29 Cdo 2105/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce J.
T., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti žalovanému JUDr. P. P.,
advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. K., o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm
464/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, se odmítá.
II. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
4. května 2006, č. j. 15 Cmo 51/2006-29, ve věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 13 Cm 464/2005-17, Krajský soud v
Českých Budějovicích na základě žaloby J. T., směřující proti žalovanému
správci konkursní podstaty úpadce Z. K., určil, že pohledávka žalobce vůči
úpadci ve výši 650.000,- Kč je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil dne 22. června 2001 konkurs na
majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
2/ Žalobce (jako zástavní dlužník) uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem v jeho vlastnictví, zapsaným na listu vlastnictví číslo 389 v
katastrálním území P. v obci P., konkrétně k domu číslo popisné 6 na stavební
parcele číslo 11 a ke stavební parcele číslo 11 (dále též jen „zastavené
nemovitosti“). Na tomto základě byly nemovitosti zatíženy zástavním právem k
zajištění pohledávky Č. o. b. a. s. (zástavní věřitelky) vůči pozdějšímu
úpadci.
3/ Žalovaný po řádné výzvě sepsal zastavené nemovitosti do konkursní podstaty
úpadce postupem podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a to ke dni 23. září 2001, vzhledem k tomu, že
žalobce do té doby neuhradil zajištěnou pohledávku ani nesložil cenu zástavy.
4/ Zajištěná pohledávka zástavní věřitelky byla v konkursu vedeném na majetek
úpadce zjištěna s právem na oddělené uspokojení.
5/ První přezkumné jednání v konkursní věci úpadce se konalo 5. září 2001.
6/ Žalovaný zpeněžil zastavené nemovitosti veřejnou dražbou dne 19. října 2004
za částku 650.000,- Kč. V této veřejné dražbě byla zpeněžena také další
nemovitost ve vlastnictví žalobce (zahrada parcelní číslo 10/2, zapsaná na
stejném listu vlastnictví jako zastavené nemovitosti), na které nevázlo
zástavní právo a která nebyla ani sepsána do konkursní podstaty úpadce.
7/ Žalobce přihláškou ze dne 2. března 2005 doručenou soudu 3. března 2005
přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ve výši 650.000,-
Kč, jako pohledávku druhé třídy, opírající se o zpeněžení zastavených
nemovitostí.
8/ Žalovaný nezařadil žalobcem přihlášenou pohledávku do seznamu přihlášených
pohledávek a dopisem ze dne 4. dubna 2005, doručeným zástupci žalobce 7. dubna
2005 vyrozuměl žalobce, že jeho přihláška byla podána později než 2 měsíce od
prvního přezkumného jednání.
Na tomto základě soud dospěl k závěru, že žalobce se o skutečné výši své
pohledávky vůči úpadci dozvěděl teprve po provedené dražbě a tuto dne 3.
března 2005 přihlásil do konkursní podstaty.
Postup správce konkursní podstaty, který žalobcovu pohledávku nepřezkoumal „ani
pro ni nenařídil zvláštní přezkumné jednání“ (ačkoliv věděl, že výše pohledávky
byla žalobci známa až od 24. října 2004 a ačkoliv tak v souladu s ustanovením §
22 odst. 1 ZKV mohl učinit), nepokládal soud za správný. Měl totiž za to, že v
tomto případě nelze uplatnit zákonnou dvouměsíční lhůtu počítanou od prvního
přezkumného jednání, jelikož „nemovitost zástavního věřitele“ (jde o chybu,
správně má jít o „nemovitost zástavního dlužníka“) se zapisuje do konkursní
podstaty až po uplynutí třicetidenní lhůty počítané od doručení výzvy správce
konkursní podstaty.
Soud dodal, že si je vědom toho, že po novele zákona o konkursu a vyrovnání
(míněna novela provedená s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.)
již na zástavní dlužníky není pamatováno v zákoně a samotné doplnění do
odstavce 4 (zjevně míněn § 20 odst. 4 ZKV) s odkazem na § 27 odst. 5 ZKV neřeší
věc po novele komplexně jako například u společného jmění manželů. Nabízející
se konstrukce, podle které „pokud si zástavní dlužník v zákonné lhůtě
nepřihlásí svou pohledávku jako podmíněnou, lhůta mu ze zákona zanikne“, je
podle názoru soudu neadekvátní a neodpovídá skutečnému zákonnému průběhu
konkursu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o soudním poplatku
(třetí výrok).
Odvolací soud - vycházeje z téhož skutkového stavu - dospěl k odlišnému
právnímu posouzení věci.
Na rozdíl od soudu prvního stupně měl totiž ve věci za plně aplikovatelné
ustanovení § 20 odst. 4 ZKV.
Toto ustanovení podle odvolacího soudu ukládá povinnost přihlásit včas i ty
pohledávky, které vzniknou teprve po prohlášení konkursu, jestliže již před
prohlášením konkursu byl založen a platně existoval závazkový vztah, z něhož
věřiteli dosud nevzniklo právo na plnění.
V posuzované věci byl žalobce vzhledem k zástavnímu právu zřízenému před
prohlášením konkursu osobou, jejíž věci zajišťují pohledávku odděleného
věřitele. Proto měl svou podmíněnou pohledávku (která vznikla zpeněžením jeho
nemovitostí v konkursu) včas přihlásit do konkursu, aby v něm mohla být
případně uspokojena. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a svou podmíněnou
pohledávku přihlásil později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání,
nelze k takto přihlášené pohledávce dle ustanovení § 22 odst. 2 ZKV přihlížet.
Byly-li v konkursu zpeněženy i nemovitosti ve vlastnictví žalobce nesepsané do
konkursní podstaty (výše označená zahrada), nepatří výtěžek jejich zpeněžení do
konkursní podstaty a žalobce má právo jeho vydání, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl svou
pohledávku přihlásit podle § 20 odst. 4 ZKV jako pohledávku podmíněnou a
jelikož tak neučinil do dvou měsíců od konání přezkumného jednání, nelze k jeho
pohledávce s ohledem na ustanovení § 22 odst. 2 ZKV přihlížet a trvá na
správnosti závěrů soudu prvního stupně, podle nichž je nutné pohledávku, jejíž
vznik se opírá o sepis zajištění do podstaty, „nutno zařadit do podstaty
kdykoli“.
Dle dovolatele je třeba vycházet z obecných předpisů, podle kterých mu vzniká
právo na regres vůči úpadci okamžikem, kdy za něj dobrovolně či nuceně plnil,
což se stalo den po vydražení (zastavených nemovitostí). Správce konkursní
podstaty je tak povinen sepsat dovolatelovu pohledávku do konkursní podstaty
automaticky (je povinen považovat ji za přihlášenou). V této své argumentaci
žalobce odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn.
29 Odo 782/2003“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem
30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 30/2007“).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v „celém rozsahu“, tedy i
ve druhém výroku o nákladech řízení a ve třetím výroku o soudním poplatku; v
této části je dovolání objektivně nepřípustné (není přípustné podle žádného z
ustanovení, jež přicházejí v úvahu); Nejvyšší soud je proto v této části bez
dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s.
ř.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV přihlásit lze i pohledávku vázanou na
podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci
vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují
své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují
pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci.
Dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Podle ustanovení § 22 ZKV, jestliže je to možné, přezkoumá správce i přihlášky
došlé po přihlašovací lhůtě; jinak pro ně soud nařídí zvláštní přezkumné
jednání. Konkursní věřitelé pohledávek přezkoumávaných při zvláštním přezkumném
jednání nemohou popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávek přezkoumaných při
předchozích přezkumných jednáních. Ustanovení § 21 odst. 3 platí obdobně
(odstavec 1). K pohledávkám, které jsou přihlášeny později než dva měsíce od
prvního přezkumného jednání, se nepřihlíží. Takto přihlášené pohledávky nemají
účinky podle § 20 odst. 8; o tom, správce vyrozumí věřitele, který opožděnou
přihlášku podal (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v
době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 31. prosince 2007 nedoznala
změn.
Zástavní právo má subsidiární a akcesorickou povahu.
Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení
pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka
nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem.
Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li
platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (shodně srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že
zástavní věřitel má pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce
odpovídá na straně dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo
jen dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí zástavou“).
Jinak řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli
osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může
vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení
peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku
sloužícího jako zástava). V právní teorii srov. k tomu např. Bureš, J. -
Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997,
str. 16 a 17, a v rozhodovací praxi soudů rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné
pod čísly 18/2006 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Na obecném závěru, že zajištěná pohledávka zástavního věřitele je (nadále
zůstává) peněžitou pohledávkou i ve vztahu k zástavnímu dlužníku, jenž není
osobním dlužníkem a který za splnění této pohledávky „ručí“ (jen) zástavou,
ničeho nemění ani skutečnost, že platná právní úprava umožňuje zástavnímu
věřiteli realizaci zástavního práva v exekuci i na základě jiného exekučního
titulu, než je exekuční titul ukládající zástavnímu dlužníku zaplacení peněžité
částky (srov. § 258 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Závazek uspokojit konkrétní pohledávku věřitele (splatit dluh), neučiní-li tak
dlužník sám, tudíž vzniká i zástavnímu dlužníku (odlišnému od dlužníka
osobního), avšak s omezením, podle kterého se zástavní věřitel může domáhat
uspokojení zajištěné pohledávky jen z výtěžku prodeje zástavy.
Není-li pro tento případ mezi zástavním dlužníkem a osobním dlužníkem ujednáno
něco jiného, vzniká zástavnímu dlužníku, jenž na úhradu zajištěné pohledávky
„plnil zástavou“ (tím, že byla zpeněžena), regresní nárok svého druhu, který je
nutno posuzovat analogicky podle ustanovení § 454 a § 458 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku. Na těchto závěrech ničeho nemění ani to, zda zástavní
dlužník plnil ze zástavního práva dobrovolně (např. tím, že uhradil zajištěnou
pohledávku nebo složil hodnotu zástavy) nebo vynuceně (tak, že zástava byla i
proti jeho vůli zpeněžena a výtěžek zpeněžení vydán zajištěnému věřiteli). Výše
formulované závěry se přitom plně prosadí nejen v mimokonkursních poměrech,
nýbrž i za trvání konkursu na majetek osobního dlužníka, v režimu § 27 odst. 5
ZKV (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že zástavní dlužník
plní svůj závazek z titulu zástavního práva i tím, že zástavu nechá sepsat do
konkursní podstaty za účelem jejího následného zpeněžení (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pro způsob uplatnění dovolatelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek
úpadce není rozhodné, že konkrétní výše částky dosažené zpeněžením zástavy je
známa právě až po zpeněžení zástavy. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1343/2006 k tomu
Nejvyšší soud vysvětlil, že tato okolnost je pojmovým předpokladem
„podmíněnosti“ pohledávky zástavního dlužníka.
Taková pohledávka se může stát v průběhu konkursu nepodmíněnou pouze v
rozsahu, ve kterém zástavní dlužník zástavou na úhradu pohledávky zástavního
věřitele plnil. Rozhodující přitom je výše čistého výtěžku zpeněžení zástavy v
konkursu (§ 28 odst. 2 ZKV v rozhodném znění) a nikoli redukovaná část (70 %)
čistého výtěžku zpeněžení vyplacená oddělenému věřiteli podle § 28 odst. 4 věty
první ZKV. Jinak řečeno, pohledávka zástavního dlužníka je v intencích § 20
odst. 4 ZKV co do své výše vázána nejen na zpeněžení zástavy, nýbrž i na
dosažený čistý výtěžek zpeněžení.
Jak Nejvyšší soud blíže rozvedl v posledně označeném rozhodnutí, skutečnost, že
zástavnímu dlužníku v době, kdy přihlašuje pohledávku vázanou na podmínku
(spočívající v tom, že bude za úpadce plnit jeho závazek vůči věřiteli z z
titulu zástavního práva), není známo, v jaké výši bude dosaženo čistého výtěžku
zpeněžení zástavy, nebrání v možnosti pohledávku přihlásit. U takto
konstruovaných pohledávek zástavních dlužníků jde naopak o typovou situaci, s
jejímž prosazením v praxi zákon (v § 20 odst. 4 ZKV) výslovně počítá (srov.
ostatně obecně i § 20 odst. 2 větu druhou ZKV).
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci)
nadto Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel, který nepřihlásil svou pohledávku do
konkursu, ač tuto povinnost měl (povinnost ve vazbě na právo být v konkursu
poměrně uspokojen), nemůže být po dobu trvání konkursu uspokojen z majetku
konkursní podstaty, a že to platí i pro zajištěné věřitele (tedy i pro zástavní
věřitele).
Nemůže-li být v konkursu vedeném na majetek úpadce uspokojen ani zástavní
věřitel, který zmešká propadnou lhůtu k podání přihlášky vymezenou ustanovením
§ 22 odst. 2 ZKV, pak není důvodu z tohoto režimu vyjímat zástavní dlužníky,
kteří zmeškají lhůtu, ve které mohli a měli přihlásit do konkursu jako
pohledávku vázanou na podmínku pohledávku vzniklou tím, že z titulu zajištění
zástavním právem uspokojí pohledávku zajištěného zástavního věřitele (tím, že
vyplatí ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo složí cenu
zástavy anebo umožní soupis zástavy do konkursní podstaty a její následné
zpeněžení).
Možnost přihlásit pohledávku vázanou na podmínku přitom u zástavního dlužníka
není omezena ani tím, kdy správce konkursní podstaty sepíše zástavu (postupem
podle § 27 odst. 5 ZKV) do konkursní podstaty úpadce. Riziko takového postupu
je zástavnímu dlužníku známo již ke dni prohlášení konkursu na majetek osobního
dlužníka (zde od 22. června 2001) a lhůta k přihlášení pohledávky vázané na
podmínku tedy i takovému věřiteli začíná běžet již od prohlášení konkursu na
majetek dlužníka.
Závěry obsažené v R 30/2007 se v dané věci neuplatní (týkají se jiného právního
institutu - zákonné neúčinnosti dlužníkových právních úkonů). Obdobnou situací
(ve vazbě na institut ručení) se Nejvyšší soud naopak zabýval v důvodech
rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1089/2003 (jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), kde možnost pokládat
pohledávku ručitele za přihlášenou v konkursu připustil jen pro případ střetu
staré a nové úpravy (v přechodném období) přihlašování těchto pohledávek do
konkursu, vycházeje jinak z toho, že i ručitel, který chce být v konkursu
uspokojen, svou pohledávku vázanou na podmínku přihlásit musí.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto správné.
Zbývá dodat, že kdyby měl být spor veden jen v rovině „včasnosti“ přihlášky
dovolatele z 3. března 2005, nemohl by dovolatel s takto koncipovanou žalobou
uspět rovněž. V takovém případě soudní praxe i právní teorie připouští jiný
způsob nápravy možných pochybení. Konkrétně připouští možnost konkursního
věřitele vznést v rámci konkursního řízení návrh, aby jeho pohledávka byla
zařazena na seznam přihlášených pohledávek (a tím mohla být přezkoumána), o
kterém rozhoduje konkursní soud usnesením, proti němuž je odvolání přípustné
(srov. v tomto ohledu v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
března 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 3972/2008, jež jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v literatuře např. článek
článek Bureš, J. - Drápal, L.: K některým otázkám incidenčních sporů v
konkursu, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 277 - 286).
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věcí samé
zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.) jako neopodstatněné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí) a § 146 odst. 3 (co od odmítnutí) o. s.
ř., a tím, že u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu