29 Cdo 2143/2023-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce R. Z., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Petrem Látalem, LL.M., MBA., advokátem, se sídlem v Děčíně, Pohraniční 1385/14, PSČ 405 02, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 250.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 40/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 11 Co 39/2021-168, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. října 2019, č. j. 25 C 40/2019-109, zamítl žalobu, kterou se žalobce (R. Z.) domáhal vůči žalovanému (P. K.) zaplacení částky 250.000,- Kč z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Trestním příkazem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 1 T 269/2003-45, Okresní soud v Ústí nad Labem uznal žalobce vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, když společným jednáním s dosud nezjištěnou osobou uzavřel s obchodní společností CCB - Leasing, s.
r. o. (dále jen „společnost CL“) leasingovou smlouvu č. 030040361, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Škoda Felicia Combi, RZ XY, v prodejní hodnotě 155.880,- Kč, přičemž věděl, že nebude řádně splácet měsíční splátky, automobil po zaplacení akontace ve výši 15.588,- Kč převzal dne 6. ledna 2003 a předal neznámé osobě společně s doklady k vozidlu, čímž způsobil společnosti CL škodu v celkové výši 140.292,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci 19. prosince 2003. 2) Trestním příkazem ze dne 21.
ledna 2004, č. j. 2 T 12/2004-58, Okresní soud v Teplicích uznal žalobce a žalovaného vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 trestního zákona, když 4. prosince 2002 uzavřel žalobce (po dohodě se žalovaným) se společností CCB Credit, k. s. (dále jen „společnost CC“) smlouvu o úvěru č. 020352400 „na kupní cenu 72.192,- Kč“ za účelem koupě automobilu zn. Seat Ibiza, SPZ XY. V den sepsání smlouvy převzal žalovaný automobil od žalobce a v přesně nezjištěném období jej prodal. Žalobce nezaplatil žádnou ze smluvně určených splátek a žalobce spolu se žalovaným tak způsobili společnosti CC škodu ve výši 72.192,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 9.
března 2004. 3) Žalovaný založil procesní obranu na tom, že automobily „nezcizil“ a neprodal; dále vznesl (i) námitku promlčení. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 100 odst. 1, § 101, § 102, § 103, § 105, § 106 odst. 1 a 2, § 107, § 110, § 420 odst. 1 a § 438 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru o důvodnosti žalovaným uplatněné námitky promlčení. Potud zdůraznil, že předmětem řízení je pohledávka z titulu náhrady škody, která měla žalobci dle jeho (neprokázaných) tvrzení vzniknout tím, že mu žalovaný odcizil automobily, prodal je a ponechal si peněžní prostředky z prodeje; žalobce byl nucen zmíněné částky uhradit společnostem CL a CC.
Žalobce se o této škodě dozvěděl (měl dozvědět) ? pokračoval soud prvního stupně ? ke dni společného protiprávního kriminálního jednání s další osobou, v jehož důsledku došlo (mělo dojít) k prodeji automobilů, nejpozději však dne, kdy mu byly doručeny (výše uvedené) trestní příkazy [10. listopadu 2003 a 27. února 2004 (soud prvního stupně uvedl nesprávně „27. 12. 2004“)].
Závěrem dodal, že žalobu by bylo nutno (přes výše uvedené) zamítnout (i) proto, že uplatněný nárok nepožívá (a nemůže požívat) právní ochrany, když „představuje náhradu škody, která byla dle tvrzení žalobce způsobena další osobou, a to z důvodu vzájemné protiprávní (trestné) činnosti žalobce a této další osoby“ (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 11 Co 39/2021-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud – cituje § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 103 a § 104 odst. 1 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a § 100 odst. 1 a § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. – zdůraznil, že: 1) Řízení o náhradu škody bylo zahájeno žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 20. června 2014.
2) Vyhláškou ze dne 16. června 2014, sp. zn. KSUL 70 INS 16459/2014-A-3, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“), že insolvenčním návrhem žalovaného (a jeho manželky I. K.) bylo zahájeno insolvenční řízení v jejich věci; tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Usnesením ze dne 20. srpna 2014, č. j. KSUL 70 INS 16459/2014-A-14, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili do 19. září 2014; žalobce nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužníků. Usnesením ze dne 23. října 2019, č. j. KSUL 70 INS 16459/2014-B-36, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníků a osvobodil je (mimo jiné) od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlásili do insolvenčního řízení, ač tak učinit měli.
Za daného stavu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce (nesprávně) věcně, ačkoli nebyly splněny podmínky řízení; pochybil rovněž odvolací soud, neboť „měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit“ (a nikoli zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdit). V konečném důsledku – pokračoval odvolací soud – „je ovšem situace pro žalobce shodná, neboť jeho nárok zůstane v každém případě neuspokojen“. Žalobce totiž nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení, ač tak učinit měl, přičemž žalovanému (a jeho manželce) bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek. Přitom lze předpokládat, že pohledávka žalobce by nebyla uspokojena (i kdyby byla přihlášena) ani v insolvenčním řízení, když mohla být popřena co do pravosti právě z důvodu promlčení.
Dále akcentoval, že žalobce se o vzniklé škodě a o osobě škůdce dozvěděl nejpozději ve dnech, kdy mu byly doručeny (označené) trestní příkazy; přitom nárok uplatnil u soudu až 20. června 2014, tj. zjevně po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby.
Konečně odvolací soud neshledal „nemravnou“ žalovaným vznesenou námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení (níže konkretizovaných) právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených: a) Je možné potvrdit rozhodnutí spočívající na nesprávném procesním postupu konstatovaném rozhodujícím soudem? b) Nebyla vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy? c) Vztahuje se na tuto pohledávku oddlužení žalovaného? Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud „nemohl sám rozhodnout ve věci potvrzujícím rozhodnutím“.
Na rozdíl od odvolacího soudu považuje žalovaným vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, když „podstata vzniku škody byla způsobena protiprávním úmyslným jednáním žalovaného vůči žalobci, tj. úmyslným zcizením předmětných vozidel“; z téhož důvodu (úmyslné způsobení škody) se žalovaný nemohl „oddlužit“ ve vztahu k uplatněné pohledávce. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že: 1) Dovolatel nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení žalobcem uplatněné pohledávky. 2) Právní otázku, zda je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, zodpověděl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: a) Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
b) Posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené. K tomu srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13.
prosince 2017, sp. zn.
31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, uveřejněného pod číslem 47/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 3) Posouzení, zda se na uplatněnou pohledávku vztahuje osvobození dlužníka (žalovaného) od placení pohledávek (§ 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona), je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 4) Výhradou „nesprávného procesního postupu“ soudů nižších stupňů dovolatel nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Navíc je v poměrech dané věci nepochybné, že účinky rozhodnutí o úpadku žalovaného zanikly dnem 24. října 2019, kdy nabyl právní moci výrok usnesení ze dne 23. října 2019, č. j. KSUL 70 INS 16459/2014-B-36, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného (a jeho manželky). Po tomto datu již nepřicházel v úvahu postup předvídaný § 109 odst. 1 písm.
a) insolvenčního zákona; proto není správná ani úvaha odvolacího soudu (a z ní vycházející námitka dovolatele) o tom, že měl (správně) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a řízení ve věci zastavit. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.