29 Cdo 2238/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce V. H. proti žalované A.,
a. s. v likvidaci, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 69/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 č. j. 20 Co 331/99 - 61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací výše označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. ledna 1999 č. j. 24 C
69/97 - 39, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný
zaplatil 500 000Kč s 16 % úrokem od 4. 2. 1997 do zaplacení, a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud současně
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá,
že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. přípustnost dovolání tedy spatřuje v naplnění podmínek stanovených
v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že soud prvního stupně i
soud odvolací mu neumožnily vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny
v průběhu řízení, nevyslechly žalobce jako účastníka řízení, což odporuje ust.
§ 125 o. s. ř. Odvolací soud odepřel žalobci podat důkazní prostředek při
ústním jednání a nepřihlédl k důkazním materiálům, které žalobce předložil.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné (pokud nejde o některý z důvodů uvedených
v § 237 odst. 1 o. s. ř.) jen za naplnění předpokladů uvedených v § 238
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. anebo v § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího sodu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo
usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž
by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, a aniž
připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Rovněž ani žalobce před vyhlášením
rozsudku odvolacího soudu nenavrhl, aby bylo proti rozsudku odvolacího soudu
připuštěno dovolání. Dovolání tedy není z těchto důvodů přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2, jež se však
daného případu netýkají), jestliže řízení trpí závažnými vadami taxativně
uvedenými v tomto ustanovení. ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je
dovolání přípustné, pokud byla účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Právě tohoto ustanovení se
žalobce dovolává, přičemž tvrdí, že možnost jednat před soudem mu byla odňata
tím, že odvolací soud ho nevyslechl jako účastníka řízení a tím mu znemožnil
vyjádřit se k provedeným důkazům a nepřihlédl k
žalobcem navrženým důkazům.
Názor dovolatele není správný.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm.
f) o. s. ř. je takový (nesprávný) postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Účastník řízení
zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich
verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na to, aby
byl soudem proveden jím navržený důkaz (např. jeho výslech podle § 131 o. s.
ř.). Výpověď účastníka v rámci jeho výslechu nelze zaměňovat s jeho vyjádřením
či přednesem k věci. Jde pouze o jeden z možných důkazních prostředků (§ 125 o.
s. ř.), o jejichž provedení rozhoduje podle své úvahy soud ) § 120
odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Neprovedení důkazu (např. výslechu účastníka)
navrženého ve sporném řízení procesní stranou zatíženou důkazním břemenem k
prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci může představovat jen vadu
řízení (jinou než uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř.), která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která naplňuje dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Rovněž nepřihlédnutí k důkazům, které byly
provedeny v provedeny v průběhu řízení, naplňuje dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. b) resp. c) o. s. ř. K takovýmto vadám ovšem v dovolacím řízení
lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá
o. s. ř.).
Dovolatel se tedy mohl vyjádřit k provedeným důkazům, aniž by musel být
ve věci opakovaně vyslechnut. O toto vyjádření resp. přednes mohl soud požádat.
Toto vyjádření mohl konečně učinit součástí svého závěrečného návrhu.
Přednesení závěrečného návrhu odvolací soud dovolateli umožnil.
Přípustnost dovolání tedy není dána ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. f) o. s. ř. Z obsahu spisu se nepodává ani existence jiných vad uvedených
v § 237 odst. 1 o. s. ř. nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, přičemž se již nemohl zabývat námitkou
žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a úspěšné žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová