29 Cdo 2283/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
L. Č. s., a. s., , zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti žalovaným 1) D.-P.
spol. s r. o., a 2) Ing. M. V., , oběma zastoupeným JUDr. J. K., advokátkou, ,
o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 5 Cm 133/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 4. října 2007, č. j. 4 Cmo 105/2007-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 5 Cm
133/2005-91, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 28. července 2005, č. j. 5
Sm 131/2005-9, jímž oběma žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně 2,052.202,- Kč s 6% úrokem od 18. října 2004 do zaplacení,
směnečnou odměnu 6.841,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I § 1, § 10 a § 69 zákona č.
191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - dospěl k závěru, že datum vystavení
bylo na směnku doplněno až po podpisu směnky žalovanými, přičemž směnka nebyla
„v údaji data vystavení“ blankosměnkou a k dodatečnému doplnění data vystavení
směnky „nebylo uděleno vyplňovací právo“. Podpisy žalovaných a jejich účinky je
proto „na místě“ posuzovat tak, jako by dodatečně doplňovaného údaje na směnce
nebylo. Jelikož směnka, na které chybí datum vystavení, je absolutně neplatná,
oba žalovaní se podepsali na listinu, která se ve vztahu k nim platnou směnkou
stát nemohla.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. října 2007,
č. j. 4 Cmo 105/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že ve vztahu k
žalobkyni nelze neoprávněné vyplnění data vystavení směnky namítat, přičemž
neztotožnil se ani s tím, že „v údaji data vystavení nešlo o blankosměnku“.
Opodstatněnou však shledal námitku zániku směnkou zajištěného „závazku“ v
důsledku plnění ručitele.
Přitom zdůraznil, že - jak je zřejmé z nesporných tvrzení účastníků - směnka
zajišťovala „závazek“ první žalované založený leasingovou smlouvou uzavřenou
17. května 1999 mezi první žalovanou (jako nájemkyní) a žalobkyní (jako
pronajímatelkou). Závazek první žalované z leasingové smlouvy zanikl 19.
listopadu 2004 plněním ručitele, Č. k. a. a ručiteli vzniklo oprávnění
požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli (§ 548 a § 550
občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“); takto vzniklý závazek první
žalované vůči ručiteli však směnkou zajištěn nebyl a není.
Jelikož námitkou, že směnkou zajištěný „závazek“ zanikl a důvod pro uplatnění
směnky odpadl, se oba žalovaní zaplacení směnky ubránili, shledal odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., tj. namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek,
zda:
1) se zajištění leasingového obchodu uzavřeného mezi podnikateli v souvislosti
s jejich podnikáním řídí občanským zákoníkem;
2) splněním povinnosti ručitele v obchodněprávních vztazích dochází k zániku
zajištěné pohledávky nebo pouze ke změně v osobě věřitele, aniž by mělo splnění
povinnosti ručitelem na existenci zajištěné pohledávky vliv.
Dovolatelka zdůrazňuje, že směnka zajišťovala pohledávky žalobkyně z leasingové
smlouvy, kterou byl založen obchodněprávní závazkový vztah ve smyslu ustanovení
§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Obchodním zákoníkem
se tak ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 řídí rovněž ručení za závazky z
leasingové smlouvy, které převzala Č.k. a., která následně z titulu ručení
žalobkyni v rozsahu závazku první žalované z leasingové smlouvy plnila.
Důsledky tohoto plnění na existenci pohledávky z leasingové smlouvy však
odvolací soud nesprávně posoudil podle ustanovení § 550 obč. zák., ačkoli
správně měl aplikovat ustanovení § 308 obch. zák., podle něhož „platí, že
splněním zajištěného závazku ručitelem nedochází k jeho zániku, ale pouze k
zákonné cesi“; k zániku směnkou zajištěné pohledávky (pohledávky z leasingové
smlouvy) tak dojít nemohlo.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V projednávané věci není pochyb o tom, že závazkový vztah vzniklý mezi
žalobkyní a první žalovanou na základě leasingové smlouvy je vztahem obchodním;
řídí se tak částí třetí obchodního zákoníku (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Jelikož
se uvedenou částí zákona řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazku v
závazkových vztazích (§ 261 odst. 4 obch. zák.), je nutno - jak správně namítá
dovolatelka - posuzovat účinky splnění závazku ručitelem podle právní úpravy
ručení obsažené v obchodním zákoníku (ustanovení § 308 obch. zák.).
Shora uvedené pochybení odvolacího soudu, který důsledky plnění ručitelem na
ručením zajištěnou pohledávku posoudil podle občanského zákoníku a nikoli
obchodního zákoníku, však na věcnou správnost jeho rozhodnutí nemá vliv.
Výkladem ustanovení § 308 obch. zák., podle něhož ručitel, jenž splní závazek,
za který ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat
všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatnění
nároku vůči dlužníku, se Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je ručení subsidiární a
akcesorický právní vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a
věřitelem, který slouží k zajištění věřitelovy pohledávky z hlavního právního
vztahu (mezi věřitelem a dlužníkem) a jehož obsahem je závazek ručitele
uspokojit konkrétní (ručením zajištěnou) pohledávku věřitele, jestliže ji
neuspokojí dlužník. Tím, že ručitel splní věřiteli dlužníkův dluh, zaniká právo
věřitele domáhat se dále úhrady této pohledávky, a to nejen vůči dlužníku,
nýbrž (případně) i vůči dalším osobám, které tuto pohledávku svým majetkem
zajišťovaly. Jinak řečeno, zanikla tím věřitelova pohledávka vůči dlužníku.
Ručitel, který uhradil závazek za dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“
věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek;
současně „vzniká ručiteli nové právo vůči věřiteli“. Plnivší ručitel tak
nenabývá nárok, který měl věřitel vůči dlužníku, nýbrž nárok „nový“ na náhradu
plnění poskytnutého věřiteli.
Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, shledává závěr odvolacího soudu o zániku směnkou zajištěné
pohledávky (odpadnutí důvodu směnky) správným; proto dovolání žalobkyně [při
absenci jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.)] podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu