29 Cdo 2287/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Mgr. P. B., jako správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo
Sedmihorky v likvidaci, identifikační číslo osoby 00129062, proti žalovanému
Ing. V. Ch., zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze –
Smíchově, Ke Klimentce 2186/15, PSČ 150 00, o zaplacení částky 670.540,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
26/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2009, č. j. 7 Cmo 202/2009-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), o zaplacení
svědečného (výrok III.) a soudního poplatku (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání
žalovaného rozhodnutí soudu první stupně „v části výroku I týkající se
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 670.540,- Kč“, v části výroku I
„týkající se“ úroků z prodlení jej pak změnil tak, že „žalovaný je uvedenou
částku povinen zaplatit žalobci spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z
částky 670.540,- Kč od 1. února 2006 do 30. června 2009, a dále od 1. července
2009 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení v každém kalendářním pololetí ve
výši odpovídající repo sazbě, stanovené Českou národní bankou, platné pro první
den příslušeného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů“. Dále
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III., změnil jej ve výrocích
II. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný jakožto likvidátor pozdějšího úpadce
Zemědělského družstva Sedmihorky v likvidaci (dále jen „družstvo“) porušil
povinnost jednat s péčí řádného hospodáře podle ustanovení § 194 odst. 5 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) tím, že A. V. a
společnosti ALVA AP, s. r. o. vyplatil nad rámec smluv s nimi uzavřených
268.500,- Kč a 472.700,- Kč, ačkoliv služby, za které takto jménem družstva
plnil, již byly uhrazeny v rámci uzavřených smluv (a byly tak zaplaceny
duplicitně), popř. nebyly poskytnuty. „Pokud by postupoval s péčí řádného
hospodáře a kontroloval by rozsah prací poskytovaných dodavateli odborných
služeb, vyfakturovaných družstvu nad rámec sjednaných paušálních odměn
smlouvami o poskytování ekonomických služeb a daňového poradenství, musel by
zjistit, že fakticky jde o služby, které měly být družstvu poskytnuty za
dohodnutou paušální odměnu na základě uzavřených smluv. .... Také by musel
např. zjistit neopodstatněnost fakturace částky 8.000,- Kč za fakticky pouhé
zaslání účetní závěrky k založení do sbírky listin příslušného rejstříkového
soudu“. Tím způsobil družstvu škodu ve výši uplatněné žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal
žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
jako nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti těm částem prvního výroku napadeného
rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil, popř. změnil rozsudek soudu prvního
stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o
nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího
odmítl. V rozsahu, v němž dovolatel napadá část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o úrocích z prodlení,
Nejvyšší soud dovolání – jež je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – odmítl pro vady spočívající v absenci důvodů, pro něž je rozsudek
odvolacího soudu v této části výroku napadán (§ 243c odst. 1 a § 43 odst. 2
věta první o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu
žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné - z
povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za
středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku
existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka, podle
které odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř.; tato dovolatelem tvrzená vada řízení totiž otázku zásadního
právního významu nezahrnuje.
Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí ani námitky, jimiž
dovolatel brojí proti právnímu posouzení věci a podle kterých nemohl jako
likvidátor družstva předvídat vznik škody, neboť Aleně Vaníčkové jakožto
odbornici důvěřoval a její činnost nebyl povinen soustavně kontrolovat,
přezkoumávat a porovnávat s předmětem uzavřených smluv o poskytování
ekonomických služeb a daňového poradenství. Je tomu tak proto, že závěr, podle něhož zajistí-li člen statutárního orgánu
záležitost spadající do výkonu jeho funkce tak, že jejím provedením pověří
osobu mající potřebné odborné znalosti, je povinen s ohledem na požadavek péče
řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.) výkon delegované působnosti (mimo
jiné) kontrolovat, Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 24. března
2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom (dovoláním ostatně nezpochybněný) závěr, podle něhož je likvidátor
družstva povinen vykonávat svojí činnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu
ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák., plyne zcela jednoznačně z ustanovení §
260, § 71 odst. 5 a § 243 odst. 8 obch. zák. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle
obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.