29 Cdo 201/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci
navrhovatelky Č. s. r. o., zastoupené advokátem, o návrhu na zápis změn do
obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. F
8403/2006 C 13733, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. srpna 2006, č. j. 5 Cmo 169/2006 – 335, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. března 2006, č. j. F 8403/2006 C 13733 - 313, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 1. března 2006, č. j. F 8403/06 C 13733 - 313, kterým
tento soud zamítl návrh na zápis změn obchodní společnosti ČFU s. r. o. (dále
jen „společnost“) do obchodního rejstříku.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že společnost se domáhala
zápisu změny své obchodní firmy na „Česká finanční úvěrová s. r. o.“, přičemž
návrh na zápis změny je opírán o notářský zápis ze dne 27. února 2006, N
134/2006, Nz 109/2006. Její předchozí dva návrhy na zápis změny obchodní firmy,
doručené soudu prvního stupně dne 15. května 2003 a dne 25. září 2003, byly
zamítnuty s odůvodněním, že obchodní firma navrhovaná k zápisu působí klamavě.
Odvolací soud – cituje § 10 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném ode
dne 1. ledna 2001 – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obchodní
firma navržená k zápisu působí klamavě, protože v běžném spotřebiteli vzbuzuje
dojem, že společnost úvěry přímo poskytuje, nikoli, že je pouze
zprostředkovává. Jak se podává ze spisu, společnost, i když tvrdí, že má pro
poskytování finančních prostředků z vlastních zdrojů živnostenská oprávnění,
jako předmět podnikání je v obchodním rejstříku zapsáno nemá a z předloženého
spisu přitom ani nevyplývá, že by společnost o změnu zápisu předmětu podnikání
v tomto směru požádala a že by předložila tvrzená živnostenská oprávnění.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení soudu prvního
stupně podala společnost dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadou, jež
měla za následek nesprávná rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívají
na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku
zaměnitelnosti a klamavosti obchodní firmy „Č. f. ú. s. r. o.“, která splňuje
podmínky nezaměnitelnosti s jiným podnikatelem a nepůsobí klamavě. Dovolatelka
tvrdí, že podniká na celém území České republiky, rozvíjí aktivity již i na
území Slovenské republiky, Polské republiky a připravuje podnikání v Maďarské
republice. Část obchodní firmy „Česká“ tak má pro zákazníky symbolizovat
skutečnost, že obchodní partnery a zástupce společnosti najdou již nyní takřka
v každém bývalém okresním městě České republiky a při podnikání v zahraničí
současně symbolizovat skutečnost, že centrála společnosti se nachází v České
republice. Dovolatelka se nedomnívá, že by označení „Česká“ způsobovalo v
zákazníkovi klamavý dojem, že se jedná o subjekt se státní účastí, a namítá, že
žádný zákon nestanoví, že subjekty se státní účastí by měly mít v názvu
označení „Česká“, přičemž poukazuje na to, že v obchodním rejstříku je takových
společností, vzniklých po 1. lednu 2001 s označením „Česká“, mnohem více, než
subjektů státních.
Dovolatelka dále namítá, že část jejích obchodních aktivit spočívá ve
zprostředkovávání poskytování finančních produktů a to i půjček a úvěrů, nejen
fyzickým osobám, ale i podnikatelům, a proto zvolila obchodní firmu obsahující
i slova „finanční úvěrová“. Právě s ohledem na skutečnost, že při této činnosti
dochází v konečné fázi k uzavírání smluv o úvěru mezi bankami a klientem,
zvolila dovolatelka obchodní firmu obsahující označení „úvěrová“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti usnesení soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí
soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem
pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s.
ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
V řešení otázky, zda část obchodní firmy „Česká“ nemá zaměnitelný či klamavý
charakter, Nejvyšší soud zásadní právní význam nespatřuje, neboť na posouzení
této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Zásadní právní význam však Nejvyšší soud shledává v řešení otázky, zda může
slovní spojení „finanční úvěrová“ v obchodní firmě společnosti, která nemá v
předmětu podnikání zapsáno poskytování úvěrů (finančních prostředků) z
vlastních zdrojů (ač má k této činnosti potřebné oprávnění), a pouze
zprostředkovává jejich poskytování na základě zapsaného předmětu podnikání
„zprostředkovatelská činnost“, působit klamavě.
V řízení ve věcech obchodního rejstříku soud zkoumá též, zda obchodní firma
navrhovaná k zápisu není klamavá. Při tomto posouzení obchodní firmy vychází
zásadně z listin, které mají být podle zvláštního právního předpisu k návrhu
doloženy (§ 200da odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu o tom, že obchodní
firma, jejíhož zápisu do obchodního rejstříku se společnost domáhá, je klamavá.
Pro závěr rejstříkového soudu o tom, zda obchodní firma vzbuzuje klamavý
dojem, že se společnost zabývá jinou činností, než odpovídá skutečnosti, není
podstatné to, k jaké činnosti získala společnost živnostenské oprávnění, ale
to, jakou činností se má dle vůle společníků vyjádřené ve společenské smlouvě
zabývat a jakou činnost má zapsánu v obchodním rejstříku a vykonává ji, či je
připravena ji vykonávat. Za správný považuje dovolací soud i závěr soudu
prvního stupně o tom, že slovní spojení „finanční úvěrová“ vzbuzuje dojem, že
se společnost zabývá poskytováním úvěrů či jiných finančních služeb (ač taková
činnost mezi její předměty podnikání podle zápisu v obchodním rejstříku
nepatří) nikoli, že jejich poskytování pouze zprostředkuje.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5 věta první a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že navrhovatelka nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť v dovolacím řízení nebyla
úspěšná. V řízení, jehož se žádný další účastník (vůči němuž by toto právo bylo
možno přiznat) neúčastní, ani logicky jiný výrok nemůže přicházet v úvahu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu