29 Cdo 2047/2007

29 Cdo 2047/2007

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně

A. P. s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému K. M., jako správci konkursní

podstaty úpadkyně U. B., a. s., zastoupenému JUDr. F. G., advokátem, zvláštním

správcem úpadkyně, za účasti K. s. z. v Ú. n. L., o určení pravosti a výše

pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm

220/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

23. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 120/2006-290, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č.j. 43 Cm 220/2001-221, zamítl Krajský soud v

Ústí nad Labem žalobu, kterou se tehdejší žalobkyně (Č. f., s. r. o.) domáhala

ve sporu vedeném (za účasti Krajského státního zastupitelství v Ú. n.L.) vůči

žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně U. B. a. s. určení pravosti své

pohledávky za úpadkyní ve výši 1.383.439.890,89 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o

nákladech řízení (bod II. výroku). Soud - cituje ustanovení § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o

konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen

„ZKV“) a ustanovení § 265, § 313, § 316 odst. 1 věty první a § 321 odst. 4

zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) -

dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a

pozdější úpadkyní v rámci tzv. stabilizačního programu sice nejsou neplatné, že

však výše sjednaných bankovních záruk více než čtyřnásobně překračovala hodnotu

jimi zajištěné pohledávky a že tyto bankovní záruky byly ve svém důsledku pro

úpadkyni likvidační. Výkon práva z těchto bankovních záruk měl proto za

rozporný ze zásadami poctivého obchodního styku. Co do požadavku na určení

pravosti a výše pohledávky v rozsahu 89.445.906,50 Kč soud uvedl, že potud

žalobkyně obdržela plnění od dlužníka pohledávky zajištěné bankovní zárukou. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem

změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky za

úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky druhé třídy a zamítl

žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní další pohledávku ve výši

89.445.906,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přitom již věc projednal a rozhodl jako s novou žalobkyní s Č. k. a., vycházeje v tomto ohledu z usnesení konkursního soudu ze dne 26. října

2006, č. j. 27 K 187/98-30. Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil správnost závěru o

zamítnutí žaloby co do určení požadovaného v rozsahu 89.445.906,50 Kč pro

splnění zajištěných pohledávek v tomto rozsahu z jiných zdrojů. Ve zbývajícím rozsahu pak dospěl zčásti k jiným skutkovým a zcela k jiným

právním závěrům než soud prvního stupně. Především zdůraznil, že (původní) žalobkyně přihlásila do konkursu pouze své

pohledávky z bankovních záruk vystavených úpadkyní (30. října, 18. listopadu,

26. listopadu, 5. prosince a 22. prosince 1997 a 23. ledna 1998). Při zkoumání

oprávněnosti pohledávek z vystavených bankovních záruk pak soud nemůže ve

smyslu § 316 a § 317 obch. zák. zkoumat oprávněnost námitek žalovaného o

absolutní neplatnosti smluv upravujících plnění, jež bankovní záruky

zajišťovaly. S odkazem na dikci § 316 odst. 1 obch. zák. odvolací soud doplnil, že záruční

listiny neobsahují námitky, jež by mohla pozdější úpadkyně (banka) uplatnit

vůči věřiteli (původní žalobkyni), takže o dané věci platí co do rozsahu

možných námitek ustanovení § 317 obch. zák. Dodal dále, že na rozdíl od

prostého ručení nemusí věřitel při bankovní záruce požadovat plnění nejprve od

dlužníka, pokud tak nebylo v bankovních zárukách dohodnuto.

Povinnost písemné

výzvy k plnění z bankovních záruk pak byla splněna, když je obsažena v písemné

„Dohodě o splatnosti pohledávek vzniklých porušením stabilizačního programu“,

uzavřené mezi původní žalobkyní a pozdější úpadkyní dne 2. prosince 1998, ve

znění dodatku číslo 1 ze dne 16. prosince 1998. (dále též jen „dohoda o

splatnosti“). Dohoda o splatnosti potvrzuje, že původní žalobkyně vyzvala pozdější úpadkyni k

plnění z bankovních záruk dopisem z 27. listopadu 1998 a že splatnost všech

závazků pozdější úpadkyně z bankovních záruk nastane 31. ledna 1999. Pod bodem

9. dohody o splatnosti pozdější úpadkyně rovněž uznala závazky z bankovních

záruk v celkové výši 1.406.331.025,40 Kč k 23. listopadu 1998. V řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybnily platnost

bankovních záruk, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu (vzhledem k uznání

závazku) spočívá na žalovaném. Závěr soudu prvního stupně, že pozdější úpadkyní vystavené bankovní

záruky jsou v rozporu s poctivým obchodním stykem, nemá podle odvolacího soudu

oporu v provedených důkazech. Žalovaný především nepředložil soudu žádné důkazy

o svém tvrzení, že stabilizační program Č. n. b. (dále též jen „stabilizační

program“), do kterého se pozdější úpadkyně přihlásila, byl pro všechny banky

(nejen pro pozdější úpadkyni) od počátku likvidační a s tímto cílem že byl i

vyhlášen. Shrnul, že podstatou stabilizačního programu sjednaného do 30. září 2004 bylo,

že původní žalobkyně odkoupí od pozdější úpadkyně za cenu stanovenou v rámcové

smlouvě a za podmínek tam stanovených označené pohledávky a cenné papíry

(aktiva pozdější úpadkyně), přičemž splnění pohledávek zajistí pozdější

úpadkyně vystavenými bankovními zárukami, u cenných papírů pak zajistí právo

opce ve prospěch původní žalobkyně a k zajištění plnění z opčních smluv též

vystaví bankovní záruky. Nejpozději do deseti dnů po skončení stabilizačního

programu byla pozdější úpadkyně povinna doplatit rozdíl mezi cenou, kterou jí

původní žalobkyně zaplatila a skutečným plněním, které původní žalobkyně

získala od dlužníků pozdější úpadkyně na základě postoupených pohledávek a

opčních smluv. Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že na uvedeném

základě obdržela pozdější úpadkyně od původní žalobkyně 1,4 miliardy Kč, tedy

částku, na kterou vystavila bankovní záruky. Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že úpadkyně vystavila bankovní

záruky ve výši 1,4 miliardy Kč, které zajišťovaly jen závazek ve výši

394,225.176,16 Kč. Naopak pozdější úpadkyně bezprostředně získala od žalobkyně

plnění ve výši vystavených bankovních záruk, což nelze chápat jako obchod v

rozporu s poctivým obchodním stykem. Proti měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení

pravosti pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky

druhé třídy, podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody

uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm.

b/) a že rozhodnutí vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval platností

úkonů, jež předcházely vystavení bankovních záruk za věřitele, jejichž

pohledávky byly postoupeny v rámci tzv. stabilizačního programu původní

žalobkyni. Míní, že bankovní záruky jsou od počátku neplatné coby odporující zákonu, když

nebyly vydány k žádosti věřitele a smluvní ujednání, která jejich vystavení

vynucují, jsou neplatná. Neplatnost některých konkrétních ustanovení smlouvy o postoupení

pohledávek ze dne 30. září 1997 (dále též jen „postupní smlouva“) spatřuje

dovolatel v tom, že pozdější úpadkyně byla k jejímu uzavření donucena pod

hrozbou nezařazení do stabilizačního programu, tedy pod hrozbou ztráty povolení

působit jako banka. Přitom některá ustanovení postupní smlouvy (konkrétně např. ustanovení článku VI. odst. 2, článku VIII. a článku IX odst. 4 písm. b/) přímo

obcházela zákon, respektive s ním byla v rozporu. Podobu smluv uzavřených s

původní žalobkyní definovala svými podmínkami Č. n. b. Dovolatel má za nepochybné, že ustanovení postupní smlouvy, které hovoří o tom,

že převede-li původní žalobkyně pohledávku nebo její část na třetí osobu za

cenu nižší, než je účetní hodnota pohledávky, nebo její část, pak se postupitel

zavazuje postupníkovi tento rozdíl uhradit (článek VI. odst. 2), se příčí

dobrým mravům. Protizákonnou je i jedna z podmínek zapojení bank do stabilizačního programu,

týkající se celkového zkvalitnění řídící činnosti v bance ve smyslu výměny osob

ve vrcholovém managementu banky. Tato působnost náleží valné hromadě či

dozorčí radě banky a jakýkoli zásah do tohoto procesu Č. n. b. nebo původní

žalobkyní je nepřípustný a tudíž protizákonný. K článku VIII. smlouvy o postoupení pohledávek dovolatel uvádí, že

bankovní záruka je jednostranným písemným prohlášením vůči beneficientovi

záruky, tedy věřiteli. Původní žalobkyně od počátku věděla, že smluvně

vyžadovaný způsob zajištění závazku ze strany pozdější úpadkyně nemůže v žádném

případě nahradit pouze její jednostranné prohlášení, jelikož zde docházelo k

postoupení pohledávek za třetími osobami, které nemohly s pozdější úpadkyní

uzavřít příslušnou smlouvu (nevěděly o zamýšleném převodu); přitom vystavení

bankovní záruky podléhá zpoplatnění dle sazebníku banky. Z uvedeného dovolatel

dovozuje, že původní žalobkyně si musela být vědoma skutečnosti, že závazek

pozdější úpadce je neplatný, neboť k němu chybí racionální základ. Původní žalobkyně nadto od počátku věděla, že jí jsou postupovány tzv. klasifikované pohledávky, tj. pohledávky, jejichž vymahatelnost byla značně

snížená až nulová; po postupiteli proto podle dovolatele nelze spravedlivě

požadovat, aby se zavazoval bankovní zárukou, je-li mu známo, že úspěch při

vymáhání postoupených pohledávek bude malý, zvláště jsou-li podle bankovních

pravidel tzv. klasifikované pohledávky pohledávkami sledovanými,

nestandardními, pochybnými a ztrátovými.

Původní žalobkyně tedy věděla, že sama nevymůže ani zdaleka pohledávky ve výši,

v jaké je odkoupila. Úpadkyně by tak v podstatě zaplatila vždy vše do 100 %

výše postupované pohledávky, a to bez ohledu na její klasifikaci. Jestliže

původní žalobkyně bankovní záruku i tak přijala, pak tím došlo k obejití

obchodního zákoníku a současně též k porušení ustanovení § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, což ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), způsobuje

absolutní neplatnost právního úkonu ex tunc. Podle dovolatele není významné, zda pozdější úpadkyně vydala bankovní záruku v

řádné formě a obsahu; rozhodující je, že šlo o simulovaný úkon, který měl

původní žalobkyni zajistit neoprávněnou výhodu proti postupiteli. De facto šlo

o bankovní záruku, kterou pozdější úpadkyně vydala sama za sebe, navíc s

vědomím původní žalobkyně, že věřitelé nebudou moci své splatné závazky

splatit. Dovolatel usuzuje, že odvolací soud, ač měl ve spise dostatek podkladů, věc

nesprávně posoudil a rozhodl na základě skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když zcela

jednoznačně pominul skutečnost, že jak původní žalobkyně tak i pozdější

úpadkyně od počátku věděly, že smlouvy, které v souvislosti se stabilizačním

programem uzavírají, jsou neplatné pro tíseň na straně pozdější úpadkyně, pro

obcházení zákona (vědomost o tom, že pohledávky nebudou nikdy dlužníky

uhrazeny) a pro rozpor se zákonem (bankovní záruky nebyly poskytnuty v souladu

se zákonem), pro porušování dobrých mravů (snaha žalobkyně získat nepřiměřené

výhody na úkor úpadkyně). Dovolatel závěrem zdůrazňuje, že odvolacímu soudu byl znám protokol z jednání

vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 18. října 2005, ve kterém

právní zástupce žalobkyně výslovně do protokolu uvedl, že: „Takto byly

nastaveny smlouvy, nepočítalo se v nich se zaplacením ze strany dlužníků, ale

ze strany ručitele - banky.“. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, poukazujíc na to,

že v rámci účasti ve stabilizačním programu byla úpadkyni poskytnuta dočasná

finanční výpomoc Č. n. b. (respektive státu) formou „dočasného odkupu“

nebonitních a těžce vymahatelných pohledávek a cenných papírů nacházejících se

v portfoliu úpadkyně za jejich účetní hodnotu k 30. září 1997, která činila

1.409.999.999,- Kč, na administrátora stabilizačního programu, kterým byla

původní žalobkyně. Poskytnutí dočasné finanční výpomoci bylo realizováno tak,

že úpadkyně uzavřela s původní žalobkyní rozsáhlou smluvní dokumentaci, ve

které byl na jedné straně sjednán úplatný převod nebonitních aktiv, na druhé

straně byl sjednán i způsob navrácení těchto dočasně poskytnutých finančních

prostředků tak, že po uplynutí sedmi let, ve kterých se měla banka díky

finanční výpomocí stabilizovat, budou převedená aktiva, s výjimkou těch, která

byla zinkasována, převedena zpět na úpadkyni za původní převodní cenu, sníženou

o částku představující inkasa z aktiv.

