29 Cdo 2018/2025-719
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, PSČ 120 00, proti žalovanému L. B., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Markem Bukovským, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, PSČ 755 01, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 81/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2024, č. j. 21 Co 343/2024-580, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2024, č. j. 21 Co 343/2024-580, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 14. června 2024, č. j. 3 C 81/2015-515, Okresní soud v Semilech: [1] Určil, že vůči žalobci (M. P.) je neúčinný převod vlastnického práva k (označené) nemovité věci, k němuž došlo darovací smlouvou uzavřenou dne 1. listopadu 2014 mezi dárkyní (dlužnicí V. B.) a žalovaným (L. B.) coby obdarovaným s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 14. listopadu 2014 (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Vyšel přitom z toho, že: [1] Žalobce má vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku ve výši 2 230 000 Kč s příslušenstvím. [2] Darovací smlouvou ze dne 1. listopadu 2014 dlužnice darovala žalovanému (svému synovi) pozemek p. č. XY v k. ú. XY. [3] Zbývající nemovitosti v k. ú. XY a v k. ú. XY darovala dlužnice žalovanému dne 1. prosince 2014 a dne 15. ledna 2015. [4] Žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě (dne 22. května 2015).
3. Okresní soud – cituje § 589, § 590 odst. 1 písm. c/, § 591, § 594 odst. 1 a § 595 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že s ohledem na bezúplatnost právního jednání se na projednávanou věc použije § 591 o. z. Je tudíž nerozhodné, zda byl žalovanému znám zkracující úmysl dlužnice nebo zda mu musel být znám.
4. Soud neuvěřil tvrzení dlužnice, že v případě darování nemovitostí žalovanému se cítila vázána přáním (zesnulého) manžela, neboť nebyla schopna vysvětlit důvody manželova rozhodnutí. Tvrzený důvod (že se žalovaný o oba rodiče řádně staral) byl vyvrácen, jelikož otec zemřel náhle a žalovaný mu žádnou pomoc a péči neposkytoval. Mravní závazek dlužnice vůči manželovi zpochybňuje i velký časový odstup (18 let) mezi manželovým úmrtím (v roce 1996) a darováním (v roce 2014). Nevěrohodné je též údajné přesvědčení manžela, že se syn (tehdy teprve 23letý) o dlužnici určitě postará (a proto je správné darovat mu všechny nemovitosti).
5. Ani (běžná) péče žalovaného o dlužnici (jak o ní v řízení vypovídala) nepředstavuje mravní důvod či otázku slušnosti převažující závazek dlužnice k úhradě několika milionů korun. Běžnou péči (kterou by měl svému rodiči každý poskytnout) nelze považovat za něco mimořádného, co by rodiče mravně zavazovalo k tomu, aby pečující dítě odměnil cenným majetkem. Chování žalovaného tudíž nemělo být oceněno převodem veškerého nemovitého majetku dlužnice, které se tím podstatně snížila hodnota majetku za situace, kdy měla milionové dluhy.
6. Následně se okresní soud zabýval otázkou, zda darování nemovitosti žalovanému zkrátilo uspokojení věřitele. Vyšel z toho, že dlužnice v krátké době (od 1. listopadu 2014 do 15. ledna 2015) darovala žalovanému všechny nemovitosti, a uzavřel, že s ohledem nezbytnou ochranu věřitele a vědomí dlužnice o splatném závazku ze směnky nelze zkoumat pouze první darovací smlouvu. Jde totiž o jednotný záměr dlužnice zbavit se (postupně, třemi darovacími smlouvami) celého nemovitého majetku. Nadto ani hodnota nemovitostí, jež dlužnice vlastnila po uzavření první (sporné) darovací smlouvy, nestačila k uspokojení celého směnečného závazku ve výši 2 230 000 Kč.
7. Ohledně vlastnictví akcií úpadce OPZ PLUS, a. s. v hodnotě 15 000 000 Kč (o nichž žalovaný namítá, že byly dalším majetkem, z nějž mohla dlužnice uspokojit pohledávku žalobce i po darování nemovitostí) dospěl okresní soud k závěru, že důkazy provedené k vlastnictví akcií dlužnicí (k rozhodnému datu) jsou (z důvodu závažných rozporů a nelogičností) nevěrohodné a neprůkazné (viz str. 16 a 17 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Dlužnice tudíž kromě nemovitostí neměla (vyjma důchodu) jiný majetek, z něhož by mohla uspokojit směnečný dluh. Darováním (sporné) nemovitosti proto došlo ke zkrácení věřitele.
8. Dále okresní soud doplnil, že i kdyby dlužnice akcie vlastnila, byly by předmětem plnění kupní ceny za spoluvlastnický podíl k bytové jednotce podle kupní smlouvy ze dne 17. prosince 2021. Odevzdáním akcií úpadci splnila dlužnice svůj obligační závazek zaplatit kupní cenu a pozbyla tím vlastnické právo k akciím (přestože nenastaly věcněprávní účinky smlouvy o převodu nemovité věci).
9. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. prosince 2024, č. j. 21 Co 343/2024-580: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci okresním soudem (viz odstavec 9 odůvodnění napadeného rozsudku). K otázce vlastnictví akcií a k závěrům okresního soudu (v odstavci 20 odůvodnění napadeného rozsudku) uvedl, že „stěžejní otázkou se stalo posouzení, zda V. B. v rozhodném okamžiku (14. 11. 2014) byla vlastnicí akcií obchodní společnosti OPZ PLUS a. s.“, s tím, že „odvolací soud považuje za správné a úplné skutkové závěry okresního soudu, že žalovaný toto své tvrzení neprokázal, a rovněž v tomto směru odkazuje na dostatečné odůvodnění rozsudku okresního soudu.“ Pokračoval však tím, že „za zcela významné (a to bez ohledu na hodnocení skutkových závěrů okresního soudu) ovšem považuje odvolací soud následující
právní posouzení této otázky.“
11. Při posouzení otázky, zda byla dlužnice v rozhodném okamžiku (14. listopadu 2014) vlastnicí akcií úpadce (a zda tudíž šlo o majetek rozhodný při posuzování jejích majetkových poměrů ve vztahu k možnosti použít jej k uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky), vyšel odvolací soud (též) z těchto skutkových zjištění:
[1] Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. března 2000, č. j. 80 K 156/99-54, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce. Účinky konkursu nastaly téhož dne.
[2] Konkurs na majetek úpadce byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 80 K 156/99-4167, které nabylo právní moci dne 29. prosince 2015.
12. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 256 odst. 1 a § 265 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a § 109 odst. 1 písm. c/, § 206 odst. 1 písm. f/ a § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že v rozhodné době nebylo možné pokládat akcie dlužnice (ať už jí patřily nebo ne) za majetek, ze kterého by mohl žalobce jako věřitel uspokojit svou pohledávku. Akcie (totiž) v tomto okamžiku byly součástí majetkové podstaty úpadce, nebylo přípustné provést exekuci nebo výkon rozhodnutí je postihující a subjektem oprávněným vykonávat akcionářská práva k těmto akciím byl insolvenční správce (a nikoli dlužnice). Protože je rozhodným okamžikem 14. listopad 2014, není významný další průběh insolvenčního řízení.
13. Odvolací soud zdůraznil, že není významné toliko zjištění, zda dlužník disponuje jiným majetkem, ale především to, zda jde o majetek, ze kterého by mohla být pohledávka věřitele reálně uspokojena, což akcie dlužnice v rozhodné době být nemohly. Pro posouzení věci by tak neměly význam ani žalovaným navrhované důkazy vztahující se k vlastnictví akcií dlužnicí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda prohlášení konkursu na majetek (akciové) společnosti má za následek, že se její akcie ve vlastnictví akcionáře (dlužnice jako dárkyně) stanou součástí (konkursní) podstaty úpadce, a zda v řízení o určení neúčinnosti právního jednání akcionáře lze při posuzování majetkových poměrů tyto akcie považovat za rozhodný majetek.
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřisoudil dlužnici vlastnictví akcií úpadce, ačkoli prohlášení konkursu nemůže mít za následek přechod či převod vlastnického práva k akciím z dlužnice jako akcionářky do majetkové podstaty úpadce. Tyto akcie byly (k 14. listopadu 2014) majetkem použitelným k uspokojení pohledávky žalobce. Odvolací soud na skutkový stav nesprávně aplikoval insolvenční zákon namísto zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Odůvodnění odvolacího soudu je vadné, protože v otázce vlastnictví akcií pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Soudy neprovedly řádné dokazování, nevypořádaly se s důkazy a nepoučily dovolatele ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.
17. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. III. Přípustnost dovolání
18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
19. Dovolatel napadá dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy první výrok též v té části, v níž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení před okresním soudem, jakož i druhý výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
20. Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a při právním posouzení rozhodné právní normy použitelné na projednávanou věc při řešení otázky ohledně využitelnosti akcií úpadce ve vlastnictví dlužnice pro uspokojení pohledávky žalobce (na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí), se odvolací soud odchýlil od níže označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud se především zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
24. Insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (viz § 433 bod 1. a § 434 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a též pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy zejména zákon o konkursu a vyrovnání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč.
25. Ze shora uvedených skutkových závěrů odvolacího soudu se podává, že v rozhodné době bylo ve věci úpadce vedeno konkursní řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání (datum prohlášení konkursu na majetek úpadce a spisové značky odkazovaných usnesení vylučují jiný závěr).
26. Jestliže odvolací soud při posouzení otázky, zda byly akcie úpadce jiným majetkem dlužnice, který bylo možno použít k uspokojení pohledávky žalobce, na věc aplikoval ustanovení insolvenčního zákona, není jeho právní posouzení věci správné.
27. Vzhledem k významu, jenž právnímu posouzení věci chybně založenému na jiném zákoně přikládal odvolací soud v napadeném rozhodnutí [slovy, podle nichž: „Za zcela významné (a to bez ohledu na hodnocení skutkových závěrů okresního soudu) ovšem považuje odvolací soud následující právní posouzení této otázky.“], již Nejvyšší soud neřešil další otázky (spojené s poučovací povinností podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k nevěrohodnosti důkazů o vlastnictví akcií dlužnicí), když je zřejmé, že odvolací soud se jimi nezabýval, maje za podstatné závěry, které zformuloval na základě ustanovení insolvenčního zákona. To ostatně potvrzuje i text odstavce 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který odvolací soud uzavírá větou, podle níž: „Pro posouzení věci by tak s ohledem na uvedené neměly význam ani důkazy vztahující se k vlastnictví akcií V. B., které dále navrhoval provést žalovaný“.
28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o nákladech řízení (srov. odstavec 19 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).
30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). 32. O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož o dovolání rozhodl obratem, čímž se tento návrh stal bezpředmětným. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu