29 Cdo 2064/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr.
Miroslava Galluse v právní věci žalobce: L. O.K. F., spol. s. r. o., zast.
advokátem, proti žalovanému: D., spol. s. r. o., zast. advokátkou, o
ochranu proti jednání nekalé soutěže, k dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. 3 Cmo 66/99 -
75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12.
1998, č.j. 22 Cm 249/95 - 49 uložil žalovanému povinnost uveřejnit v inzertní
části H. novin na své náklady omluvný inzerát předepsaného znění (bod I.
výroku) a povinnost zaplatit žalobci na přiměřeném zadostiučiněním
částku Kč 500.000,- (bod II. výroku), přičemž ve zbytku nároku na přiměřené
zadostiučinění žalobu zamítl (bod III. výroku).Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení a vrácení přeplatku soudního poplatku (body IV. a V. výroku).
Žalobní návrh žalobce na uveřejnění omluvného inzerátu
a na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích posoudil soud prvního
stupně co do základu jako důvodný, neboť jednání žalovaného
spočívající v uveřejnění inzerátu v H. novinách dne 17. 6. 1994 s výzvou všem
věřitelům žalobce ke společnému postupu při vymáhání pohledávek a k podání
návrhu na konkursní řízení, učiněným žalovaným pro jeho neuspokojenou
pohledávku na zaplacení ceny díla za žalobcem ze smlouvy o
dílo ze dne 22. 10. 1992, naplňuje všechny znaky tzv. generální
klauzule podle ust. § 44 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že se
žalovaný vůči žalobci dopustil zlehčování podle ust. § 50 téhož zákona. Proto
soud prvního stupně poskytl podle ust. § 53 obchodního zákoníku žalobci právní
ochranu, přičemž s ohledem na okolnosti případu považoval za postačující k
reparaci újmy vzniklé žalobci jediné uveřejnění omluvného inzerátu a zaplacení
poloviny žalobcem požadované finanční satisfakce.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného shora označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci
samé, označených jako I. a II. tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a po doplnění dokazování a
dalších skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že i bez
ohledu na neprokázanost vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce, která měla
být přiměřeným zadostiučiněním nahrazena, nedošlo k vytýkanému jednání
žalovaného v rámci hospodářské soutěže. Odvolací soud považoval za nesporné, že
účastníci byli smluvními stranami smlouvy o dílo, podle níž se žalovaný zavázal
pro žalobce realizovat výstavbu skladové haly v L. n. L. a že v souvislosti s
ukončením a předáním díla oba účastníci proti sobě uplatnili nároky ve značném
finančním rozsahu.
Odvolací soud měl dále za prokázané, že podaným inzerátem sledoval žalovaný
řešení své pohledávky vzniklé mu ze smlouvy o dílo. I když v rozhodném období
se předmět činnosti účastníků v činnosti „koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej\" překrýval, bylo to podle odvolacího soudu nerozhodné, neboť
z tohoto předmětu činnosti střet na trhu ani tvrzen nebyl a je zcela
jednoznačné, že oproti žalobci, který se na trhu právě v uvedeném oboru
podnikání nerealizuje, žalovaný byl a je subjektem na trhu zcela odlišném - na
trhu nabídky dodávek stavebních prací a s tím souvisejících projektových
prací. Podle odvolacího soudu nelze nijak dovodit, že by snad
mezi účastníky vznikl jakýkoliv vztah hospodářské soutěže a že by jejich
jednání bylo vedeno soutěžním úmyslem. I když odvolací soud zastává nikoli úzký
výklad pojmu soutěžitel či účastník hospodářské soutěže, nelze tento výklad
natolik rozšiřovat, že by tím byl popírán význam dalších právních úprav
zejm. ust. § 19b občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího
soudu ust. § 44 odst. 1 a ust. § 50 obchodního zákoníku lze aplikovat jen v
případě, kdy předmět sporu je dán, vyplývá a má svůj původ v soutěžním vztahu
účastníků, o který však mezi účastníky v daném případě nešlo.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v daném případě otištění
inzerátu nelze považovat za jednání učiněné soutěžitelem (jak je nutným
předpokladem pro jednání dle § 50 obchodního zákoníku) a jednání
učiněné v hospodářské soutěži (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Schází tak
podle odvolacího soudu jedna ze základních podmínek pro hodnocení jednání
žalovaného jako jednání nekalé soutěže a nelze proto žalobě o nároku podle ust.
§ 53 obchodního zákoníku vyhovět.
Dovoláním ze dne 20. 7. 2000 doplněným podáním ze dne 18. 8. 2000 napadl
žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání
spatřoval v naplnění podmínek ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., za dovolací
důvod označil důvod uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Vznesl výhrady k tomu, jak odvolací soud posoudil účel a dopad
inzerátu uveřejněného žalovaným a zdůraznil „klíčové faktory\", ke kterým bylo
třeba přihlédnout při posouzení jeho nároku na poskytnutí zadostiučinění. Dále
dovolatel projevil zásadní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že
otištění inzerátu nelze považovat za jednání učiněné soutěžitelem a za
jednání učiněné v hospodářské soutěži. Dovozoval, že z hlediska ust. § 41
obchodního zákoníku je soutěžitelem každý účastník hospodářské soutěže bez
ohledu na to, zda jeho předmět podnikání je shodný nebo zaměnitelný s předmětem
toho, komu způsobí svým jednáním újmu, nebo toho, kdo jemu újmu způsobil. Podle
dovolatele může být žalovaným i přímý nesoutěžitel, tedy osoba bez jakéhokoli
vlastního soutěžitelského vztahu k žalobci. Konečně dovolatel poukazoval na
existenci dalších znaků, jimiž vymezuje nekalou soutěž ust. § 44 odst. 1
obchodního zákoníku (tzv. generální klauzule) a které byly jednáním žalovaného
naplněny (rozpor s dobrými mravy a způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům
nebo spotřebitelům). Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání bylo podáno za podmínek a s náležitostmi
stanovenými v ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu
ve znění platném do 31. 12. 2000 s ohledem na část 12, hlavu I., bod 17. zák.
č. 30/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (dále jen „o. s. ř.\"), a že je
přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Nejvyšší soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (ust. § 242 odst.
1 o. s. ř.), přičemž nejprve zkoumal, zda řízení před soudy obou
stupňů netrpělo vadami uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., resp. jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle
ust. § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Existenci takových vad řízení z obsahu spisu Nejvyšší
soud neshledal a dovolatel je ani netvrdil.
111
Při své další přezkumné činnosti byl Nejvyšší soud vázán důvody uplatněnými v
dovolání (§ 242 odst. 3, věta prvá, o. s. ř.). Dovolatel podal dovolání jen pro
důvod uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který je naplněn pouze v
případě, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolací soud může proto přezkoumávat jen takové právní posouzení, na
kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Otázkami, na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, se dovolací soud nemůže zabývat ani v případě, že
jde o otázky významné pro posouzení věci.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že nejsou splněny základní
podmínky pro hodnocení jednání žalovaného jako jednání nekalé soutěže, neboť
otištění inzerátu v daném případě nelze považovat ani za jednání učiněné
soutěžitelem, ani za jednání učiněné v hospodářské soutěži. Proto se dovolací
soud mohl při své přezkumné činnosti zabývat z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pouze těmi námitkami
dovolatele, kterými napadl právě toto právní posouzení odvolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil případně nesprávně aplikoval.
Podle ust. § 44 odst. 1 obchodního zákoníku nekalou soutěží je jednání v
hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé
přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Podle ust. § 50 odst. 1 obchodního zákoníku zlehčováním je jednání, jímž
soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného
soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivých
údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou
způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li
soutěžitel k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana).
Z těchto ustanovení jednoznačně a nepochybně vyplývá, že jedním ze základních
znaků nekalé soutěže je jednání v hospodářské soutěži a že k naplnění skutkové
podstaty zlehčování může dojít jen ve vztahu mezi soutěžiteli.
I když obchodní zákoník pojem „hospodářské soutěže\" nedefinuje a ani nijak
blíže nevymezuje, lze s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, jakož i ke snaze
o jeho užší či širší vymezení v právní vědě a v odborné literatuře usoudit, že
vztah hospodářské soutěže v určité, okruhem subjektů omezené a pro jejich
činnost specifické části trhu předpokládá existenci společné konkurenční
oblasti (shodný nebo obdobný předmět činnosti, okruh zákazníků, účelové určení
odlišných produktů), v níž nebo pro níž může dojít ke střetu na trhu, přičemž
jednání účastníků hospodářské soutěže je vedeno soutěžním záměrem (úmyslem).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že i když předmět činnosti účastníků se
částečně překrýval (koupě zboží za účelem dalšího prodeje), nedošlo z něj ke
střetu na trhu, že žalovaný byl a je z hlediska oboru podnikání subjektem na
trhu zcela odlišným, že jednání žalovaného nebylo vedeno soutěžním úmyslem a že
z těchto důvodů nelze dovodit, že předmět sporu má svůj původ v soutěžním
vztahu stran jako účastníků hospodářské soutěže, nelze takovému právnímu
posouzení vytknout žádné pochybení z hlediska aplikace ust. § 44 odst. 1
obchodního zákoníku. Naopak, Nejvyšší soud se s těmito právními závěry
odvolacího soudu plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud považuje za správný též závěr odvolacího soudu o tom, že otištění
předmětného inzerátu žalovaným nelze považovat za jednání učiněné soutěžitelem
ve smyslu ust. § 50 obchodního zákoníku. Pojem soutěžitele obchodní zákoník
rovněž nevymezuje (na rozdíl od definice v dřívější právní úpravě
uvedené v ust. § 46 odst. 1 zák. č. 111/1927 Sb. Z. a N., podle kterého
soutěžitelem rozumí se každý podnikatel, jenž vyrábí nebo prodává zboží téhož
nebo podobného druhu nebo vůbec je podnikově činným ve stejném nebo podobném
oboru hospodářském), nicméně ani za použití širšího výkladu tohoto pojmu
(který, jak sám v odůvodnění rozsudku uvedl, odvolací soud zastává), nelze
dovodit, že by jednání žalovaného při otištění inzerátu bylo vedeno soutěžním
záměrem s cílem zvýhodnit sebe a naopak poškodit žalobce v
jejich postavení jako účastníků soutěže v konkrétní části trhu.
Protože odvolací soud na zjištěný skutkový stav použil správný právní předpis,
který správně vyložil a aplikoval, musel Nejvyšší soud uzavřít, že dovolatelem
uplatněný dovolací důvod podle sut. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl
naplněn.
Nejvyšší soud došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné a proto dovolání podle ust. § 234b odst. 1 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn v ust. § 142 odst. 1 o. s.
ř. ve spojení s ust. § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.
s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 8. srpna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
112
předseda senátu