USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Miroslavy Šafránkové, MBA, MSc., jako správkyně konkursní podstaty úpadce Český maloobchod s. r. o., identifikační číslo osoby 25 21 85 14, zastoupené JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13, PSČ 301 00, proti žalované L. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5, PSČ 293 01, o zaplacení částky 1.065.814,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 180/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2024, č. j. 55 Co 357/2023-253, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. prosince 2022, č. j. 23 C 180/2019-178, uložil žalované (Ludě Šabatové), aby zaplatila žalobkyni (Miroslavě Šafránkové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Český maloobchod s. r. o.) částku 1.289.248,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. září 2009 do zaplacení (výrok I.), co do částky 78.750,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že o zbylém nároku ve výši 463.569,54 Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.) a zastavil řízení co do částky 3.272.159,80 Kč s příslušenstvím (výrok IV.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 14. února 2024, č. j. 55 Co 357/2023-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.; ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 78.750,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 30. září 2009 do zaplacení; ve výroku IV. jej změnil tak, že se řízení o 3.272.159,80 Kč nezastavuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka dovozuje „zásadní právní význam napadeného rozhodnutí“ v řešení následujících otázek:
1) „Zda dokument Konečná zpráva ze dne 28. 07. 2005 je přezkoumatelným dokumentem s ohledem na § 29 ZKV 328/1991 Sb.“?
2) „Ustanovení věřitelského výboru a jeho působnost dle § 11 ZKV“? 3) „Zda byla dovolatelka řádně předvolána k jednání dne 9. 06. 2021 před konkursním soudem v Plzni s ohledem na o. s. ř. č. 31/2014 - předvolání“? 4) „Zda může nabýt právní moci usnesení, které jí nebylo ani doručováno - usnesení 26 K 46/2000-1041 ze dne 9. 6. 2020“?
5) „Zda bylo nezpochybnitelně prokázáno, že dovolatelka vyplatila mzdové prostředky zaměstnanců, kterým skončil pracovní poměr ke dni 30. 06. 2000 z důvodu příčinné souvislosti se vznikem škody“?
Dále dovolatelka ? poukazujíc na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5236/2007“ ? namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a výsledek dokazování neodpovídá postupu podle § 132 o. s. ř. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné (jen) podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje (s níže uvedenou výjimkou) žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, dovolatelka neotevírá žádnou právní otázku způsobilou k dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který je přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva
hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26.
září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu