29 Cdo 2089/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. J. B., B)
J. P., C) Ing. R. H., proti žalovaným 1) P. Č., 2) Ing. M. C., o 495 094,80 Kč
s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 12/98, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
března 2000, č. j. 25 Co 456/99 - 57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. ledna 1999, č. j. 10 C 12/98 -
26, uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 495 094,80
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně od 5. prosince 1997 do
zaplacení a zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel ze zjištění, že
žalovaní platně uzavřeli se žalobci dne 3. dubna 1995 smlouvu o nájmu
nebytových prostor jako jednotlivé fyzické osoby, nikoliv jako členové sdružení
P. - P. m. c. a dospěl k závěru, že žalovaní jsou za závazky z této smlouvy
odpovědni společně a nerozdílně podle ust. § 511 odst. 1 obč. zák., neboť
solidární odpovědnost za závazky byla dohodnuta v čl. 9. 5 smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 25 Co 456/99 -
57 ve vyhovujícím výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve
výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím,
že žalovaní jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zamítl návrh
druhého žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně ve věci samé a dospěl ke stejnému právnímu závěru, že
předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřeli žalovaní ve
vztahu k žalobcům jako fyzické osoby, které odpovídají za závazky a
povinnosti vyplývající z této smlouvy společně a nerozdílně. Pro danou věc je
zcela nerozhodné, že žalovaní uzavřeli 14. února 1994 smlouvu o sdružení
a že druhý žalovaný ze sdružení dne 24. února 1996 vystoupil, neboť nájemní
smlouva ani nemohla být platně uzavřena se sdružením, protože sdružení podle
ust. § 829 odst. 2 obč. zák. nemají způsobilost k právům a povinnostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., a dovolává se důvodů
stanovených v ust. § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., a sice že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Poukazuje, že oba žalovaní uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových
prostor jakožto nájemci sice jako fyzické osoby, ale za účelem splnění předmětu
smlouvy o sdružení, protože jinak ani učinit nemohli, když podle ust. §
829 odst. 2 obč. zák. sdružení nemá způsobilost k právním úkonům. Otázku
zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, že odpovědnost ze smlouvy
o nájmu nebytových prostor byla řešena bez vztahu k uzavřené smlouvě
o sdružení a že účastník sdružení nemůže odpovídat za závazky vzniklé po datu
jeho skončení účasti ve sdružení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. projednal věc bez jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději
před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit
správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z toho, že podle jeho názoru je
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu a v dovolání
mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí
odvolacího soudu vychází. Dovolatel podrobuje kritice právní posouzení věci
odvolacím soudem, přičemž však vychází z odlišných skutkových závěrů než
odvolací soud (dovolatel činí své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje
i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Nesouhlasí
tedy se skutkovými závěry odvolacího soudu, neboť odvolací soud při právním
posouzení věci vycházel ze skutkových závěrů jiných. Skutečnost, že rozhodnutí
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale sama o sobě nezakládá
přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího
soudu v řešení konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby
dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice
možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní
otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní
otázky je nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné
otázky by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem dne 30. 3.
2000 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání, přičemž otázku zásadního právního
významu spatřoval v tom, \" že nemůže být zavázán ten, kdo v době vzniku dluhu
nebyl již členem Sdružení a dále to, že druhý žalovaný svůj dluh kvalifikovaně
uznal\".
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že řešení právní otázky, tak jak
ji dovolatel formuloval, nemá pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této
otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud neřešil otázku
právního vztahu, který vznikl ze smlouvy o sdružení podle ust. § 829 a násl.
obč. zák., nýbrž v souvislosti s uplatněným nárokem práva a povinnosti vzniklé
ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřel dovolatel a první
žalovaný na straně jedné, jako nájemce, s žalobci na straně druhé, jako
pronajímatel podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, v platném znění.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedospěl k závěru, že v dovolání uvedená
právní otázka má zásadní právní význam, není dovolání přípustné. Přípustnost
dovolání nebyla shledána ani z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 239 odst. 2, § 243b odst. 4 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že
dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s.
ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu, neboť dovolatel
způsobil, že dovolání bylo odmítnuto a žalobcům podle spisu žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová