29 Cdo 2068/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve
věci navrhovatelky Ž., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, za
účasti M. T., zastoupeného JUDr. L. Š. ml., advokátem, o zaplacení 60.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 186/2006, o
dovolání M. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009,
č.j. 5 Cmo 510/2008-71, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2009, č.j. 5 Cmo
510/2008-71, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č.j. 18
Cm 186/2006-57, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č.j. 18 Cm 186/2006-57, kterým
tento soud zavázal M. T. k zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
Dle zjištěného skutkového stavu navrhovatelka převedla smlouvou o
převodu části obchodního podílu ze dne 21. ledna 2003 na M. T. část svého
obchodního podílu ve společnosti A. S., s. r. o., a to za cenu 60.000,- Kč.
Jmenovaný sjednanou cenu neuhradil a v průběhu řízení před soudem prvního
stupně podáním ze dne 6. října 2008 jednostranně započetl proti uplatněné
pohledávce svou pohledávku za navrhovatelkou ve výši 76.356,50 Kč; současně
však uvedl, že se jedná pouze o procesní obranu a nikoliv o vzájemný návrh.
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že podáním ze dne 6. října 2008
nedošlo k započtení vzájemných pohledávek účastníků, neboť námitku započtení ve
smyslu
§ 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), lze
uplatnit pouze ve sporném řízení – v projednávané věci se však s ohledem na § 9
odst. 3 písm. g/ o. s. ř.
a § 200e o. s. ř. jedná o řízení nesporné.
M. T. napadl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatňuje
přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož řízení o zaplacení ceny za
převod obchodního podílu je nesporným řízením. Namítá, že ustanovení § 9 odst.
3 písm. g/ o. s. ř. upravuje nesporná řízení týkající se vnitřních poměrů
obchodních společností a družstev,
o něž v projednávané věci nejde. Nárok na zaplacení ceny za převod obchodního
podílu je třeba – dle názoru dovolatele – projednat zásadně ve sporném řízení.
Namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť s ohledem na § 9
odst. 3 písm. r/ bod 6 o. s. ř. byl pro rozhodnutí ve věci věcně příslušným
okresní soud.
Zpochybňuje rovněž závěr, že v řízení vedeném podle § 200e o. s. ř.
nelze uplatnit kompenzační námitku. Uvádí, že účastník nemůže být zbaven
možnosti uplatnit obranu
ve formě započtení ani v tomto řízení, neboť v opačném případě by bylo možno
dospět k absurdnímu závěru, že účastník se nemůže v rámci nesporného řízení
ubránit prostou námitkou zaplacení pohledávky – se zaplacením pohledávky i
jejím započtením jsou totiž spojeny totožné následky.
Dovolatel navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že z ustanovení § 120 odst. 2 ve spojení s §
200e o. s. ř. – navzdory mínění dovolatele – jednoznačně vyplývá, že řízení o
zaplacení ceny za převod obchodního podílu [jakožto řízení, jehož předmětem je
„...vztah ze smlouvy, jíž se převádí podíl společníka (členská práva a
povinnosti)...“ – srov. § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.] – je
z procesního hlediska tzv. řízením nesporným. K projednání tohoto nároku jsou v
prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. O otázku zásadního právního
významu, jež by mohla založit přípustnost dovolání, proto nejde.
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává – a potud má dovolání
za přípustné – v posouzení otázky, zda v řízení o zaplacení ceny za převod
obchodního podílu může účastník řízení uplatnit formou obrany proti peněžitému
nároku navrhovatele k započtení svou pohledávku za navrhovatelem.
Bezvýjimečně formulovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož v nesporném řízení
nelze vznést námitku započtení ve smyslu § 98 o. s. ř., neboť dané ustanovení
lze použít pouze v řízení sporném, není správný.
Podle ustanovení § 98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž
proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje,
aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový
projev jen jako obranu proti návrhu.
Ačkoliv pouhým gramatickým výkladem ustanovení § 98 o. s. ř. by bylo možno –
s ohledem na použité výrazy žalobce a žalovaný – dovodit, že se vztahuje toliko
na tzv. řízení sporná, systematickým a logickým výkladem lze dospět k závěru,
že tomu tak vždy není.
Z ustanovení § 200e odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. b/, d/, e/, f/ a g/ o. s. ř.
plyne,
že v některých řízeních podléhajících označeným ustanovením, je jejich
předmětem zaplacení určité peněžité částky, jehož se domáhá navrhovatel vůči
dalším(u) účastníkům (účastníku). Jenom z pouhého zařazení těchto řízení do
režimu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. není možné dovozovat, že jejich
účastníci mají – ve srovnání s řízením sporným – omezené možnosti obrany proti
návrhem uplatněnému peněžitému nároku.
Může-li účastník v řízení řídícím se ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř., v němž
jde
o zaplacení peněžité pohledávky (jako je tomu v projednávané věci) přivodit
zánik v řízení uplatňované pohledávky projevem vůle směřujícím k započtení
učiněným mimo řízení (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a
následně uplatnit v řízení námitku zániku návrhem uplatněného nároku v důsledku
započtení, není důvodu, aby nemohl uplatnit obranu proti návrhu bez dalšího i
formou námitky započtení ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za
převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je
uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto obranou
zabývat.
Protože – co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá – není právní
posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. b/
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu