29 Cdo 228/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce JUDr. J. M., narozeného …, bytem …, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou,
advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, PSČ 750 02, proti žalovanému J.
T., bytem …, jako správci konkursní podstaty úpadkyně W color s. r. o.,
identifikační číslo osoby 62 30 47 12, zastoupenému Mgr. Bohdanou Šocovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Gajdošova 7, PSČ 615 00, o vyloučení nemovitostí
ze soupisu majetku konkursní podstaty, za účasti A. T., bytem …, jako
vedlejšího účastníka na straně žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 14 Cm 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. prosince 2010, č. j. 10 Cmo 34/2010 148, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2010, č. j. 10 Cmo
34/2010-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. prosince
2010, č. j. 10 Cmo 34/2010-148, změnil rozsudek ze dne 26. dubna 2010, č. j. 14
Cm 1/2008-96, jímž Krajský soud v Ostravě vyloučil ve výroku rozhodnutí
specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, tak, že žalobu zamítl.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první
rozsudek ze dne 17. března 2009, č. j. 14 Cm 1/2008-42, jímž Krajský soud v
Ostravě žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl, Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 29. října 2009, č. j. 10 Cmo 22/2009-68, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 48 odst. 1 a § 588 zákona č. 40/1964 Sb.
občanského zákoníku a ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání – dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, podle něhož
žalobce v řízení neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje zařazení
sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Přitom zdůraznil, že z provedených důkazů – výslechu vedlejšího účastníka A.
T., výslechu svědka L. M. (jednatele úpadkyně) a prohlášení o převzetí doplatku
kupní ceny ze dne 16. prosince 2005 ? nelze dovodit úhradu doplatku kupní ceny
ve výši 390.000,- Kč; potud provedené důkazy hodnotil od soudu prvního stupně
odchylně, když zejména výpověď svědka – na rozdíl od výpovědi vedlejšího
účastníka – nepovažoval za nevěrohodnou.
Vycházeje ze shora uvedeného skutkového závěru, odvolací soud uzavřel, že
žalovaný pro nezaplacení kupní ceny „důvodně v souladu s ujednáním v kupní
smlouvě odstoupil od kupní smlouvy, v důsledku čehož vlastnické právo svědčí
úpadkyni a nikoli žalobci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel se neztotožňuje s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud a v
této souvislosti zdůrazňuje, že kupní smlouva byla uzavřena 26. března 2004,
„zbylá část“ kupní ceny byla doplacena vedlejším účastníkem 16. prosince 2005,
vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce ke sporným nemovitostem byl
proveden s účinností k 11. lednu 2006 a žalovaný od smlouvy odstoupil 10. října
2007. Nesouhlasí „s postupem“ odvolacího soudu, který hodnotil relevanci
výpovědi svědka a vedlejšího účastníka jen podle postavení těchto osob v
řízení. Podle dovolatele je výpověď svědka L. M. kusá, v různých částech si
protiřečí a je v rozporu s ostatním skutkovým dějem. Akcentuje, že svědek M. poté, kdy jako jednatel úpadkyně obdržel doplatek kupní ceny, podal návrh na
zápis vlastnického práva na katastr nemovitostí; nebyla-li by kupní cena
doplacena, „zcela jistě by od kupní smlouvy odstoupil a rovněž zcela jistě by
návrh na vklad vlastnického práva nepodával“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto,
akcentuje, že důvody dovolání směřují nikoli do špatně zjištěného skutkového
stavu, ale pouze do samotného hodnocení důkazů, které nelze napadnout dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za
zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná
z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s.
ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud
skutkový závěr, podle něhož žalobce neprokázal, že doplatek kupní ceny ve výši
390.000,- Kč žalobce jednateli úpadkyně předal, založil pouze na rozporných
důkazech – výpovědi A. T. (vedlejšího účastníka) a L. M. (jednatele úpadkyně),
aniž by v této souvislosti odvolací soud jakkoli hodnotil listinný důkaz ? prohlášení o převzetí doplatku kupní ceny. Již z toho důvodu je shora zmíněný
skutkový závěr přinejmenším předčasný. Řízení před odvolacím soudem je navíc postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k jejíž existenci Nejvyšší soud
přihlíží s úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud (i soud
prvního stupně) vyslýchal jednatele úpadkyně L. M. jako svědka, ačkoli jde o
osobu, která vykonávala funkci statutárního orgánu úpadkyně a vypovídala o
okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy
jmenovaný funkci statutárního orgánu vykonával. Jmenovaný tak měl být vyslýchán
jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.) a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.);
srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Skutečnost, že účastníkem řízení ve sporu vyvolaném konkursem
(účastníkem řízení o žalobě o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně) je správce konkursní podstaty úpadkyně (a nikoli
úpadkyně) na shora uvedeném závěru ničeho nemění. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším
soudem v rozsudku ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006,
uveřejněném pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž
se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v dalších rozhodnutích vypočtených např. v důvodech rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2638/2011. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu