29 Cdo 2055/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně a) M. K., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, PSČ 120 00, a b) J. K., proti žalované Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čsl. Armády 23, PSČ 160 52, identifikační číslo osoby 00063703, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 6, PSČ 110 00, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 83/2008, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 14/2011-103, ve znění usnesení ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 13/2011-101, a usnesení ze dne 6. března 2012, č. j. 11 Co 14/2011-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobkyně a) rozsudek ze dne 24. května 2010, č. j. 14 C 83/2008-57, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s každou ze žalobkyň smlouvu o převodu vlastnického práva k bytovým jednotkám ve výroku specifikovaným.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož usnesení zastupitelstva Městské části Praha 6, jímž žalovaná „vyslovila“ záměr privatizovat dům, ve kterém se nacházejí sporné byty, nelze považovat za veřejný příslib podle § 850 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Navíc, i kdyby tomu tak bylo, mohla jej žalovaná kdykoliv odvolat, a to až do akceptace nabídky. Zastupitelstvo žalované přitom následně rozhodlo o tom, že dům, v němž se nacházejí sporné byty, bude z privatizace „vyřazen“. Ze zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přitom povinnost žalované převést na nájemce vlastnické právo k bytovým jednotkám neplyne. A konečně odvolací soud uzavřel, že k převodu vlastnického práva k bytovým jednotkám nemůže dojít i proto, že dům dosud nebyl prohlášením vlastníka rozdělen na bytové jednotky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkami uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle posledně označeného ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Odvolací soud mimo jiné uzavřel, že k převodu vlastnického práva k bytovým jednotkám nemůže dojít již proto, že dům dosud nebyl prohlášením vlastníka rozdělen na bytové jednotky, a dále, že i kdyby usnesení zastupitelstva bylo možno považovat za veřejný příslib ve smyslu § 850 obč. zák., mohla jej žalovaná kdykoliv (až do akceptace) odvolat. Jelikož uvedené závěry, z nichž každý sám obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka nenapadá, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázek dovolatelkou otevíraných.
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že i bez ohledu na výše řečené by na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemohlo být usuzováno ani z námitky dovolatelky, podle níž usnesení zastupitelstva o privatizaci domu představuje návrh na uzavření smlouvy ve smyslu § 43a obč. zák., který dovolatelka přijala.
Je tomu tak proto, že ani případná správnost této námitky by nemohla vést k úspěchu dovolatelky ve věci; jestliže by smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena dovolatelkou předestíraným způsobem, nemohl by soud vyhovět její žalobě o uložení povinnosti uzavřít tutéž smlouvu. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012 JUDr. Petr Š u k předseda senátu