29 Cdo 2055/2016-103
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v exekuční věci
oprávněného Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti povinným 1/
M. P., a 2/ M. P., oběma zastoupeným JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou,
se sídlem v Klatovech, Randova 204, PSČ 339 01, pro vymožení částky 85.921,26
Kč s příslušenstvím, 69.165,46 Kč s příslušenstvím a 21.089,85 Kč s
příslušenstvím, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního
soudu v Klatovech pod sp. zn. 15 Nc 3150/2008, o dovolání povinných proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2015, č. j. 13 Co
275/2015-80, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Dovolání povinné se zamítá.
[1] Usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. 15 Nc 3150/2008-48, Okresní soud v
Klatovech (dále jen „exekuční soud“ nebo „okresní soud“):
1/ Zastavil exekuci nařízenou usnesením exekučního soudu ze dne 7. března 2008,
č. j. 15 Nc 3150/2008-8 (dále jen „usnesení o nařízení exekuce“), v rozsahu, v
němž byla vedena proti povinnému M. P. (bod I. výroku). 2/ Zamítl návrh povinných, aby nařízená exekuce byla zastavena i vůči povinné
M. P. (bod II. výroku). [2] Exekuční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 7. března 2008 nařídil exekuci na majetek povinných. 2/ Podáním ze dne 23. února 2015 navrhl povinný zastavení exekuce vůči oběma
povinným s poukazem na „rozhodnutí“ (šlo o usnesení) ze dne 4. prosince 2014,
sp. zn. KSPL 20 INS 2156/2009, jímž jej Krajský soud v Plzni (jako insolvenční
soud) osvobodil od placení pohledávek, s tím, že stejně byla osvobozena i
povinná (jeho manželka) coby ručitelka. 3/ Podáním ze dne 17. března 2015 navrhla zastavení exekuce z týchž důvodů
povinná. 4/ Oprávněný (Komerční banka, a. s.) souhlasil se zastavením exekuce vůči
povinnému, nikoli však se zastavením exekuce vůči povinné. 5/ Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. prosince 2014, č. j. KSPL 20 INS
2156/2009-B-37, osvobodil povinného (coby dlužníka) od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek,
k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo i pohledávek věřitelů, kteří je do
insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak mohli a měli učinit. K tomu dodal, že
osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi
pro tyto pohledávky právo postihu. [3] Na výše uvedeném základě exekuční soud – odkazuje na ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a na
ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[4] Usnesením č. j. KSPL 20 INS 2156/2009-B-37 osvobodil Krajský soud v Plzni
povinného od placení zbytku dluhů. Oprávněný předmětnou pohledávku přihlásil do
insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného a tam byla uspokojena jen
zčásti (co do částky 122.160,57 Kč). Osvobození povinného se tak vztahuje na
zbytek pohledávky oprávněného; proto exekuční soud vyhověl návrhu na zastavení
exekuce ohledně povinného. [5] Na povinnou se osvobození od placení zbytku dluhů nevztahuje (bylo uděleno
jen povinnému). Věta: „Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které
měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu.“ znamená, že osvobození
se vztahuje nejen na závazky dlužníka (povinného) vůči věřiteli, ale také na
závazky dlužníka vůči osobám, které ručily za jeho závazky (plnily za dlužníka
z titulu zajištění a nyní by měly vůči němu pohledávku z titulu následného
regresu). Neznamená to však, že by tyto osoby (ručitelé) byly také osvobozeny
od povinnosti plnit věřiteli. [6] K odvolání druhé povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.
října
2015, č. j. 13 Co 275/2015-80, potvrdil usnesení exekučního soudu v bodu II. výroku. [7] Odvolací soud shrnul skutečnosti, jež vyplývají z exekučního spisu,
vycházeje dále z toho, že:
1/ Exekuční soud nařídil exekuci na majetek povinných podle vykonatelného
rozhodnutí okresního soudu ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 11 Ro 1689/2007-56:
- k uspokojení pohledávky oprávněného vůči oběma povinným ve výši 85.921,26 Kč
se specifikovaným úrokem z prodlení,
- k uspokojení pohledávek oprávněného vůči povinnému ve výši 69.165,46 Kč, se
specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výši 21.089,85 Kč, se specifikovaným
úrokem z prodlení,
- k uspokojení pohledávky oprávněného vůči oběma povinným z titulu nákladů
předchozího řízení ve výši 39.295,30 Kč a pro náklady exekuce. 2/ Provedením exekuce pověřil exekuční soud soudního exekutora Mgr. Otakara
Kořínka. 3/ Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci 10. května 2008. 4/ Po zániku funkce soudnímu exekutorovi pověřil exekuční soud provedením
exekuce soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou. 5/ Po zahájení exekuce bylo na majetek povinného zahájeno u Krajského soudu v
Plzni insolvenční řízení, v jehož rámci insolvenční soud usnesením ze dne 12. srpna 2009, č. j. KSPL 20 INS 2156/2009-A-18, schválil oddlužení plněním
splátkového kalendáře, usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. KSPL 20 INS
2156/2009-B-35, vzal na vědomí splnění oddlužení a usnesením č. j. KSPL 20 INS
2156/2009-37 osvobodil povinného od placení zbytku dluhů. [8] Následně odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 212 a § 254 odst. 7 a 8
o. s. ř., z ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a z ustanovení § 414
insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k těmto
závěrům:
[9] Důvod pro zastavení exekuce je dán (vzhledem k usnesení insolvenčního soudu
o osvobození povinného od placení zbytku dluhů) jen vůči povinnému. [10] Ve vztahu k povinné exekuční soud přiléhavě vyložil smysl ustanovení §
414 insolvenčního zákona [potud, že nejde o osvobození ručitele od placení
zbytku dluhu (za dlužníka) vůči věřiteli, nýbrž o osvobození dlužníka od
případného regresního postihu uplatněného vůči němu ručitelem].
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podali oba povinní dovolání namítajíce, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil v tom duchu, že exekuční řízení se zastavuje i vůči povinné.
[12] Konkrétně dovolatelé uvádějí, že insolvenční řízení na majetek povinného
bylo zahájeno podle insolvenčního zákona ve znění, jež nedovolovalo společné
oddlužení manželů (jakkoli je faktem, že praxe insolvenčních soudů takový
koncept následně vytvořila), že podpisem připojeným v souladu s ustanovením §
392 odst. 3 insolvenčního zákona na insolvenčním návrhu povinného se povinná
stala druhým dlužníkem se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími a že
neodpovídá zásadě spravedlivého insolvenčního řízení, aby se jako na
osvobozeného od placení zbytku dluhů pohlíželo jen na povinného, v situaci, kdy
exekucí vymáhaná pohledávka je ve společném jmění manželů.
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna
2013 do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[14] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. [15] Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze
ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
(jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [
shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu)]. [16] Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu potvrzovalo (jen k odvolání
povinné) usnesení exekučního soudu ve výroku, jímž nebylo vyhověno návrhu na
zastavení exekuce vůči povinné. Povinný tak není osobou subjektivně oprávněnou
k podání dovolání, jelikož jeho práv a povinností se napadené usnesení netýká
(vůči němu již byla exekuce pravomocně zastavena). Nejvyšší soud proto dovolání
povinného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn. [17] Dovolání povinné, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §
238a o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., shledává Nejvyšší soud přípustným
podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc
zčásti (co do významu podpisu manžela dlužníka dle § 392 odst. 3 insolvenčního
zákona) nezodpovězenou dovolacím soudem. [18] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [19] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [20] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
exekučního řádu, občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
§ 52 (exekučního řádu)
(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu. (…)
§ 268 (o. s. ř.)
(1) Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
(…)
h/ výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který
rozhodnutí nelze vykonat. § 392 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo
ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat.
Dále musí návrh podepsat i
dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí; to
neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného
společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho
manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova
manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny. (…)
§ 414 (insolvenčního zákona)
(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného
způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od
placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly
uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. (2) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž
pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své
pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. (3) Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby,
které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. (4) Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli,
který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k
zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z
výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení
neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení
insolvenčního řízení. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení
exekučního řádu jak v době podání návrhu na zastavení exekuce, tak v době
vydání napadeného usnesení. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. je
citováno ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném (srov. opět
bod 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.). Ustanovení § 392 odst. 3 insolvenčního zákona v podobě citované výše platilo v době podání
insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (20. dubna
2009). Ustanovení § 414 insolvenčního zákona v podobě citované výše platilo v
době vydání usnesení o osvobození povinného od placení zbytku dluhů (4. prosince 2014). [21] Výkladem ustanovení § 414 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi již dříve zabýval, přičemž dospěl k těmto závěrům:
1/ Institut oddlužení v českém úpadkovém právu je - prostřednictvím příslušných
ustanovení insolvenčního zákona - koncipován pro osobu, jež o tento způsob
řešení svého úpadku může žádat a již insolvenční zákon (zjednodušeně) označuje
(v § 389 odst. 1 insolvenčního zákona) jako „dlužníka, který není
podnikatelem“ (…). Jde o způsob řešení úpadku, který může v konečném výsledku
(při zdárném průběhu celého oddlužení) vést k tomu, že insolvenční soud přizná
dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 insolvenčního zákona), čímž
se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální
obligace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR
6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2/ Rozhodnutí vydané podle § 414 odst.
1 insolvenčního zákona, jímž insolvenční
soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly
uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým
věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto
pohledávky právo postihu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010,
sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2011“)]. 3/ Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od
placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu
nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve
vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka
(R 63/2011). 4/ Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do
insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního
zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu
nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu,
přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014,
uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [22] Ve výše ustaveném judikatorním rámci (z nějž nemá Nejvyšší soud důvod
vybočit ani v poměrech této věci) lze k předmětné věci uvést následující:
[23] Jak plyne již z R 63/2011, osvobození od placení zbytku dluhů přiznané
dlužníku (vůči jeho věřitelům) insolvenčním soudem (v režimu § 414
insolvenčního zákona) nezbavuje osoby, které svým majetkem zajišťují pohledávky
věřitelů vůči dlužníku (např. z titulu zástavního práva nebo ručení) splnit
takovým věřitelům své závazky (dluhy) z titulu takového zajištění. Úprava
obsažená v § 414 odst. 3 insolvenčního zákona znamená jen to, že dlužník je
rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným podle § 414 odst. 1 insolvenčního
zákona osvobozen též od placení pohledávek svým ručitelům a jiným osobám, které
za něj plnily jeho věřitelům na pohledávky zahrnuté do oddlužení (§ 414 odst. 1
insolvenčního zákona) nebo na pohledávky označené v § 414 odst. 2 insolvenčního
zákona, do oddlužení nezahrnuté (srov. opět důvody R 63/2011). Povinná tedy z
titulu svého ručení za závazky (dluhy) povinného coby „insolvenčního“ dlužníka,
nebyla a není osvobozena od splnění svého ručitelského závazku věřiteli
(oprávněnému) jen proto, že „osobnímu“ dlužníku (povinnému) bylo podle § 414
insolvenčního zákona přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, včetně zbytku
dluhu vůči oprávněnému, zajištěnému ručením povinné. [24] Zbývá určit, zda na závěr, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud přiznal
povinnému osvobození od placení zbytku dluhů, nemá stejné účinky vůči povinné,
má nějaký vliv skutečnost, že povinná je (již v době zahájení insolvenčního
řízení na majetek povinného byla) manželkou povinného a podepisující osobou ve
smyslu § 392 odst. 3 insolvenčního zákona.
[25] K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z toho, že povinná je (a v rozhodné době
byla) manželkou povinného, jenž úspěšně prošel oddlužením, jež vyústilo v jeho
osvobození od placení zbytku dluhů, žádné účinky takového osvobození vůči
povinné neplynou (insolvenční zákon s žádnými takovými účinky ani nepočítá). [26] Oproti mínění dovolatelky pak na uvedeném ničeho nemění ani to, že povinná
(jako manželka povinného) připojila na návrh na povolení oddlužení podaný
povinným svůj podpis ve smyslu § 392 odst. 3 insolvenčního zákona (v rozhodném
znění). K tomu budiž poznamenáno, že dovolání nesprávně hovoří o podpisu „na
insolvenčním návrhu povinného“. Bez zřetele k tomu, že v dané věci spojil
povinný (coby dlužník) svůj insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení
(srov. v insolvenčním rejstříku A-1), se i z dikce § 392 insolvenčního zákona
(v rozhodném znění) jednoznačně podává, že úředně ověřený podpis „dlužníkova
manžela“, s jeho výslovným prohlášením „že s povolením oddlužení souhlasí“ (§
392 odst. 3 věta druhá a třetí insolvenčního zákona) byl (s výjimkou případů,
kdy oddlužením nemohl být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění
manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a
nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela)
obligatorní náležitostí „návrhu na povolení oddlužení“, nikoli obligatorní
náležitostí „insolvenčního návrhu“; k tomu, že jde o dva procesní úkony, byť
spojené do jednoho podání, srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna
2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněné pod číslem 88/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. [27] Již z toho, že podpis manžela dlužníka byl vyžadován pro „návrh na
povolení oddlužení“ a nikoli pro „insolvenční návrh“ (jenž je podáním, kterým
se zahajuje insolvenční řízení), vyplývá, že s tímto podpisem nejsou spojeny
účinky, z nichž by bylo lze dovodit, že dlužníkův manžel se stává (aniž by sám
podal insolvenční návrh) dalším účastníkem řízení vedle dlužníka
(spoludlužníkem). [28] Smysl prohlášení, kterým má dlužníkův manžel opatřit dlužníkův návrh na
povolení oddlužení, a úředně ověřeného podpisu dlužníkova manžela, který měl
být připojen k onomu prohlášení, se podává již z výčtu předpokladů, při jejichž
souběžném splnění není manželovo prohlášení a podpis vyžadováno (srov. § 392
odst. 3 větu druhou část věty za středníkem insolvenčního zákona v rozhodném
znění). Tkví v tom, aby tam, kde manželé dosud fungovali v rámci společného
hospodaření a plnění vzájemné vyživovací povinnosti, respektive svých dalších
zákonných vyživovacích povinností (především k nezaopatřeným dětem), jako jedna
společná ekonomická jednotka, dal dlužníkův manžel výslovným prohlášením
stvrzeným úředně ověřeným podpisem najevo, že s oddlužením svého manžela
souhlasí, ačkoliv omezení kladená na dlužníka zřejmě budou mít vliv na (rozsah)
plnění jeho vyživovacích povinností a ačkoliv mohou mít vliv na rozsah a trvání
nevypořádaného společného jmění manželů (např. tehdy, rozhodnou-li se věřitelé
pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka).
[29] To, že podpis ve smyslu § 392 odst. 3 insolvenčního zákona (v rozhodném
znění) nečiní z dlužníkova manžela osobu, pro niž platí účinky osvobození
přiznaného dlužníku, je ostatně patrno též z důvodové zprávy k vládnímu návrhu
novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu
České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0
[přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů]. Jde o novelu, kterou
byl s účinnosti od 1. ledna 2014 zaveden institut společného oddlužení manželů
a kterou byl (i proto) opuštěn požadavek manželova prohlášení a úředně
ověřeného podpisu na dlužníkově návrhu na povolení oddlužení. V obecné části
důvodné zprávy (Společné oddlužení manželů) se k dosavadní úpravě výslovně
uvádí, že:
„Nelze přehlédnout, že manžel dlužníka není účastníkem insolvenčního řízení a
ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona upravuje oddlužení dlužníka,
nikoli dalších osob. V případě, že návrh na oddlužení podá pouze jeden z
manželů, je naprosto běžnou praxí, že se přihlašují pouze věřitelé, kteří
uzavřeli s tímto manželem závazkový vztah, nikoliv však věřitelé, kteří
závazkový vztah uzavřeli s druhým z manželů. Došlo-li by i přesto k oddlužení
druhého manžela, šlo by to jistě na úkor práv jeho věřitelů“. K tomu se dále tamtéž argumentuje závěry obsaženými v R 63/2011. [30] Lze tedy shrnout, že skutečnost, že manžel „insolvenčního“ dlužníka
opatřil dlužníkův návrh na povolení oddlužení v souladu s ustanovením § 392
odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) úředně
ověřeným podpisem stvrzujícím jeho výslovné prohlášení, že s povolením
oddlužení souhlasí, z něj nečiní osobu, pro niž platí účinky osvobození od
placení zbytku dluhů přiznaného insolvenčním soudem dlužníku podle § 414
insolvenčního zákona. [31] Ostatně, i tam, kde v době do 31. prosince 2013 praxe některých
insolvenčních soudů inklinovala k závěru, že manžel dlužníka, který v návrhu na
povolení oddlužení podaném dlužníkem učinil příslušné prohlášení, které opatřil
úředně ověřeným podpisem (§ 392 odst. 3 věta druhá a třetí insolvenčního zákona
v rozhodném znění), má být v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka
pokládán za dalšího účastníka řízení (za „spoludlužníka“), by odpověď na
otázku, komu bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, plynula z
rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 414 insolvenčního zákona (z
jeho výrokové části). V daném případě není žádných pochyb o tom, že usnesení
insolvenčního soudu ze dne 4. prosince 2014 svým výrokem (jemuž plně odpovídá i
odůvodnění) přiznává osvobození od placení zbytku dluhů pouze povinnému (výrok
usnesení přiznává osvobození „dlužníku“ a jako „dlužníka“ označuje záhlaví
usnesení pouze povinného).
K tomu budiž pro úplnost dodáno, že podle údajů z
insolvenčního rejstříku povinný ani nikdo jiný o to, aby osvobození bylo
přiznáno i jeho manželce nežádal (srov. návrh povinného na přiznání osvobození
od placení zbytku dluhů, B-36). Přisuzovat usnesení insolvenčního soudu ze dne
4. prosince 2014 jiný (širší) význam, než který podle svého obsahu má, v
exekučním řízení možné není. [32] Rovněž jen „pro úplnost“ zbývá dodat, že dovolatelčin argument, podle
kterého je exekucí vymáhaná pohledávka ve společném jmění manželů, žádný
samostatný význam nemá. Již v rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo
32/2013, uveřejněném pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud ozřejmil, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o
úvěru nebo smlouvu o půjčce, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu
společného jmění manželů v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. prosince
2013 za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i
když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem,
který tvoří společné jmění manželů. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči
(obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána
pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy
nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního
řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. [33] Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání povinné zamítl jako neopodstatněné (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). [34] O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. exekučního řádu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda
senátu