U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a
soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce
Mgr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně JAS LIQUEUR s. r. o. "v
likvidaci", identifikační číslo osoby 64084680, zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou,
advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, proti
žalovanému Ing. P. N., zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Hálkova 1, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1,168.560,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 157/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince
2010, č. j. 5 Cmo 246/2010-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.), zamítl žalobu co do zbývající části (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného i
žalobce zastavil (poté, kdy žalobce vzal své odvolání zpět) odvolací řízení o
odvolání žalobce (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I. a III. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním – jakožto mimořádným
opravným prostředkem – napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. V rozsahu, v němž dovolatel napadá první výrok rozsudku odvolacího soudu, je
dovolání objektivně nepřípustné, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé (a proto
dovolání nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.), ani o žádný z
případů vypočtených v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, natož pak takovou, jež by
napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení
nepředkládá. Vytýká-li odvolacímu soudu, že v řízení nebyla některá skutečnost prokázána,
uplatňuje obsahově dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Ani námitka, jíž vystihuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a podle které se odvolací soud „nevyrovnal s otázkou nákupu od
nevlastníka“, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak
proto, že odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož je kupní
smlouva, uzavřená dne 31. března 2004 mezi pozdější úpadkyní (jakožto
prodávající) a žalovaným (jakožto kupujícím), v části týkající se v ní
specifikovaných movitých věcí platná a žalovanému z ní vznikl závazek zaplatit
pozdější úpadkyni kupní cenu ve výši 512.400,- Kč. Aplikace ustanovení § 446
obch. zák., jíž se dovolatel domáhá, tak nepřicházela (v rozsahu dovoláním
napadeného potvrzujícího výroku) v úvahu. Konečně dovolání nelze připustit ani k posouzení námitky, podle které
„dovolatel považuje převod vlastnického práva za neplatný, protože nikdo na
druhého nemůže převést více práv, než má sám“. Je tomu tak již proto, že
dovolatel tu zjevně (a nepřípustně – srov. § 237 odst. 3 část věty za
středníkem o. s.
ř.) vychází z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného
skutkového stavu; podle skutkového závěru soudů nižších stupňů nebyly movité
věci, prodávané dovolateli kupní smlouvou ze dne 31. března 2004, totožné s
movitými věcmi, jejichž převod z dovolatele na pozdější úpadkyni byl předmětem
kupní smlouvy ze dne 14. dubna 2000. Proto odvolací soud i soud prvního stupně
uzavřely, že z absolutní neplatnosti této první smlouvy nelze dovozovat, že
pozdější úpadkyně se nestala vlastnicí movitých věcí prodávaných kupní smlouvou
ze dne 31. března 2004 a nemohla je tak převést na žalovaného. Nehledě k
uvedenému pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato námitka žádnou otázku, z
níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
nezahrnuje. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.