29 Cdo 2280/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce J.D. , zastoupeného advokátkou , proti žalovanému I.U. s. r. o. ,
zastoupenému advokátem , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 52/98, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999 č. j. 19
Co 444/98 - 40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Katastrálního úřadu v Ú.n.O. pro obec a k. ú. Č. L. a současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci
řízení uzavřeli dne 25. června 1997 smlouvu o půjčce, jejímž předmětem byla
částka 47 500 Kč a odměna za poskytnutí půjčky ve výši 2 100 Kč. Pro případ, že
žalobce nebude uvedenou pohledávku včas a řádně splácet (první splátka ve výši
2 400 Kč byla splatná dne 17. října 1999), si účastníci sjednali smluvní pokutu
ve výši 30% za každý týden prodlení s tím, že se celá pohledávka stává splatnou
a žalovanému vzniká též právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč.
Kupní smlouvou ze dne 17. července 1997 prodal žalobce předmětné nemovitosti
žalovanému za kupní cenu ve výši 342 400 Kč. Způsob úhrady kupní ceny žalovaným
byl sjednán formou postoupení pohledávky za žalobcem, která vznikla na základě
výše uvedené smlouvy o půjčce. Vlastnické právo podle této smlouvy bylo vloženo
do katastru nemovitostí. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně
dovodil, že smlouva o půjčce je neplatná, protože byla uzavřena za nápadně
nevýhodných podmínek, když půjčka byla zajištěna nepřiměřeně vysokou smluvní
pokutou, a dále též proto, že smlouva z hlediska svého obsahu odporuje dobrým
mravům.Ohledně kupní smlouvy dospěl k závěru, že je neplatná, neboť žalobce byl
žalovaným uveden úmyslně v omyl tím, že mu bylo tvrzeno, že se jedná o
provizorní záležitost a že listiny žalobce nemusí číst. Kdyby žalobce skutečně
znal obsah kupní smlouvy, tak by ji s ohledem na výši půjčené částky nikdy
nepodepsal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
25. března 1999 č. j. 19 Co 444/98 - 40 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a současně nepřipustil proti svému
rozsudku dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud
dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v katastru nemovitostí je zapsán jako
vlastník žalovaný, má žalobce na určení svého vlastnického práva naléhavý
právní zájem. Kupní smlouvu posoudil za absolutně neplatnou pro obcházení
zákona (obcházení realizace zástavního práva - § 39 obč. zák. ve vztahu k § 151
obč. zák.), neboť jejím účelem bylo zajištění řádného splácení půjčky žalobcem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. Za otázku zásadního právního
významu považuje právní možnost zajištění smlouvy o půjčce kupní smlouvou,
týkající se nemovitostí, neboť jde o zajištění závazku převodem práva. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v posuzovaném případě proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu nemůže být přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s.
ř., neboť odvolací soud potvrdil první žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyhověl návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání. Protože vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebyly
dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, zbývá posoudit
přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.; ostatně
žalovaný se přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dovolává.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví - li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného usnesení je tedy (za
splnění uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího
soudu (popřípadě konkrétní právní otázka v něm řešená) má po právní stránce
zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
odvolacího soudu navrhl obecně (bez konkretizace právní otázky, jejíž řešení by
mělo být podrobeno dovolacímu přezkumu) vyslovení přípustnosti dovolání.
Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou tedy vymezeny všemi
právními závěry, na nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Žalobci v dovolání tvrdí, že dovolací soud ze správně zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry spočívající v tom, že kupní smlouvu
posoudil z důvodu obcházení zákona za neplatnou ve smyslu ust. § 39 obč. zák.
Dovolatel namítá, že v posuzovaném případě, kdy kupní smlouva zajišťuje smlouvu
o půjčce, jde o zajištění závazku převodem práva.
S posouzením této právní otázky (tj. objektivně otevřené dovolacímu
přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný napadl) je dovolací
soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud dospěl v
posuzovaném případě k závěru, že jde o otázku zásadního právního významu a
dovolání se tím stává ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 přípustným.
Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem
(žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.
s. ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Žalovaný nenamítá, že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.)
a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve
smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. - jak již bylo výše zmíněno - namítány, ani
zjištěny nebyly.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze
dne 17. července 1997 je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním
úkonem.
Kupní smlouva ze dne 17. července 1997 obsahuje v článku III. smluvní
ujednání o způsobu úhrady kupní ceny formou postoupení pohledávky za žalobcem
vzniklé na základě smlouvy o půjčce ze dne 25. června 1997. V době uzavření
kupní smlouvy dne 17. července 1997 však neexistovala pohledávka žalovaného za
žalobcem ze smlouvy o půjčce ve výši kupní ceny 342 400 Kč a rovněž nebylo
jisté, že pohledávka v této výši v budoucnu žalovanému za žalobcem vznikne. V
této době existovala pouze nesplatná pohledávka žalobce za žalovaným ve výši 47
500 Kč z důvodu půjčky a pohledávka ve výši 2 100 Kč - odměna za poskytnutí
půjčky. Účastníci si proto nemohli sjednat způsob zaplacení kupní ceny formou
postoupení pohledávky, která v této výši neexistovala. Toto ujdenání je
neplatné pro neurčitost ve smyslu ust. § 37 obč. zák. Protože z ujednání ve
článku III. vyplývá smysl kupní smlouvy - souvislost mezi kupní smlouvou a
smlouvou o půjčce nelze dovodit, že se jedná pouze o částečnou neplatnost kupní
smlouvy. Vzhledem k tomu, co bylo ve smlouvě (v jejím článku III) sjednáno o
úhradě kupní ceny, a za přihlédnutí k tomu, co uvedl žalovaný v průběhu řízení,
je nepochybné, že účelem kupní smlouvy ze dne 17. července 1997 nebyla koupě
předmětných nemovitostí žalovaným; skutečným účelem této smlouvy - jak odvolací
soud zjistil - bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného
na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna smluvní
pokutou, jestliže pohledávka nebude žalobcem řádně a včas uspokojena, a rovněž
i v budoucnu možná vzniklá pohledávka ze smluvní pokuty za prodlení žalobce se
zaplacením půjčky byla předmětem této úhrady kupní ceny za nemovitosti - řečeno
jinak - skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f
obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl
uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z
výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž
skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky
zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s
účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem
zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná
také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví
prodávajícího dlužníka k nemovitosti, navíc v době, kdy pohledávka kupujícího v
době uzavření kupní smlouvy neexistuje. Zástavní právo je právem akcesorickým.
Znamená to mimo jiné, že zástavní právo, které se zakládá podle smlouvy,
vznikne platně jen tehdy, vznikla - li platně také pohledávka, k jejímuž
zajištění má sloužit.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1
obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve
prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde
tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické
právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím
převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva
(např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího
původní stav.
V posuzovaném případě o zajišťovací převod práva nešlo. Z kupní smlouvy
ze dne 17. července 1997 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím
obsahem nebyl převod práva dlužníka (žalobce), na základě kterého by se věřitel
(žalovaný) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění
zajištěného závazku. Po uzavření smlouvy se stal vlastníkem nemovitostí
žalovaný s tím, že kupní ceny bude uhrazena dluhem, pokud žalobce pohledávku
řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu). Takové
ujednání představuje podle svého obsahu - jak bylo uvedeno výše - tzv.
propadnou zástavu.
Protože rozsudek odvolacího sodu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení
na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení
plný úspěch a který měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto
řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu