Vztahem, který se týká zabezpečování veřejných potřeb, je i vztah z kupní smlouvy o nákupu bezpečnostních zařízení pro potřeby státní školy (§ 261 odst. 2 obch. zák.).
30. 9. 1997, zamítl žalobu o zaplacení
částky 137 063 Kč s 15,5% úrokem od 22. 12. 1993 do zaplacení oproti vydání
věci a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli v prosinci 1992 kupní smlouvu, na základě které dodal
žalovaný žalobkyni bezpečnostní zařízení za kupní cenu 137 063 Kč. Dodané zboží
však podle tvrzení žalobkyně opakovaně vykazovalo žalobkyní reklamované vady,
které se žalovaný neúspěšně pokoušel odstranit. Žalobkyně dopisem z listopadu
1993 od kupní smlouvy odstoupila a požadovala vrácení zaplacené ceny. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl obchodněprávní
závazkový vztah, na který je třeba aplikovat obchodní zákoník. Žalobkyně
neprokázala, že by platně od předmětné smlouvy odstoupila. Vady nereklamovala
řádně a včas (§ 428 odst. 1 písm. a/ obch. zák.) a tak omezila svá práva z
odpovědnosti za vady tak, že vyloučila možnost uspokojit své právo
jednostranným úkonem, odstoupením od smlouvy (§ 441 odst. 1 obch. zák.). K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem
ze dne 16. února 1998 změnil rozsudek obvodního soudu ve smyslu žalobkyní
upřesněného petitu v odvolacím řízení tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 137 063 Kč s 3% úrokem od 22. prosince 1993 do 14. července 1994 a s 15,5% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení oproti povinnosti
žalobkyně vydat žalovanému bezpečnostní zařízení typu A. 90 výr. č. 911699 a
911528, které obsahuje přijímač, telefonní ústřednu, čidlo infra, požární
čidlo, dálkový ovladač a telefonní ústřednu typu SA-117 J., jinak rozhodnutí
soudu prvního stupně (v rozsahu vyšších úroků od 22. prosince 1993 do 14. července 1994) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně,
dospěl však k odlišným právním závěrům. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud dovodil, že závazkový vztah mezi účastníky nelze posuzovat podle
obchodního zákoníku, neboť se nejedná o relativní obchodní závazkový vztah ve
smyslu ust. § 261 odst. 1 obch. zák., ani o absolutní či fakultativní obchodní
závazkový vztah podle § 261 odst. 3, popř. § 262 odst. 1 obch. zák. Z tohoto
důvodu uplatněné právo z odpovědnosti za vady je nutno posoudit podle § 588 a
násl. obč. zák. Žalobkyně odstoupila platně od předmětné kupní smlouvy, neboť
opakující se vadu reklamovala včas v šestiměsíční lhůtě podle § 620 obč. zák. a
žalovanému se nepodařilo ani po opravě, resp. po dodávce nové telefonní
ústředny, opakující se vadu odstranit. Žalobkyně tak využila svého práva
odstoupit od smlouvy ve smyslu ust. § 623, věta druhá, obč. zák. v nové
reklamační lhůtě ve smyslu ust. § 626 a § 627 obč. zák. Na základě odstoupení
od kupní smlouvy došlo k jejímu zrušení a každý z účastníků je povinen vrátit
druhému vše, co podle ní dostal (§ 48 a § 451 a násl. obč. zák.). Odvolací soud
proto žalobě vyhověl ve znění žalobkyní upřesněného petitu. V rozsahu
požadovaných vyšších úroků od 22. 12. 1993 do 14. 7. 1994 odvolací soud
zamítavý výrok soudu prvního stupně ve smyslu vyhl. č. 45/1964 Sb.
potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 6. května 1998
včasné dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že
nebylo v průběhu řízení prokázáno, zda dodané zboží vykazovalo reklamované
vady, naopak nefunkčnost zařízení vyplývala z neodborné manipulace žalobcem. Rovněž neexistuje žádný důkaz o tom, že vyměněná telefonní ústředna byla vadná
a že tedy bylo reklamováno včas, neboť v případě vady jiné části přístroje bylo
reklamováno po uplynutí záruční lhůty. Za nesprávné pokládá závěry odvolacího
soudu, pokud jde o právní posouzení závazkového vztahu účastníků. Podle
dovolatele se jedná o relativní obchodní závazkový vztah ve smyslu ust. § 261
odst. 2 obch. zák. Mezi účastníky tak byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu
obchodního zákoníku, podle kterého je třeba posuzovat i odpovědnost za vady. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu
vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný rovněž navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku
Městského soudu v Praze. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 o.s.ř.). I když výrok rozhodnutí ohledně úroků z
prodlení je výrokem potvrzujícím, obsahově se jedná o výrok měnící, neboť úroky
jsou příslušenstvím pohledávky ve smyslu ust. § 121 odst. 3 obč. zák. a v
posuzovaném sporu nebyly uplatněny samostatně. Předmětem řízení byla
pohledávka. Povinnost k náhradě úroků z prodlení je odvozenou, sekundární
povinností, vážící se na zjištění, zda a v jakém rozsahu byl prokázán nárok
žalobce z hlediska základu i výše. Jde proto pouze o výrok závislý na vyřešení
otázek základu a výše, jakož i splatnosti samotného nároku. V důsledku
odlišného právního názoru odvolacího soudu bylo žalobě vyhověno a rovněž i v
případě příslušenství pohledávky zaujal odvolací soud odlišný právní názor,
když na příslušenství pohledávky aplikoval jiný právní předpis, než soud
prvního stupně. Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátkou podle § 241 odst. 1
o.s.ř., a opírá se i o způsobilé dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) a d) o.s.ř. Po přezkoumání věci podle § 242 odst. 1 a 2 o.s.ř. dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). N e j v y š š í s o u d proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Zákon v tomto případě vychází ze zásady volného hodnocení důkazů,
kdy určujícím jsou v tomto procesu jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce
o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou podkladem pro závěr
o tom, které skutečnosti je třeba mít za prokázané, a které tak tvoří zjištěný
skutkový stav. Základem hodnotícího postupu jsou pak vedle obecných a odborných
zkušeností též pravidla logického myšlení, formulovaná do logických zásad. Lze
tak mimo jiné zmínit i zásadu tzv. dostatečného důvodu, která požaduje, aby
každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Nelze pak přehlédnout, že
věrohodnost konkrétního poznatku získaného provedením určitého důkazu, a tedy i
jeho význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení,
soud hodnotí jednak izolovaně, jednak ve srovnání se zprávami získanými
provedením všech zbývajících důkazů. Dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř. pak míří právě na pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. V takovém případě jde o skutkové
zjištění, na jehož podkladě odvolací soud věc posoudil po právní stránce a
které nemá oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož tak bylo nesprávné
skutkové zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí. Skutkové zjištění nemá oporu
v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o.s.ř. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a
ani jinak nevyšly najevo, resp. jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. A
právě o tento případ pochybení odvolacího soudu jde v posuzované věci. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Odvolací soud nedoplnil dokazování
provedením dalších důkazů a ani důkazy provedené soudem prvního stupně
neopakoval. Vyšel se zjištění, že předmětné zabezpečovací zařízení trpělo
opakovanými vadami, které se žalovanému nepodařilo odstranit, a že i nově
dodaná telefonní ústředna byla vadná. K těmto skutkovým zjištěním, resp. závěrům však soud prvního stupně nedospěl. Okresní soud vycházel z odlišných
skutkových závěrů, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné, právní posouzení věci. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního
stupně výslovně uvádí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce od
smlouvy neodstoupil platně, a z tohoto důvodu soud považoval za nadbytečné
provádět další dokazování, zda předmětné zboží má vady a jaké a zda tyto vady
zboží nezpůsobil sám žalobce chybným zapojením.
Zejména závěr o tom, že dodaná
telefonní ústředna je vadná, nelze považovat za učiněný v souladu s obsahem
provedených důkazů a jejich hodnocení při respektování principů vyplývajících
ze základních logických zásad - zejména pak z konstatované zásady “dostatečného
důvodu”. Neodůvodněné skutkové závěry odvolacího soudu se tak nejen
neztotožňují se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale ani nevyplývají z
provedeného dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Dovolací soud se neztotožňuje ani s právním názorem odvolacího soudu,
podle kterého je třeba vztah mezi účastníky posuzovat podle občanského
zákoníku. Odvolací soud dovozuje, že mezi účastníky nemohl vzniknout obchodní
závazkový vztah, neboť žalobce není podnikatelem ve smyslu ust. § 2 odst. 2
obch. zák. a nemůže tak být subjektem relativních obchodních závazkových vztahů
(§ 261 odst. 1 obch. zák.) a daný vztah dále nelze podřadit pod absolutní (§
261 odst. 3 obch. zák.) či fakultativní (§ 262 odst. 1 obch. zák.) obchodní
závazkové vztahy. Odvolací soud však pominul, že obchodní režim přiznává § 261
odst. 2 obch. zák. i vztahům, jež mají podnikatele jenom na jedné straně. Jedná
se o závazkové vztahy mezi státem (§ 21 obč. zák.) či samosprávnou územní
jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. K tomuto účelu se za
stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv,
z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Musí tak jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb. Uspokojování
veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez
ohledu, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. V posuzovaném vztahu žalovaný, fyzická osoba, vystupuje jako subjekt
odpovídající charakteristice podnikatele uvedené v § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák. a založený vztah - prodej bezpečnostního zařízení - souvisí s jeho
podnikáním. Předmětem podnikání žalovaného je podle rozhodnutí o změně
živnostenského listu Obvodního úřadu městské části Praha 6 ze dne 30. března
1994, č. j. žo/0021368/92/Han/01 (č. l. spisu 10), koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej (vyjma činností uvedených v příl. 2 a 3 zák. č. 455/1991 Sb.). Na druhé straně vztahu stojí žalobkyně, státní příspěvková
organizace, na kterou bylo státem přeneseno zajišťování veřejných potřeb v
oblasti školství. Státní organizace, jež není podnikatelem, má postavení státu
v těch smlouvách, z jejichž obsahu při uzavírání smlouvy vyplývá, že mají
sloužit veřejným potřebám. Nákup bezpečnostního zařízení má přímou souvislost
se zajištěním veřejných potřeb, jež v oblasti školství zabezpečuje žalobkyně,
neboť zajištění bezpečnosti státní školy nepochybně slouží veřejným účelům. Vzhledem k tomu, že všechny výše uvedené okolnosti, které požaduje ust. § 261
odst. 2 obch. zák., byly zřejmé v době uzavření předmětné kupní smlouvy dány,
je třeba na vztah účastníků uplatnit režim obchodního zákoníku, neboť se jedná
o relativní obchodní závazkový vztah ve smyslu ust. § 261 odst. 2 obch. zák.
Dovolací důvody, které vycházely z argumentu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. c/, d/ o.s.ř.), byly tudíž uplatněny důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že
dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.) a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.