29 Cdo 1983/2008

29 Cdo 1983/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní

věci žalobkyně JUDr. V. Z., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně OSTRAMO,

VLČEK a spol., s. r. o., identifikační číslo osoby 49 60 91 81, zastoupené

JUDr. Věkoslavem Zezulou, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě,

Žerotínova 3, PSČ 702 00, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. Vladimírem

Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 7-Letné, Dobrovského 10, PSČ 170 00, o

zaplacení částky 255.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Ostravě pod sp. zn. 37 C 137/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního

soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, a rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243,

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne

24. listopadu 2006, č. j. 37 C 137/2004-163, se zastavuje.

II. Dovolání proti měnícímu výroku I. a proti potvrzujícímu výroku II.

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co

204/2007-243, co do částky 43.397,20 Kč s 3% úrokem z prodlení od 24. června

2003 do zaplacení, se odmítá.

III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2008, č. j. 51

Co 204/2007-243, v potvrzujícím výroku II. co do částky 211.602,80 Kč s 5,5%

úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení, dále co do 2,5% úroku z

prodlení z částky 43.397,20 Kč od 24. června 2003 do zaplacení a ve výroku III.

o nákladech řízení a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu

2006, č. j. 37 C 137/2004-163, ve výroku I. co do částky 211.602,80 Kč s 5,5%

úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení a povinnosti žalované

zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a ve výroku II. o povinnosti žalované

zaplatit soudní poplatek, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 37 C

137/2004-163, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 255.000,- Kč s 5,5%

úrokem z prodlení od 22. června 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení

(výrok I.) a dále povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II.). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 51 Co 204/2007-243, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně 5,5% úroku

z prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003 tak, že

žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), ve zbývající části vyhovujícího

výroku ve věci samé jej potvrdil s tím, že žalovaná je povinna plnit částku

255.000,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně OSTRAMO, VLČEK a

spol., s. r. o., identifikační číslo 49 60 91 81 (druhý výrok), a rozhodl o

nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že

1) žalovaná jako kupující uzavřela s úpadkyní jako prodávající 27. srpna 1997

kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti (dále jen „kupní

smlouva“), a to k domu č. p. 257 na pozemku parc. č. 227 a k tomuto pozemku,

zapsaným na listu vlastnictví č. 987 pro katastrální území Muglinov, obec

Ostrava (dále jen „předmětné nemovitosti“);

2) zápis vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí byl

proveden 9. listopadu 1999 s účinky vkladu 26. října 1998;

3) exekučním příkazem z 18. listopadu 1998 na prodej předmětných nemovitostí

vymáhal Finanční úřad Ostrava I (dále jen „finanční úřad“) daňové nedoplatky z

let 1996 až 1998 dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.;

4) 27. července 1999 byl žalované jako vydražitelce udělen příklep ve veřejné

dražbě k předmětným nemovitostem, po zaplacení nejvyššího podání ve výši

1,050.000,- Kč se žalovaná stala vlastnicí předmětných nemovitostí;

5) žalovaná jako pronajímatelka uzavřela 14. července 2000 se dvěma nájemci

nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání domu č. p. 257 za dohodnuté

nájemné 180.000,- Kč ročně, za dobu od 1. listopadu 2000 do 15. dubna 2002

inkasovala od nájemců nájemné ve výši 255.000,- Kč;

6) žalovaná a úpadkyně uzavřely 1. listopadu 2000 dohodu o odstoupení od kupní

smlouvy formou notářského zápisu;

7) na majetek společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. byl prohlášen

konkurs 31. července 2001;

8) správce konkursní podstaty zapsal předmětné nemovitosti do konkursní

podstaty 18. ledna 2002;

9) rozhodnutím z 6. června 2002, které nabylo právní moci 12. června 2002,

finanční úřad rozhodl o obnově řízení ve věci prodeje předmětných nemovitostí a

rozhodnutím z 2. července 2002, jež nabylo právní moci 10. srpna 2002, zrušil

rozhodnutí o udělení příklepu z 27. července 1999 a žalované byla vrácena

částka 1,050.000,- Kč;

10) přípisem z 5. června 2002, doručeným žalované 6. června 2003 žalobkyně

vyúčtovala žalované bezdůvodné obohacení ve výši 255.000,- Kč a vyzvala ji k

úhradě do patnácti dnů od doručení výzvy.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž

žalovaná vydražila předmětné nemovitosti a stala se tak jejich vlastnicí na

základě jiného právního titulu nežli kupní smlouvy, protože k vydražení došlo

před ukončením řízení o vkladu jejího vlastnického práva podle kupní smlouvy. Katastrální úřad neměl vklad vlastnického práva žalované podle kupní smlouvy

povolit pro nemožnost plnění z této smlouvy na straně prodávajícího, která

spočívala v nemožnosti převodu vlastnického práva pozdější úpadkyně na

žalovanou, jehož pozbyla na základě příklepu v dražbě. Žalovaná pak pozbyla

vlastnického práva pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o zrušení

rozhodnutí o udělení příklepu po povolení obnovy řízení ve věci prodeje

nemovitostí. Finanční úřad při vydání těchto rozhodnutí postupoval v rozporu s

právními předpisy, protože ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), nelze použít v případě

daňové exekuce, nýbrž jen v řízení vyměřovacím. V tomto případě však byla

povolena obnova řízení o daňové exekuci, na kterou se podle ustanovení § 73

odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. přiměřeně použije občanský soudní řád (dále též

jen „o. s. ř.“) a ten v ustanovení § 254 odst. 2 stanoví, že při výkonu

rozhodnutí nelze podat žalobu na obnovu řízení. Přesto jde o rozhodnutí

pravomocná, když žalovaná proti nim nepodala řádný opravný prostředek, ani se

nedomáhala jejich přezkumu podle části páté občanského soudního řádu. Zrušením

rozhodnutí o udělení příklepu žalovaná pozbyla vlastnického práva k předmětným

nemovitostem a je povinna podle ustanovení § 451 občanského zákoníku (dále též

jen „obč. zák.“) vydat bezdůvodné obohacení, jež získala přijetím plnění bez

právního důvodu. Odvolací soud uvedl, že aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z ustanovení § 27

odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve

znění účinném do 31. prosince 2007. Podle ustanovení § 18 odst. 3 ZKV je

žalovaná bez ohledu na to, zda byla vlastnicí, povinna vydat do konkursní

podstaty úpadkyně ty užitky z předmětných nemovitostí, které nabyla po 18. lednu 2002, kdy správce konkursní podstaty tyto nemovitosti zapsal do konkursní

podstaty. Za dobu od 18. ledna 2002 do 15. dubna 2002 jde o částku 43.397,20

Kč. U této částky jde o jeden ze dvou důvodů, pro něž je žalovaná povinna

přijaté plnění vrátit. Zdůraznil, že udělením příklepu a zaplacením nejvyššího

podání žalovaná nabyla vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle

ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák., tedy na základě jiných skutečností

stanovených zákonem. Dohoda o odstoupení od kupní smlouvy nemá pro posouzení,

kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, žádný význam. Obsahově nemůže jít o

odstoupení od smlouvy, protože to je podle ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. jednostranným právním úkonem, nemůže jít ani o zrušení závazku dohodou, protože

závazkem se míní dluh a nikoliv smlouva, a podstatné je to, že mezi žalovanou a

úpadkyní neexistoval právní vztah, od něhož by bylo možno odstoupit, „došlo-li

v důsledku zániku vlastnického práva úpadkyně pro nemožnost plnění k

neplatnosti kupní smlouvy“. S odkazem na ustanovení § 1 písm. a), § 2, § 3 a § 6 odst. 1 zákona č. 531/1990

Sb., o územních finančních orgánech, ve znění účinném do 31. prosince 2002, na

ustanovení § 1 odst. 2, § 32 odst. 1, § 54, § 55 odst. 2 a § 73 odst. 3 a odst. 6 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze

dne 22. července 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, dospěl odvolací soud k závěru, že

rozhodnutí o nařízení obnovy řízení a rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí

o udělení příklepu, nejsou nicotná, neboť obě tato pravomocná rozhodnutí

finančního úřadu byla vydána věcně a místně příslušným správním orgánem, mají

písemnou formu, správní orgán je oprávněn o obnově řízení rozhodnout také z

úřední povinnosti a obnova řízení byla nařízena před zánikem práva na vyměření

daně, proto je nedůvodná i námitka, že obnova řízení byla nařízena po uplynutí

promlčecí či prekluzivní lhůty. Změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby co do 5,5% úroku z

prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003 odůvodnil

zjištěním, že žalované byla výzva k vydání žalované částky ve lhůtě patnácti

dnů od doručení doručena teprve 6. června 2003 a žalovaná mohla dobrovolně

plnit ještě 23. června 2003.

Teprve od následujícího dne je v prodlení a je

povinna zaplatit úrok z prodlení podle ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního

stupně podala žalovaná dovolání do všech výroků, odkazujíc co do jeho

přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka rekapituluje svá tvrzení v průběhu řízení a namítá, že pravomocná

rozhodnutí finančního úřadu, kterými byla nařízena obnova řízení a zrušeno

rozhodnutí o udělení příklepu (jímž nabyla vlastnické právo), jsou nicotnými

rozhodnutími pro nedostatek pravomoci finančního úřadu k jejich vydání, přičemž

k nicotnosti správního aktu měly soudy nižších stupňů přihlížet z úřední

povinnosti. Zdůrazňuje, že v období od 27. července 1999 do 28. června 2002

byla vlastnicí předmětných nemovitostí a nájemné pobírala jako vlastník, tedy

oprávněně, a nemohlo u ní dojít k bezdůvodnému obohacení. Obnova řízení podle

ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen

„zákon č. 337/1992 Sb.“), a následné rozhodnutí o zrušení příklepu „nepřipadá

vůbec v úvahu“, jde o nicotný právní úkon, neboť daňová exekuce je upravena

ustanovením § 73 zákona č. 337/1992 Sb., a podle odstavce 7 tohoto ustanovení

se „pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanský soudní řád a jakákoli

obnova řízení dle občanského soudního řádu“ není možná. Dovolatelka dále namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy,

zdůrazňujíc, že jde o spor vyvolaný konkursem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že

nesprávně určil výši zákonných úroků z prodlení, když změnil počátek prodlení,

aniž přihlédl ke změně diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou k

tomuto jinému dni. Proto navrhuje, aby Nejvyšší zrušil rozhodnutí soudů obou

stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 12. článku II části první zákona č. 7/2009 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do

30. června 2009.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním podaným proti rozsudku soudu prvního

stupně. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout

dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně

je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro

projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně Poněvadž nedostatek

funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší

soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle

ustanovení § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání proti měnícímu výroku

rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně 5,5% úroku z

prodlení z částky 255.000,- Kč od 22. června 2002 do 23. června 2003. V tomto

rozsahu dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, když k podání dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé, jímž byla

žaloba částečně zamítnuta, není dovolatelka subjektivně oprávněna. Uvedeným

rozhodnutím jí nebyla způsobena žádná újma odstranitelná tím, že by dovolací

soud toto rozhodnutí zrušil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni

částku 43.397,20 Kč s 3% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení,

může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O

případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle

písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Je tomu tak proto, že v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka namítá nesprávnost právního posouzení přijatého

plnění jako bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení rozhodnutí o udělení

příklepu. Odvolací soud však závěr o tom, že žalované vzniklo pobíráním

nájemného bezdůvodné obohacení za dobu od 18. ledna 2002, kdy správce konkursní

podstaty nemovitosti zapsal do soupisu konkursní podstaty, do 15. dubna 2002,

založil i na dalším, dovoláním nezpochybněném závěru, jímž je povinnost vydat

přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení s ohledem na ustanovení § 18 odst. 3

ZKV, podle něhož s věcí, jež je zapsána do soupisu konkursní podstaty, může

nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce

souhlas. Tento závěr, který by sám o sobě vedl k uložení povinnosti žalované

zaplatit částku 43.397,20 Kč, dovolatelkou zpochybněn nebyl.

Nesprávnost

dalšího důvodu, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně této

částky, se tak nemůže projevit v poměrech dovolatelky a v tomto rozsahu není

dovolání věcně projednatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu

uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné ani podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218

písm. c) o. s. ř.]. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z

pohledu řešení otázky, zda rozhodnutí o nařízení obnovy řízení a rozhodnutí o

zrušení příklepu jsou nicotnými správními akty. Otázkou, zda správní akt je

nicotný či nikoliv, se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí uveřejněném pod

číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že mimo

rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost

správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),

zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda

je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně

nepříslušným správním orgánem je nicotný. Otázkou nicotnosti správního aktu se

zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. července 2005, č. j. 6 A 76/2001-96. Závěr odvolacího soudu, podle něhož

bylo-li rozhodnutí finančního úřadu vydáno v mezích jeho pravomoci, platí pro

ně (ať je věcně vadné či nezákonné) presumpce správnosti, je s uvedenými

rozhodnutími v souladu. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do

částky 211.602,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 24. června 2003 do zaplacení

pro řešení otázky účinků rozhodnutí o zrušení příklepu, které bylo vydáno v

obnoveném řízení, a dále co do 2,5% úroku z prodlení z částky 43.397,20 Kč,

neboť odvolací soud určil výši úroku z prodlení v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud přisvědčil blíže neodůvodněnému závěru soudu prvního stupně,

podle něhož bylo-li rozhodnutí o příklepu v obnoveném řízení zrušeno, nutno

vycházet ze skutečnosti, že žalovaná nikdy nebyla vlastníkem předmětných

nemovitostí, aniž by sám tento závěr odůvodnil. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, rozhodnutí o udělení

příklepu bylo vydáno 27. července 1999 a nabylo právní moci 30. září 1999. Rozhodnutí o zrušení příklepu vydal finanční úřad 2. července 2002 a nabylo

právní moci 10. srpna 2002; jde o správní akty konstitutivní povahy. Pro

konstitutivní správní akty platí, že působí do budoucnosti a zásadně až od

okamžiku právní moci [pro futuro a ex nunc (srov. v právní teorii Ondruš,

Radek. Přehled z vybraných kapitol správního práva, 1. 1. 2003, ASPI)]. Tento

závěr vychází z obecné zásady, že účinky právních skutečností, tedy i správních

aktů, nastávají jejich právní mocí, není-li výslovně zákonem nebo samotným

rozhodnutím stanoveno jinak. Zákon č. 337/1992 Sb.

obsahuje úpravu obnovy

řízení v ustanovení § 54 a § 55, tedy v části upravující vyměřovací daňové

řízení, v projednávané věci však byla obnova řízení finančním úřadem nařízena v

řízení o vymáhání daňových nedoplatků, na které se podle ustanovení § 73 odst. 7 citovaného zákona použije přiměřeně občanského soudního řádu. Podle

ustanovení § 254 odst. 2 o. s. ř. však nelze podat žalobu na obnovu výkonu

rozhodnutí. Zákonem tak není upraveno, kdy nastávají účinky rozhodnutí o

zrušení příklepu, a nebylo-li ani tímto rozhodnutím určeno, kdy nastávají jeho

účinky, prosadí se obecná zásada, že právní účinky rozhodnutí o zrušení

příklepu nastaly jako u každého jiného správního rozhodnutí až ode dne, kdy

nabylo právní moci, tedy 10. srpna 2002. V době od 30. září 1999 do 17. ledna

2002 (ke dni 18. ledna 2002 správce konkursní podstaty zapsal předmětné

nemovitosti do soupisu podstaty) tak žalovaná byla vlastnicí nemovitostí a

nájemné od 1. listopadu 2000 do 17. ledna 2002 pobírala oprávněně. Tento závěr, zvláště s příhlédnutím k tomu, že mezi rozhodnutím o příklepu a

rozhodnutím o nařízení obnovy řízení uplynula doba téměř tří let, je v souladu

se zásadou presumpce správnosti správních aktů a rovněž se základní zásadou

vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož při

správě daně jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákony a jinými

obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají při tom na

zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob

zúčastněných na daňovém řízení. Závěr odvolacího soudu - i soudu prvního stupně - podle něhož zrušením

rozhodnutí o udělení příklepu žalovaná pozbyla vlastnického práva k předmětným

nemovitostem a je povinna vydat bezdůvodné obohacení, jež získala přijetím

plnění bez právního důvodu, proto není správný. Nejvyšší soud považuje za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu o výši úroku

z prodlení za dobu prodlení s úhradou částky 43.397,20 Kč od 24. června 2003 do

zaplacení. Podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého

dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,

není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z

prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Prováděcím předpisem k ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení

podle občanského zákoníku. Z ustanovení § 1 tohoto nařízení (ve znění účinném k

datu vzniku prodlení) vyplývá, že výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek

diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení

s plněním peněžitého dluhu. Diskontní sazba České národní banky stanovená od

31. ledna do 25. června 2003 činila 1,5 %. Určil-li odvolací soud počátek

prodlení žalované se zaplacením dluhu k 24. červnu 2003, představovaly úroky z

prodlení 3 %. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i co do

úroků z prodlení ve výši 5,5 % za dobu prodlení od 24.

června 2003 do

zaplacení, je jeho rozhodnutí co do úroků z prodlení ve výši 2,5 % nesprávné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl

uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty

za středníkem o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku III. zrušil. Poněvadž

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil i je a

věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Vedle výše uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit i k

námitce, že ve věci rozhodly věcně nepříslušné soudy. Tato námitka, jež je

podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není opodstatněná, neboť o věcné příslušnosti okresního soudu k projednání

a rozhodnutí věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. února

2004, č. j. Ncp 119/2004-13. Podle ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením

vrchního soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. Právní názor dovolacího soudu je pro soud nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu