1 ObčZ.
Neplatnou je pak i následně uzavřená smlouva o převodu členských práv
a povinností mezi žalovanými a žalobci, neboť tato odporuje zákonu svým účelem,
jímž je právě zajištění výlučného závazku prvního žalovaného převodem
společných práv (a povinností) obou žalovaných (§ 39, § 553 odst. 1 ObčZ).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu