29 Cdo 2167/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně S V O s. r. o., se sídlem v Praze 4, Ohradní 1368, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 49287583, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr.
Josefem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Peškova 513, PSČ 403
31, o zaplacení 1.062.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 5/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2011, č. j. 24 Co
145/2011-382, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 15.584,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 4 C 5/2007-343, Okresní soud v Rychnově
nad Kněžnou zamítl žalobu o zaplacení 1.062.000,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené
rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Obsah plné moci udělené žalovaným V. K. dne 30. června 2004 soudy vyložily v
souladu s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jakož i zásadami pro výklad právních úkonů
formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího
soudu), či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37,
ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Respektovaly taktéž pravidlo,
podle něhož lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však
projev vůle doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října
1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3,
ročník 1999, pod číslem 30). Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že
z obsahu plné moci neplyne zmocnění k uzavření smlouvy o půjčce peněz. Taktéž počátek běhu promlčecí doby soudy nižších stupňů posoudily v souladu s
ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, jakož i judikaturu v něm citovanou). Nehledě k tomu námitka nesprávnosti posouzení počátku běhu promlčecí doby
nezakládá přípustnost dovolání i proto, že soudy nepovažovaly zaplacení částky
1.062.000,- Kč V. K. (původní věřitelkou, jež žalobou uplatněnou pohledávku
postoupila dovolatelce) za žalovaného (a tudíž ani vznik žalobou uplatněné
pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení) za prokázané. Prokázáno naopak
bylo, že V. K. částku 1.062.000,- Kč nemohla zaplatit ze svého výlučného
vlastnictví; názor dovolatelky, že přesto mohla plnit na údajnou pohledávku
svého manžela J. K. staršího peněžními prostředky, které spadaly do společného
jmění manželů [a které tedy patřily (také) J. K. staršímu], na základě čehož
následně konstruuje zánik pohledávky J. K. staršího za žalovaným a vznik její
pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklé tím, že údajně plnila to,
co měl po právu plnit žalovaný), je zjevně nesprávný.
Ostatními námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká vady řízení a nesprávně
zjištěný skutkový stav a které nezahrnují žádnou právní otázku (natož pak
otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným),
dovolatelka nevystihuje přípustný dovolací důvod [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; k jejich přezkoumání tudíž dovolání připustit nelze. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 – jejíž výše podle § 7
bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí 12.580,- Kč, a z náhrady
paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu
s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.704,80 Kč podle ustanovení §
137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně
celkem 15.584,80 Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.