Úpadkyně tak nejednala v tísni ani pod

nátlakem, když se rozhodla využít možnosti a dobrovolně se účastnit

stabilizačního programu ve snaze ozdravit svou bankovní činnost. Bankovní záruky zajišťovaly jednak zaplacení nebonitních pohledávek za dlužníky

původně postoupených pozdější úpadkyní na původní žalobkyni, jednak závazky

dceřiné společnosti pozdější úpadkyně z převáděných a původní žalobkyní

uhrazených cenných papírů. Nelze proto souhlasit s tvrzením dovolatele, že

bankovní záruky jsou v rozporu se zákonem, protože je úpadkyně vystavila sama

na sebe. Dovolatelem namítaná smluvní ujednání nebyla pro pozdější úpadkyni nevýhodná,

když ta prokazatelně získala finanční prostředky ve výši 1,4 miliard Kč, jež

měla použít na překonání své likviditní krize. V této souvislosti žalobkyně

upozornila i na obsah ustanovení § 527 obč. zák. Námitku, že vystavení bankovních záruk ve výši, která se rovná účetní hodnotě

převáděných aktiv a tedy i ceně, kterou úpadkyně od právní předchůdkyně

žalobkyně za převod aktiv inkasovala, bylo v rozporu se zásadami poctivého

obchodního styku, respektive s dobrými mravy, má žalobkyně za absurdní. Pouze pro doplnění žalobkyně uvádí, že podmínky a principy

Stabilizačního programu byly posuzovány i Evropskou komisí z hlediska

poskytování nedovolených veřejných podpor, a byly akceptovány jejím rozhodnutím

ze dne 3. března 2004 C (2004)463fin. K námitce dovolatele, že část přednesu právního zástupce ze dne 18. října 2005

měla podporovat tvrzení dovolatele o neplatnosti smluv, žalobkyně uvedla, že

jde o citaci vytrženou z kontextu a o snahu využít nepřesné a zjednodušující

protokolace soudu prvního stupně. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním

zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání

(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se

však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a

tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy

(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince

2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Na základě usnesení konkursního soudu ze dne 3. března 2008, č. j. 27 K

187/98-49 (č. sv. 8076), které nabylo právní moci 12. června 2008 se novou

účastnicí řízení (novou žalobkyní) od 12. června 2008 stala společnost A. P. s. r. o., v likvidaci, se kterou také Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále jednal

(srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 82/2004 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z

úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze

spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek

vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné

dovolatelem, nejprve pak správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud

vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto

skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel hájí pozici banky (úpadkyně) coby

zavázané (ručitelky) z bankovní záruky a v tomto ohledu podléhá účinnost jím

uplatněné obrany nutně omezením plynoucím z ustanovení § 316 a § 317 obch. zák.

(jak upozornil odvolací soud); k omezením kladeným obraně samotných dlužníků,

za jejichž pohledávky banka poskytla bankovní záruku, ve vztahu k postupní

smlouvě, srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, jenž je

veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.

K jednotlivým dovolacím námitkám v rovině právní Nejvyšší soud uvádí

následující:

1/ Argumenty ekonomické nevýhodnosti smluvních ujednání, jejichž

prostřednictvím se pozdější úpadkyně zapojila do stabilizačního programu,

zjevně zkreslují ekonomickou podstatu věci a Nejvyšší soud je shledává

nepřiléhavými

Jestliže úpadkyně coby banka, jež je profesionálním poskytovatelem bankovních

služeb, obdržela (při pokusu ozdravit ji) za pohledávky, jejichž vymahatelnost

byla (coby samozřejmý důsledek špatných obchodů banky) i podle dovolatele

značně snížená až nulová, úplatu ve výši jejich nominální hodnoty (1,4

miliardy Kč), s tím, že rozdíl daný (ne)dobytností postoupených pohledávek

vrátí (doplatí) postupníku za několik let (po skončení stabilizačního programu

v říjnu 2004), pak šlo jednoznačně o transakci ekonomicky výhodnou pro pozdější

úpadkyni a (z pohledu užitku poměřovaného obsahem postupní smlouvy) nevýhodnou

pro původní žalobkyni coby postupníka (pozdější úpadkyně takto získala za své

špatné pohledávky možnost po dobu několika let nakládat s penězi ve výši

nominální hodnoty těchto pohledávek a přenést pro tuto dobu zátěž spojenou s

vymáháním špatných pohledávek na postupníka, který věděl, že z postoupených

pohledávek mu zisk nekyne).

2/ Argument tísní, v níž se žalobkyně nacházela, když přijala

podmínky stabilizačního programu, shledává Nejvyšší soud bezcenným již proto,

že v režimu obchodních závazkových vztahů nemá místo (srov. § 267 odst. 2 obch.

zák.).

3/ Argument obsahem článku VI. odst. 2 postupní smlouvy je nepřípadný již

proto, že možnost sjednat si podmínky ručení za dobytnost postoupené pohledávky

připouští ustanovení § 527 odst. 2 obč. zák., přičemž uvedené ujednání z tohoto

rámce nevybočuje (neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona a zjevně

není ani ujednáním nemravným, když jeho podstatou je předpoklad, že pohledávku

postoupenou mu s vědomím obou smluvních stran za nominální cenu, která není

reálná, postupník dále „zpeněží“ za její skutečnou /tržní/ hodnotu).

4/ Podmínka zapojení bank do stabilizačního programu, jež má spočívat ve

výměnách osob ve vrcholovém managementu banky, není nezákonnou, když nemění

ničeho na právu valné hromady či dozorčí rady banky přijmout jiné rozhodnutí a

stabilizačního programu se neúčastnit. Požadavek věřitele, který se rozhodne

ekonomicky podpořit další aktivity krachujícího dlužníka, na změnu managementu,

který dlužníka do této situace přivedl, je ostatně obvyklý, předjímaný i

reorganizačními procesy upravenými dnes v insolvenčním zákoně. Věřitel, který

nevěří tomu, že podpora, kterou dlužníku poskytne, bude managementem dlužníka

využita hospodárně za účelem sanace dlužníkova podnikání, si takovou podmínku

právem a logicky klást může a dlužník je oprávněn se rozhodnout, zda je ochoten

takovou „cenu“ za uvedenou podporu „zaplatit“.

5/ Na platnost bankovních záruk nemá žádný vliv okolnost, že jimi byly

vědomě zajišťovány špatné pohledávky, stejně jako skutečnost, že se banka takto

zavázala bez vědomí dlužníků zajišťovaných pohledávek. O podvodné jednání ve

smyslu § 250 trestního zákona nešlo a bankovní záruky nejsou neplatné ve smyslu

§ 39 obč. zák. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podstata dovolacích námitek i zde

vychází ze zjevně neopodstatněné argumentace o ekonomické nevýhodnosti celé

transakce pro pozdější úpadkyni. (srov. popření této argumentace výše). V této

části ostatně dovolání neobstojí ani v rovině argumentace, jež z porušení norem

trestního automaticky usuzuje na absolutní neplatnost právního úkonu (srov. k

tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, jenž

je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

6/ Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že veškerá ujednání a jejich zajištění, jež

byla předmětem zkoumání soudy nižších stupňů, vedou ze strany žalobkyně jen k

tomu, že se jí (dnes se ztrátami danými tím, že banka je nyní v konkursu a že

žalobkynina pohledávka tam bude podrobena režimu poměrného uspokojení) vrátí

maximálně částka, kterou pozdější úpadkyni poskytla na počátku celé transakce

coby nominální (a tedy zcela nereálnou a pro pozdější úpadkyni výhodnou) úplatu

za špatná aktiva pozdější úpadkyně, což nesvědčí ani o jednání rozporném ze

zásadami poctivého obchodního styku ani o jednání nemravném.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvádí, že

skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází podle obsahu spisu oporu

v provedeném dokazování mají. Ke „skutečnostem“, jejichž opomenutí v této

souvislosti zmiňuje dovolatel, Nejvyšší soud dodává, že dovolatel argumentuje

„vědomostí smluvních stran o tom, že jednají v tísni a že smlouvy jsou

neplatné“, přičemž žádný z těchto argumentů nemá pro věc význam již proto, že

tvrzená tíseň (jak rozebráno výše) se v obchodních závazkových vztazích

nezohledňuje a proto, že žádná z těchto smluv (jak opět rozebráno výše)

neplatná není.

Lze tudíž uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných

dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo;

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 25a odst. 1 ZKV odůvodněn tím, že žalovaný

nebyl s dovoláním úspěšný a žalobkyni právo na náhradu těchto nákladů podle

posledně označeného ustanovení nevzniklo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. ledna 2010

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu