I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 7 Cm 355/2012-64, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. října 2012, č. j. 7 Cm 355/2012-28, jímž (mimo jiné) uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (s tehdejší obchodní firmou ZUQ Czech, s. r. o.) částku 668.013,- Kč s 6% úrokem od 9. dubna 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu
2.226,71 Kč. Dále označený směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení a žalovaným (nově) uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 95.328,90 Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 5 Cmo 351/2014-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve znění, že „směnečný platební rozkaz (…) se v rozsahu směnečného penízu 668.013,- Kč spolu se 6% úrokem od 9. dubna 2011 do zaplacení ponechává v platnosti“ vůči žalovaným a druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné k řešení otázek (ne)určitosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, (ne)provedení navrhovaných důkazů soudy nižších stupňů a hodnocení důkazů. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhé žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelkou zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník [srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“)]. 2) Za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (viz rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 30/2011). Vzhledem k neurčitosti (kauzálních) námitek druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu je řešení otázek (ne)provedení navržených důkazů a (ne)správnosti hodnocení soudy provedených důkazů (týkajících se kauzy směnky) právně nevýznamné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu