U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně H. S., zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze
4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 140 00, proti žalovanému JUDr. T. P., jako
insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,
zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 14/2009,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby
00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2013,
č. j. 10 Cmo 35/2012-123, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) v řízení o žalobě, jíž se
žalobkyně (H. S.) domáhá vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka
Pražského stavebního bytového družstva) vyloučení v žalobě specifikované
nemovitosti, vyhověl návrhu žalobkyně a usnesením ze dne 13. dubna 2012, č. j.
196 Cm 14/2009-99, řízení přerušil do „doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 1908/11“.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního
soudu tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho,
v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s.
ř.
Dovolatelka, ač zastoupena advokátkou, sice v dovolání obsáhle líčí důvody,
jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím
soudem, avšak k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „shora uvedená
otázka procesního práva má být dovolacím soudem – ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. – posouzena jinak“. Z této formulace není zřejmé, v čem konkrétně
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyplývá z ní
pouze to, že nesouhlasí s tím, jak – jí vymezenou otázku procesního práva –
odvolací soud v dané věci posoudil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud
poznamenává, že Ústavní soud usnesením ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS
1908/11 odmítl ústavní stížnost ve věci, do jejíhož skončení mělo být řízení v
posuzované věci podle návrhu žalobkyně přerušeno.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu