29 Cdo
2155/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně JUDr. M. H., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
KRAS - HAKA s. r. o., identifikační číslo 46966111, proti žalované Komerční
bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07,
identifikační číslo 45317054, za účasti Mgr. V. V., jako správce konkursní
podstaty úpadkyně KRAS - HAKA Brno, a. s., identifikační číslo 60746203, jako
vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o zaplacení částky 859.838,95
Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 171/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 5
Cmo 213/2007-188, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 5 Cmo
213/2007-188, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č. j. 11 Cm 171/2005-153, Městský soud v
Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně JUDr. M. H., jako správkyně konkursní
podstaty úpadkyně KRAS - HAKA s. r. o. domáhala vůči žalované Komerční bance,
a. s. zaplacení částky 859.838,95 Kč do konkursní podstaty úpadkyně. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Dne 19. července 2001 uzavřely Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“)
a PK-Product, s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o zřízení a vedení
běžného účtu číslo 86-1000150257/0100 (dále jen „běžný účet“) . 2/ Dne 23. července 2001 pozdější úpadkyně jako „mandant“ uzavřela se
společností jako „mandatářem“ mandátní smlouvu (dále jen „mandátní smlouva“), v
níž se společnost zavázala přijímat na svůj běžný účet vedený u žalované
peněžní prostředky od dlužníků pozdější úpadkyně „určené na úhradu splatných
pohledávek mandanta a z peněžních prostředků vedených na tomto účtu zajišťovat
též úhradu splatných závazků mandanta vůči jeho věřitelům, jakož i úhradu
veškerých dalších plateb, jejichž úhradu je na základě údajů vyplývajících z
účetnictví mandanta povinen provést“. 3/ Usnesením ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 27 K 26/2001-232, prohlásil
Krajský soud v Brně na majetek úpadkyně konkurs a správkyní její konkursní
podstaty ustanovil žalobkyni. 4/ Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadkyně činil zůstatek na běžném účtu
859.841,31 Kč. 5/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně sepsala do soupisu majetku konkursní
podstaty mimo jiné též „peníze na účtu 3. osoby - účet PK-Produkt s. r. o., č. ú. u KB Brno - město 86-1000150257/0100 zůstatek ke dni 15. 11. 2001 Kč
859.841,31“ (položka číslo 5 písm. d/ soupisu) a „pohledávku z mandátní
smlouvy - poukazováno na účet PK-Produkt s. r. o. na č. ú. u KB Brno - město
86-1000150257/0100“ v téže výši (položka číslo 6 bod 2 soupisu). 6/ Žalovaná finanční prostředky uložené na běžném účtu (přes opakované výzvy)
nevydala správkyni konkursní podstaty úpadkyně a částku 859.838,95 Kč odepsala
z běžného účtu (bez souhlasu správkyně konkursní podstaty) „v rámci exekuce ve
prospěch třetích osob“. Odkazuje na ustanovení § 708 odst. 1 a § 710 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaná nebyla povinna finanční prostředky uložené na běžném účtu vydat
správkyni konkursní podstaty a nemůže proto ani odpovídat za škodu, která měla
jejich nevydáním konkursní podstatě vzniknout. Zdůraznil, že peníze nejsou věcí
určenou individuálně (jíž by bylo možné zahrnout do soupisu majetku konkursní
podstaty), ale druhově, přičemž banka poté, co byly peněžní prostředky vloženy
na účet, již nemůže rozlišit, zda patří jeho majiteli či třetí osobě. Pro banku
jsou všechny peněžní prostředky uložené na běžném účtu na základě smlouvy o
běžném účtu peněžními prostředky majitele účtu.
Byly-li na běžný účet společnosti poukazovány na základě uzavřené mandátní
smlouvy rovněž platby ve prospěch pozdější úpadkyně, mohla tímto způsobem
vzniknout úpadkyni pohledávka vůči společnosti jako majiteli účtu, nikoli však
nárok na vydání peněžních prostředků z běžného účtu vůči bance. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že uložil žalované,
aby do konkursní podstaty úpadkyně zaplatila částku „859.838,59 Kč“. Odvolací soud přitakal právním závěrům soudu prvního stupně potud,
dovodil-li, že „zůstatek na účtu představuje pohledávku majitele účtu za
bankou na základě smlouvy o účtu“, neboť tyto finanční prostředky nejsou
s ohledem na svou povahu (coby věci určené druhově) majetkem majitele účtu. Podle názoru odvolacího soudu je však v posuzovaném případě zapotřebí vycházet
také ze „speciální právní úpravy“ obsažené v zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Z jeho ustanovení § 18
totiž plyne, že soupis podstaty opravňuje správce ke zpeněžení sepsaného
majetku, přičemž ten, kdo má věc zapsanou do soupisu, je povinen ji správci
vydat, jakmile se dozví o prohlášení konkursu. Povinná osoba není oprávněna
jakkoliv přezkoumávat správnost soupisu konkursní podstaty a v případě
nesouhlasu se soupisem může postupovat pouze „jediným způsobem“, tj. podat
žalobu na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku
konkursní podstaty. Protože v daném případě „k podání takové vylučovací žaloby nedošlo“,
nebylo ani - při respektování účinků prohlášení konkursu vyplývajících z
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a e) ZKV - možné „provést výkon rozhodnutí
postihující majetek patřící do podstaty“. Jestliže tak banka přesto učinila,
je povinna vydat do konkursní podstaty plnění, které z ní uvedeným
způsobem ušlo. Odvolací soud pak neshledal důvodnou ani námitku promlčení,
dovozuje, že promlčecí lhůta nemohla začít běžet dříve, než
byla bankou provedena „první z exekucí odepsáním pohledávky z účtu“ společnosti
(tj. dnem 8. ledna 2003), když teprve tímto okamžikem „ušlo plnění do
podstaty“. Vzhledem k tomu, že řízení bylo v dané věci zahájeno dne 22. července 2005, bylo právo uplatněno „v zákonné promlčecí lhůtě“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.
s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Podle dovolatelky především není soupis majetku konkursní podstaty ve znění
uvedeném pod položkami číslo 5 písm. d/ a 6 bod 2 určitým právním úkonem, neboť
z něj není zřejmé, zda do konkursní podstaty byly zahrnuty peníze jako věci
druhově určené nebo pohledávka ze smlouvy o běžném účtu. Na skutečnou vůli
správkyně konkursní podstaty při provádění soupisu majetku přitom nelze
podle přesvědčení dovolatelky usuzovat ani z následného jednání
správkyně konkursní podstaty, která by v případě soupisu pohledávky společnosti
vůči bance ze smlouvy o běžném účtu nutně musela ve smyslu
ustanovení § 18 odst. 2 ZKV oznámit provedení soupisu „vlastníku“
pohledávky, tedy společnosti.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud převzal jako správné skutkové zjištění
soudu prvního stupně, podle kterého „vlastník“ pohledávky ze smlouvy o běžném
účtu nepodal vylučovací žalobu, aniž by ovšem tato skutečnost byla soudy „řádně
zjištěna“ z obsahu konkursního spisu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu
prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné
odmítnout, popř. zamítnout, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné. Za rozhodné přitom nepovažuje, zda byly sepsány „peníze“ na účtu třetí
osoby či peníze na účtu vedeném pro úpadkyni, když vždy půjde o pohledávku vůči
bance. Dodal, že ohledně sepisování prostředků na účtu se již ustálily za dobu
existence konkursního zákona „jakési zvyklosti“, které „jsou bankami chápány
tak, že mají správci vyplatit zůstatek na účtu“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), především prověřil správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu
(odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení
konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda
nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat
výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen
není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také
majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných
právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Podle ustanovení § 18 ZKV je soupis listinou, která správce opravňuje ke
zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být
zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich
vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i
příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda
konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do
soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková
hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k
tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do
podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení
konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do
soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za
škodu tím vzniklou (odstavec 4).
Odvolací soud založil právní posouzení věci na závěru, podle kterého správkyně
konkursní podstaty úpadkyně tím, že do konkursní podstaty sepsala peníze
uložené na běžném účtu společnosti vedeném žalovanou, případně pohledávku
úpadkyně vůči společnosti z mandátní smlouvy (podle které měly být na běžný
účet společnosti poukazovány peněžní prostředky ve prospěch pozdější úpadkyně),
získala - ve smyslu ustanovení § 18 odst. 4 ZKV - oprávnění požadovat po bance,
aby jí tyto peněžní prostředky vydala do konkursní podstaty. Uvedený závěr však
Nejvyšší soud nepovažuje za správný.
V právní teorii (srov. např. Knapp., V. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek
I., 1. vydání, Praha, CODEX 1995, str. 146) ani v soudní praxi (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) není pochyb o tom, že věcí v právním smyslu jsou i
peníze jako zákonné platidlo. Nejsou-li peníze identifikovány jednotlivě (např.
úschova bankovek určených jejich čísly, mince ve sbírce apod.), jde o věci
určené druhově počtem peněžních jednotek těmito platidly vyjádřených. Ochranu
vlastnického práva k penězům proti tomu, kdo je neoprávněně zadržuje, lze
vlastníku přiznat, jen jde-li o peníze jednotlivě určitelné
(individualizovatelné) a tím, jak jsou označeny, v majetku toho, kdo
je vlastníku zadržuje, rozpoznatelné.
Jelikož peněžní prostředky uložené na běžném účtu vedeném bankou na základě
smlouvy o běžném účtu nejsou (objektivně vzato ani nemohou být) jednotlivě
určitelné a v majetku banky rozpoznatelné (tj. odlišitelné od jiných
peněžních prostředků vložených nebo poukázaných na účty vedené bankou pro její
klienty), soudní praxe dále dovodila, že majitel účtu (ani jiná osoba,
jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet) není
vlastníkem peněžních prostředků uložených na účtu (ty jsou v majetku banky),
přičemž oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající v tom, aby podle jeho
příkazu nebo příkazu jiných k tomu oprávněných osob byly z peněžních prostředků
na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, představuje pouze „pohledávku z účtu u
peněžního ústavu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s jehož závěry se následně
ztotožnil v rozsudku uveřejněném pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek také velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše uvedené především znamená, že
správkyně konkursní podstaty nemohla práva k peněžité částce uložené na běžném
účtu společnosti realizovat (s argumentací, že peníze byly ve skutečnosti ve
vlastnictví úpadkyně, nikoli společnosti) pouhým soupisem uvedené částky do
konkursní podstaty úpadkyně, když tímto způsobem by bylo možné postupovat (a
účinky soupisu pro toto řízení respektovat), jen kdyby šlo o peníze v majetku
banky individuálně rozpoznatelné (tj. oddělitelné od jiných peněz v majetku
banky). O takový případ však v posuzované věci nejde (žalobkyně nesepsala do
konkursní podstaty jednotlivě určitelné bankovky či mince, nýbrž požadovala
vydání částky odpovídající zůstatku na běžném účtu).
Oproti mínění odvolacího soudu pak právo správkyně konkursní podstaty k
zůstatku běžného účtu společnosti vedeného bankou nezakládá ani skutečnost, že
do soupisu majetku konkursní podstaty byla pojata (vedle soupisu samotných
peněz) také pohledávka úpadkyně vůči společnosti z titulu mandátní smlouvy. V
této souvislosti je totiž nutné - jak správně učinil již soud prvního stupně -
důsledně rozlišovat mezi pohledávkou úpadkyně vůči společnosti z titulu
mandátní smlouvy a pohledávkou této společnosti vůči bance z titulu smlouvy o
běžném účtu.
Správce konkursní podstaty soupisem pohledávky úpadce za jeho dlužníkem (zde za
společností) do konkursní podstaty bez dalšího nezískává právo použít k jejímu
uspokojení pohledávky úpadcova dlužníka (zde společnosti) vůči svým dlužníkům
(zde vůči bance). Není proto ani oprávněn požadovat přímo vůči bance (coby
subjektu, vůči kterému má majitel běžného účtu pohledávku v rozsahu peněžních
prostředků na tomto účtu se nacházejících), aby mu k uspokojení pohledávky
úpadce vůči majiteli účtu vydala (vyplatila) peněžní prostředky uložené na
běžném účtu tohoto úpadcova dlužníka. Z tohoto pohledu není rozhodné, čí byly
peněžní prostředky vložené či poukázané na běžný účet.
Jinak řečeno, skutečnost, že v projednávané věci měly být podle mandátní
smlouvy poukazovány na běžný účet společnosti také peněžní prostředky ve
prospěch úpadkyně, nemá pro závěr, že osobou aktivně legitimovanou k uplatnění
pohledávky z běžného účtu u banky je pouze jeho majitel, žádný význam.
Ostatně, o tom, že úpadkyně měla pohledávku nikoliv vůči bance, ale „jen“ vůči
společnosti, nejlépe svědčí fakt, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze
dne12. května 2004, č. j. 45 E 895/2004-12, rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí
oprávněné (žalobkyně) proti povinné (společnosti) tak, že nařídil podle
vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2003, sp. zn. 23
Cm 84/2003, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 861.857,31 Kč s 8,5%
úrokem z prodlení od 17. listopadu 2001 do zaplacení (tj. pohledávky vzniklé
z titulu mandátní smlouvy) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky (povinné vůči
bance) z předmětného běžného účtu.
Lze tedy uzavřít, že odepsala-li banka (bez souhlasu správkyně
konkursní podstaty úpadkyně) „v rámci exekuce ve prospěch třetích osob“ z
běžného účtu společnosti peněžní prostředky v celkové výši 859.838,95 Kč,
nepostupovala - se zřetelem k tomu, že tyto peněžní prostředky nebyly soupisem
majetku konkursní podstaty nijak dotčeny - v rozporu s účinky prohlášení
konkursu (§ 14 odst. 1 písm. a/ a e/ ZKV) a není proto ani povinna, jak
nesprávně dovodil odvolací soud, takto „ušlé plnění“ vydat do konkursní
podstaty úpadkyně.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené
rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.Právní názor Nejvyššího soudu je pro
odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího
řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu