29 Cdo 2011/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny,
CSc., v právní věci žalobkyně R. m. zast. advokátem, proti žalované E.Š. zast.
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2000, č.j. 7
Co 760/2000-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolatelka je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladu dovolacího
řízení 1075,- Kč do rukou advokáta žalobkyně.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 3.12.1999 čj. 3 C 46/99-78, kterým tento soud určil, že
žalobkyně je vlastníkem domu - občanská vybavenost, postaveného na stavební
parcele č. 1733 v obci a k.ú. P. Soud prvního stupně zjistil, že smlouvu o
převodu předmětné nemovitosti uzavřely žalobkyně jako prodávající a žalovaná,
která byla jejím společníkem, jako kupující, se souhlasem valných hromad obou
účastníků za cenu, která byla nižší než obvyklá cena stanovená znaleckým
posudkem.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nezpochybnila skutkový základ nároku, ze
kterého vycházel soud prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti právního úkonu, konkrétně kupní smlouvy uzavřené dne 18.11.1997,
pro porušení ustanovení § 196a obch. zák. považuje odvolací soud za správný a
logický.
Ustanovení § 196a obch. zák. je ustanovením kogentním a jestliže došlo k jeho
porušení, jedná se o absolutní neplatnost právního úkonu. Na daný případ nelze
aplikovat ustanovení § 589 obc. zák., které je obecným ustanovením o tom, jak
má být sjednána cena, když stanoví, že cenu je třeba sjednat v souladu s obecně
závaznými právními předpisy, ale je třeba aplikovat speciální ustanovení § 196a
obch. zák., které výslovně určuje, že když společnost převádí úplatně majetek
na své společníky a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního
jmění společnosti, lze majetek nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem
znalce. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 18.11.1997 je proto absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud však připustil dovolání pro otázku, zda v případě, že dojde k
nabytí vlastnictví podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. za cenu, která
nebyla určena znaleckým posudkem, jde pouze o relativní neplatnost právního
úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání. Co
do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 a 2, co do důvodu
na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolatelka souhlasí s tím, že pro posouzení věci je třeba použít ustanovení §
135 odst. 2 a § 196a odst. 3 obch. zák. Zastává však názor, že převod za nižší
cenu způsobuje relativní neplatnost smlouvy podle § 40a nebo § 267 odst. 1
obch. zák.
Obchodní zákoník stanoví pro úplatný převod podle § 196a odst. 3 splnění dvou
podmínek - musí o něm rozhodnout valná hromada a převod se musí uskutečnit za
cenu určenou znaleckým posudkem. Další podrobnosti převodu zákon nestanoví,
proto se smlouva o převodu uzavírá podle obecných předpisu, tj. zejména podle
obchodního a občanského zákoníku. Dovolatelka dovozuje, že smlouva o převodu
nemovitostí uzavřená mezi účastníky dne 18.11.1997 se řídí občanským zákoníkem,
neboť smlouvu o koupi nemovitostí jako smluvní typ upravuje pouze občanský
zákoník, a to v § 588 a násl.; jedná se o tzv. absolutní neobchodní smlouvu. To
vyplývá i z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák.
O souhlasu valné hromady neobsahují právní předpisy speciální úpravu, proto se
uplatní v případě, že k převodu podle § 196a odst. 3 obch. zák. není dán
souhlas valné hromady, ustanovení § 39 obč. zák. - smlouva bude absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem.
Jiná je situace, pokud jde o převod za cenu jinou, než podle znaleckého
posudku. V otázkách ceny totiž ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě
zvláštní úpravu obsahují. Podle § 589 obč. zák. je třeba cenu sjednat v souladu
s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle § 40a
obč. zák. V § 40a odst. 1 poslední věta se potom stanoví, že právní úkon, jenž
je v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu a jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Jde tedy o neplatnost relativní a jen
částečnou - neplatným by byl jen rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou určenou
podle obecně závazného právního předpisu o cenách. "V § 877 odst. 2 obč. zák.
pak je definován význam pojmu "obecně závazný právní předpis o cenách" tak, že
jde o zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ačkoli ustanovení § 589 obč. zák.
používá jen pojem "obecně závazný právní předpis" lze mimo jiné i s ohledem na
odkaz na § 40a obč. zák. podle kterého se má neplatnost řídit, dospět k závěru,
že i zde je řeč o obecně závazném právním předpisu o cenách ve smyslu
ustanovení § 877 odst. 2 obč. zák."
Podle názoru dovolatelky lze užít analogii ve vztahu k uvedeným ustanovením
občanského zákoníku a dospět k závěru, že i v případě jiného závazného způsobu
určení smluvní ceny se má jednat pouze o neplatnost částečnou. To je možno
dovozovat z obecných principu soukromého práva, podle kterých má být v nejvyšší
možné míre respektována smluvní autonomie a chráněna práva nabytá v dobré víre.
Dobrou víru by bylo u smluvních stran v projednávané věci spatřovat mimo jiné i
ve skutečnosti, že i podle samotného posudku znalce, ze kterého účastníci
smlouvy při určení kupní ceny vycházely, tento posudek "některé okolnosti
nezohledňoval".
Dovolatelka dále uvedla, že při doslovném výkladu § 40a obč. zák. by vznikl
stav, kdy rozpor smluvního ujednání o ceně s cenou stanovenou veřejnými orgány
přímo na základě zákona, a to zákona 526/1990 Sb., o cenách, by měl méně
závažné důsledky, než rozpor s cenou určenou znalcem, přičemž pro určení této
ceny nevyplývají z právních předpisů žádná konkrétní kritéria.
Pro analogickou aplikaci ustanovení § 40a obč. zák. svědčí v neposlední řadě i
zásady, na kterých spočívá obchodní zákoník, totiž zásada, že smluvní vztahy,
jež se řídí obchodním zákoníkem, mají být co nejméně omezovány kogentními
normami. Přitom má obchodní zákoník v otázce nedodržení závazného způsobu
určení ceny zvláštní úpravu, a to v § 758 odst. 1. Tuto zvláštní úpravu je
podle názoru dovolatele třeba aplikovat bez ohledu na to, že se posuzovaný
smluvní vztah řídí občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 261 odst. 6 obch.
zák. se sice tzv. absolutní neobchody mají řídit pouze ustanoveními občanského
zákoníku, avšak z kontextu celého ustanovení § 261 obch. zák. vyplývá, že v §
261 není vymezena působnost celého obchodního zákoníku, nýbrž pouze působnost
jeho třetí části, kam § 758 nenáleží.
Podle § 758 odst. 1 obch. zák. se při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou
pouze osoby, které mají sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území
České republiky, uplatní ustanovení obchodního zákoníku o určení ceny nebo
úplaty jen pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost zaplatit cenu nebo úplatu ve výši
nejvýše přípustné podle těchto předpisu. Protože z uvedeného ustanovení
nevyplývá, jaké předpisy mají být považovány za obecně závazné předpisy o
cenách, lze mít za to, že jde o takové předpisy, které závažně určují cenu nebo
způsob jejího stanovení. Potom je možno za obecně závazný předpis o cenách
pokládat i ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., jakož i další ustanovení
obchodního zákoníku určující cenu. Pokud tomu tak nebude, uplatní se druhá věta
ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák., totiž že jinak vzniká povinnost platit
cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle cenových předpisů.
Kromě toho dovolatelka dovozuje, že není správný názor odvolacího soudu, že na
projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení § 589 obč. zák. Podle názoru
dovolatelky se cena tvoří dohodou smluvních stran a tyto strany se na ceně musí
dohodnout přesto, že je určena právním předpisem.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ustanovení § 196a obch. zák. je
lex specialis, kterým chtěl zákonodárce zabránit zcizování majetku mezi
společností a společníky za nižší ceny, než stanoví znalecký posudek. V
projednávané věci se jedná o typické zkracování majetku společnosti, když pan
P., jako jednatel žalobkyně a současně společník žalované, převedl velmi
lukrativní majetek v centru P., přičemž kupní cena měla být zaplacena
započtením pohledávky. Podle tehdy platné vyhlášky o oceňování byla stanovena
cena znaleckým posudkem J. G. ve výši 8,621.460,- Kč. Žalovaná si nechala
zpracovat vlastní znalecký posudek od JUDr. S. , který stanovil obvyklou cenu
na částku 5 milionu Kč. Žalobkyně si nechala vypracovat nezávislý znalecký
posudek od Ing. V.P., z jehož závěru vyplývá, že obvyklá cena z posudku JUDr.
S. má výraznou chybu při stanovení jednotkové reprodukční ceny budovy, která
výrazně zkresluje a ovlivňuje výsledek.
Žalovaná však nerespektovala ani cenu stanovenou "jejím znalcem" a převedla
nemovitost za cenu ještě o téměř 1 milion nižší. V dubnu 1998 pak předmětnou
nemovitost poskytla do zástavy bance. a.s., a odborný znalec ji ocenil na 10
milionu Kč.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka se při závěru o relativní neplatnosti posuzované smlouvy dovolává
analogie s ustanovením § 40a odst. 1 poslední věta obč. zák., ve kterém se
stanoví, že právní úkon, jenž je v rozporu s obecně závazným právním předpisem
o cenách, tj. se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu a jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Tento závěr podle jejího názoru lze
dovozovat i z obecných principu soukromého práva, podle kterých má být v
nejvyšší možné míře respektována smluvní autonomie a chráněna práva nabytá v
dobré víře.
Dovolací soud dospěl k závěru, že použití analogie tak, jak je dovozuje
dovolatelka, není v projednávané věci možné. V této souvislosti je především
třeba si uvědomit, že zákon o cenách může být sjednáním ceny porušen bud tím,
že prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal
nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující
neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk nebo tím, že kupující zneužije svého
hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch
nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladu (§ 2 odst. 3
zákona o cenách), anebo tím, že v případech, kdy příslušné státní orgány v
důsledku ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nebo v důsledku
mimořádné tržní situace vyhlásí tržní regulaci, jsou sjednány ceny v rozporu s
tržní regulaci, nebo se do takového rozporu dostanou již sjednané ceny.
Právě pro tyto situace - a jen pro tyto situace - občanský zákoník stanoví
důsledky podle poslední věty § 40a odst. 1. Přitom zákon o cenách je jen jedním
z více "obecně závazných předpisů o cenách", občanský zákoník však výslovně v
ustanovení § 877 odst. 2 omezuje účinky ustanovení poslední věty § 40a odst. 1
právě jen na tento zákon. Lze proto stěží účinky tohoto ustanovení rozšiřovat
cestou analogie.
Pokud pak se dovolatelka dovolává obecných principu soukromého práva, je třeba
v projednávané věci temto principu nadradit zásady, na kterých spočívá obchodní
zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.). Neboť právě k naplnění dvou z těchto zásad,
totiž zásady ochrany minoritních společníků a zásady ochrany všech společníků
před svévolí statutárních orgánu, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
naplňuje. Výklad citovaného ustanovení v tom směru, že smlouva uzavřená s
porušením povinnosti stanovit cenu majetku zcizovaného společníkovi společnosti
na základě posudku znalce je pouze relativně neplatná, by zcela zmařil smysl
uvedeného ustanovení spočívající v tom, že je třeba zabránit tomu, aby
statutární orgán společnosti nepřeváděl na společníky společnosti, kteří na něj
z jakéhokoli důvodu mohou vyvinout nátlak, majetek společnosti pod cenou. Při
takovém výkladu by totiž k nenapadnutelnosti převodu postačovalo, kdyby se
statutární orgán, který pod nátlakem zcizil majetek společnosti za cenu
poškozující společnost a tím i ostatní společníky, relativní neplatnosti - pod
stejným nátlakem který ho přiměl k takovému zcizení - nedovolal, když nikdo
jiný než sama společnost se relativní neplatnosti takové smlouvy dovolat
nemůže.
Právní závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně o otázce, pro kterou
odvolací soud připustil dovolání, je tedy správný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O odkladu vykonatelnosti Nejvyšší soud nerozhodl, protože k tomu neshledal
důvod.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., tak že uložil žalované uhradit
žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, náklady řízení, a to odměnu advokáta
za jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání a paušální náhradu nákladu
řízení (vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. ledna 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová