29 Cdo 215/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobců a) D. T., a b) S. R., obou zastoupených JUDr. Věnceslavou Holubovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, PSČ 120 00, proti žalované
CLMT a. s., se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 05, identifikační číslo
osoby 60281308, zastoupené Dr. et Mgr. Jiřím Taišlem, advokátem, se sídlem v
Praze 8, Pobřežní 370/4, PSČ 186 00, o zaplacení 3.521,03 USD s příslušenstvím
a 2.791.583,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 56 Cm 138/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. října 2013, č. j. 5 Cmo 317/2013-638, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 5 Cmo
317/2013-638, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 8. srpna 2013, č. j. 56 Cm 138/2011-572, Městský soud v Praze
nepřiznal žalované osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení. Soud prvního stupně - konstatuje, že žalovaná nijak nezareagovala na výzvu
soudu k předložení důkazů prokazujících její majetkovou situaci - uzavřel, že
žalovaná neprokázala splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, když
nijak nevylíčila své příjmy, pouze deklarovala nemožnost uhrazení soudního
poplatku, a proto dané žádosti nevyhověl. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že žalovaná doložila svou majetkovou situaci podáním
doručeným soudu prvního stupně 8. srpna 2013, tedy včas, neboť předmětná výzva
soudu prvního stupně žalované žádnou lhůtu ke splnění této povinnosti
neurčovala. Uzavřel, že nelze dospět k jinému závěru, než že aktuální majetková situace
žalované má svůj původ v důsledku jejího podnikání a s tím spojeného rizika,
respektive „vznikla v důsledku svobodného jednání žalovaného“, neboť z obsahu
spisu nevyplývá, že by se žalovaná dovolávala své nepříznivé majetkové situace
vzniklé v důsledku vyšší moci a dalších nepředvídatelných událostí (např. živelní pohromy či trestné činnosti třetích osob). Podle odvolacího soudu z obsahu spisu rovněž nevyplývá, že by žalovaná
absolutně nebyla schopna soudní poplatek zaplatit. Pro takový závěr nesvědčí
okolnost, že žalovaná podniká se ztrátou, když to nevypovídá nic o její
majetkové situaci (z ničeho neplyne, že by soudní poplatek měla zaplatit pouze
ze zisku), a nadto jde o právnickou osobu, v jejíchž možnostech (obecně vzato)
je opatřit si prostředky na úhradu soudního poplatku. Skutečnost, že nevyvíjí
žádnou činnost „za účelem příjmů“, ale pouze hájí svá práva v řadě soudních
řízení, jí nemůže být v případě rozhodování o osvobození od poplatků ku
prospěchu. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka namítá, že důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků
nemůže být sama o sobě skutečnost, že její nepříznivá majetková situace byla
způsobena jejím podnikáním a s ním spojeným podnikatelským rizikem (v této
souvislosti dovolatelka poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněná pod čísly 6/1998 a 99/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 6/1998“ a „R 99/2013“). Dle jejího názoru není možné, aby soud nezohlednil skutečnost, že hájí svá
práva v řadě soudních řízení, které nevyvolala a jejichž existence a důsledky
nemohou být považovány za „standardní součást podnikatelského rizika“. Závěr
odvolacího soudu, podle něhož si může opatřit finanční prostředky jinak, je pak
dle dovolatelky zcela nereálný.
Uvádí, že doložila všechny údaje ohledně své majetkové situace, které soud
požadoval, odvolací soud se však předloženými dokumenty vůbec nezabýval a
žádost zamítl proto, že žalované, jakožto podnikatelce, stejně osvobození nelze
přiznat. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s důvody rozhodnutí odvolacího
soudu a navrhují, aby bylo toto rozhodnutí jako správné potvrzeno.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
posouzení hledisek rozhodných pro osvobození od soudních poplatků odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí.
K otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků
(lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese
„podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním
osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil již uveřejněním R 6/1998.
Vedle závěru vyjádřeného v právní větě (podle něhož osvobození od soudních
poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i fyzické osobě -
podnikateli) přitom R 6/1998 vychází především z úsudku, podle kterého
„odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvního stupně, podle něhož žalobce
jako podnikatel nese podnikatelské riziko, a protože předmět řízení souvisí s
jeho podnikatelskou činností, že již proto není dán důvod k jeho osvobození od
soudních poplatků. Z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze takový závěr
dovodit (...). Není důvodu, proč by žalobci, který je podnikatelem - fyzickou
osobou, nemohlo být za splnění zákonných předpokladů přiznáno (zcela nebo
zčásti) osvobození od soudních poplatků“.
V R 99/2013 pak Nejvyšší soud doplnil, že osvobození od soudních poplatků podle
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli.
Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného
osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové
osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního
poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese
„podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko).
Podle závěrů obsažených v důvodech R 99/2013 dále obecně platí, že osvobození
od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám,
právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho
nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u
soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku
řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k
celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou
podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné
činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno
přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se
poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele
v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o
obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních
poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech
účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník)
je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje
spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se
zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat
tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro
část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu
prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení
důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H.
Beck, 2009, str. 953).
Jelikož odvolací soud při posouzení majetkové situace žalované nerespektoval
výše uvedené judikatorní závěry, neboť jí nepřiznal osvobození od soudních
poplatků (pouze) s argumentem, že její aktuální majetková situace má svůj původ
v důsledku podnikání a s tím spojeného rizika, není jeho právní posouzení věci
správné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude znovu zabývat majetkovou situací
žalované, při jejímž posouzení zohlední též závěry uvedené v R 6/1998 a R
99/2013.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu