29 Cdo 200/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce K. K.
proti žalovanému P. s., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení Kč
108.473,-, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
září 1999, č. j. 2 Cmo 267/98-83, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne č. j. 2 Cmo 267/98-83 se zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení ve věci.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. září 1999, č.
j. 2 Cmo 267/98 změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 5. 1998, č. j. 42 Cm 377/96, kterým byla žaloba zamítnuta
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 108.473,- Kč; odvolací soud dále
rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že mezi účastníky nedošlo k
uzavření smlouvy o dílo. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v řízení bylo
prokázáno převzetí předmětných prací žalovaným. Oproti závěru soudu prvního
stupně, podle kterého nelze žalobci právo vůči žalovanému z titulu bezdůvodného
obohacení přiznat z toho důvodu, že objekt, kde byly práce provedeny, nepatří
žalovanému a tudíž k bezdůvodnému obohacení došlo u jiného subjektu, vyšel
odvolací soud z toho, že přijetím těchto prací vzniklo na straně žalovaného
bezdůvodné obohacení v rozsahu, který nebyl mezi účastníky řízení sporný.
Vzhledem k tomu náleží podle odvolacího soudu žalobci dle § 458 odst. 1 obč.
zák. peněžitá náhrada.
Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, kterým
byla žaloba zamítnuta, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci Kč
108.473,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém uvedl, že
„dovolání podává podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.\". Dále uvedl, že v
průběhu řízení bylo zjištěno, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o
dílo, neboť se nedohodli na obsahu smlouvy. Žalobce pak provedl pouze část
předpokládaných prací, neboť zjistil, že svou technologií není schopen práce
provést.
Žalovaný nepovažuje názor odvolacího soudu o tom, že na jeho straně došlo k
bezdůvodnému obohacení za správný. Práce byly provedeny na majetku jiného
subjektu, nikoliv na majetku žalovaného. Ten si naopak musel na provedení prací
objednat jinou firmu, a to za nevýhodnou cenu a tak jeho ztráta na těchto
pracích činí nejméně 84.000,- Kč. Nebyl tedy nijak obohacen a naopak mu vznikla
škoda. Majetek žalovaného se díky pracím, jež provedl žalobce, nijak nezvýšil.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, dovolatel je řádně zastoupen advokátem (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), jenž dovolání sepsal.
V dovolání žalovaný neodkazuje výslovně na příslušná ustanovení občanského
soudního řádu označující způsobilé dovolací důvody; z obsahu dovolání je však
nepochybné, že žalovaný uplatňuje dovolací důvod dle ust. § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., neboť rozhodnutí Vrchního soudu podle něho spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že v daném případě je dovolání
přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je důvodné.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, z nichž dovolací
soud vychází, zejména vyplývá, že smlouva o dílo mezi účastníky nevznikla.
Práce předpokládané ve smlouvě byly však provedeny ,a to v omezeném rozsahu.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mj. majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě dovolací soud sdílí názor soudu druhého stupně ohledně
podmínek bezdůvodného obohacení. Podmínkou získání bezdůvodného obohacení
nemusí být skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy, tvořící
základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou úpravy
např. dále vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku věci, jakožto
odměna za jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten, pro něhož byly úpravy
prováděny, tj. v tomto případě žalovaný.
Dovolací soud se však neztotožňuje s postupem soudu při stanovení výše náhrady
za bezdůvodné obohacení, k jejímuž vydání je žalovaná společnost povinna.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V posuzovaném případě žalovaný není schopen poskytnuté plnění vrátit a
proto podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. je povinen nahradit bezdůvodné
obohacení ve formě peněžité náhrady, která musí odpovídat peněžitému ocenění
získaného obohacení.
Odvolací soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že na straně žalovaného
vzniklo bezdůvodné obohacení „v rozsahu, který nebyl mezi účastníky řízení
sporný\". Při peněžním oceňování vycházel odvolací soud z ceny prací uvedených
ve faktuře č. 569/08/1994-210 z 10. 8. 1994, přičemž se jednalo o
cenu uváděnou v neuzavřené smlouvě o dílo, popř. poté i v zápise o převzetí
prací.
Dovolací soud ze spisového materiálu zjistil, že nesporným mezi
účastníky byl pouze rozsah provedených úprav betonových podlah (126 m2 ),
nikoliv již výše peněžité náhrady za získané bezdůvodné obohacení.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud, vzhledem k neodůvodněnému
závěru o nespornosti rozsahu bezdůvodného obohacení, již výší peněžité náhrady
nezabýval.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. se výše peněžité náhrady musí odvozovat od
prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu a obohacený je povinen
vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 457 a § 458 odst. 1 obč. zák.). Při
posuzování výše peněžité náhrady nelze proto mechanicky vycházet z
předpokládané ceny poskytnutého plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši
peněžní náhrady za získané obohacení a při jejím určení je třeba v daném
případě vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání
stejného plnění, přihlédnout k event. nedostatkům plnění apod.
Vzhledem k tomu je třeba rozsudek odvolacího soudu zrušit. V novém řízení bude
třeba zabývat se tím, v jaké míře se žalovaná skutečně bezdůvodně obohatila a
teprve na základě tohoto zjištění rozhodnout o výši peněžní náhrady.
Nejvyšší soud proto podle § 451 odst. 1 a odst. 2, § 454, § 458 odst. 1 obč.
zák., § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 1 písm. b) a d), § 242
odst. 3 a § 243b odst. 1 o. s. ř. výše uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1, třetí věta o. s. ř.
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. září 2000
JUDr.Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková